ECLI:CZ:US:2019:2.US.475.19.1
sp. zn. II. ÚS 475/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mariana Červeného - Reality a.p.s., se sídlem Trenčianské Teplice, L. Podjavorinskej 171/12, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Pavolem Hegerem, evropským hostujícím advokátem, se sídlem Galvaniho 7/D, Bratislava - Ružinov, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování písemností Mgr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2018, č. j. 2 VSOL 1311/2015-A-300, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto, že soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. Alena Knapilová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014.
2. Stěžovatel napadenému usnesení vrchního soudu vytýká nedostatečné odůvodnění a dále nevypořádání námitky podjatosti podané proti osobám soudců Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Vojtěcha Brhela, Mgr. Martina Hejdy a JUDr. Ivany Wontrobové, kteří rozhodovali o nevyloučení jmenované soudkyně krajského soudu, kdy o těchto námitkách nebylo vůbec rozhodnuto, resp. věc nebyla předložena k rozhodnutí Nejvyššímu soudu.
3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, teprve není-li k jeho nápravě příslušný žádný jiný orgán, protože jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a proto do jejich činnosti zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci jejich systému již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
5. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině totiž sice nepochybně platí, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv je toto usnesení pro krajský soud i pro účastníky řízení závazné, stěžovatel, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí pro něj nepříznivé bylo vydáno soudcem, resp. soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnil později v průběhu meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce definitivně vyřešena.
6. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Pokud pak stěžovatel namítá, že vrchní soud se vůbec nezabýval námitkami podjatosti podanými proti třem jeho soudcům (viz bod 2.), postačuje pro stručnost poukázat na obsah odůvodnění napadeného usnesení (body 7. a násl.), kde je popsán průběh a okolnosti podávání těchto námitek podjatosti a současně je zde uvedeno, jakým způsobem s nimi naložil Nejvyšší soud, a proč je později považoval vrchní soud za ryze obstrukční.
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož nic takového stěžovatel ani netvrdí.
9. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj