ECLI:CZ:US:2019:2.US.519.19.1
sp. zn. II. ÚS 519/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Davidem Mazancem, advokátem, sídlem Ječná 550/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. 11 Tdo 1158/2018-59, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2018 sp. zn. 14 To 72/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2018 č. j. 71 T 8/2017-123, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 2. 2019 a následně doplněna kvalifikovaným podáním advokáta dne 26. 4. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud výrokem I napadeného rozsudku podle §306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS") uznal na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Norimberku-Fürthu, Spolková republika Německo (dále jen "německý soud") ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 7 KLs 353 Js 7653/16, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu kvalifikovaného jako nedovolený dovoz omamných látek v množství větším než malém v souběhu s nedovoleným obchodováním s omamnými látkami v množství větším než malém v 37 případech podle §1 odst. 1, §3 odst. 1 č. 1, §29a odst. 1 č. 2, §30 odst. 4 a přílohy I německého zákona o omamných látkách a podle §52, §53, §64 a §67 německého trestního zákoníku. Rozsudkem německého soudu byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let a bylo mu uloženo ochranné protitoxikomanické léčení ve formě ústavní. Jednání, za které byl odsouzen, by mohlo být podle českého trestního zákoníku posouzeno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku. Výrokem II napadeného rozsudku městského soudu bylo podle §306 odst. 1 a §124 odst. 2 ZMJS rozhodnuto tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání šesti let a ochranné protitoxikomanické ústavní léčení z uznaného rozsudku německého soudu, přičemž pro výkon trestu odnětí svobody se zařazuje do věznice s ostrahou.
3. Z odůvodnění rozsudku městského soudu plyne, že městský soud v Praze byl požádán v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních o převzetí výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a ochranného léčení stěžovatele státním zástupcem Státního zastupitelství v Norimberku-Fürthu, Spolková republika Německo. Městský soud zjistil, že konec výkonu trestu je u stěžovatele stanoven na 19. 4. 2022, stěžovatel byl ve Spolkové republice Německo vyslechnut soudcem Soudu první instance v Bayeruthu dne 29. 9. 2017 a se svým přemístěním do České republiky za účelem dalšího výkonu trestu souhlasil. Městský soud dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro uznání a výkon rozsudku německého soudu, které v napadeném rozsudku podrobně rozvádí a popisuje. Městský soud v závěru odůvodnění odkazuje na čl. 17 odst. 1 Rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. 11. 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (dále jen "rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV"), podle kterého se výkon trestu řídí právem vykonávajícího státu (České republiky), a to včetně důvodů pro předčasné nebo podmíněné propuštění.
4. Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž uvedl, že rozsudkem německého soudu byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, avšak přednostního výkonu tohoto trestu se týká toliko jeden rok. Po jednom roce výkonu trestu odnětí svobody měl nastoupit ochranné léčení na dobu dvou let a v případě řádného průběhu léčení měl být poté podmíněně propuštěn na svobodu. Městský soud převzal při svém rozhodování z rozsudku německého soudu pouze to, že byl odsouzen k šesti letům odnětí svobody a k ochrannému léčení, v čemž spatřuje porušení rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV i ZMJS, neboť soud nesmí uložit trest přísnější než je trest uložený cizozemským rozhodnutím a neslučuje-li se druh trestu s právním řádem České republiky, přizpůsobí jej na takový druh trestu, který mu nejvíce odpovídá, přičemž nesmí zhoršit postavení osoby, vůči níž cizozemské rozhodnutí směřuje. Konec výkonu trestu by připadal na den 19. 4. 2022 pouze v tom nejhorším případě, jinak měl být včetně ochranného léčení propuštěn na svobodu po třech letech.
5. Vrchní soud napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl s tím, že městský soud rozhodl v souladu se ZMJS. Poukázal na čl. 17 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV, podle kterého se při výkonu trestu postupuje podle práva vykonávajícího státu (České republiky). Vykonávající stát je přitom vázán výroky cizozemského rozhodnutí a nepřísluší mu ani je přezkoumávat, ani měnit, respektive může zasahovat do výroku o trestu a ochranném opatření pouze za podmínek uvedených v §124 odst. 2 ZMJS (neslučuje-li se druh trestu nebo ochranného opatření s právním řádem České republiky nebo překračuje-li výměra trestu horní hranici trestní sazby za odpovídající trestný čin), které městský soud důvodně neshledal. Městský soud správně uzavřel, že jednání stěžovatele by podle českého právního řádu mohlo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku, kdy dolní hranice sazby trestu odnětí svobody je v takovém případě vyšší než trest, který byl stěžovateli uložen. Zvyšování trestu v rámci uznání cizozemského rozsudku však nepřipadá v úvahu a toto městský soud ani neučinil. Trest odnětí svobody a "nařízený pobyt v ústavu pro odvykací léčbu" jsou instituty obsahově shodné s instituty českého trestního práva (trest odnětí svobody a ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě). Odsuzující stát se také domáhá uznání rozsudku a výkonu těchto uložených sankcí. Vrchní soud popsal, že stěžovatel se ve Spolkové republice Německo nejprve rok podroboval výkonu trestu odnětí svobody a poté byl převeden k výkonu uložené nucené léčby, kde měl setrvat s odkazem na stanovisko znalce 24 měsíců. Následně však byl vyhoštěn a jeho pobyt v ústavu pro odvykací léčbu nebyl možný. Z toho důvodu bylo rozhodnuto o jeho dalším výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém se nachází do současnosti. Představa stěžovatele, že v případě uznání rozsudku německého soudu bude v České republice pokračovat ve výkonu ochranného léčení, po jehož úspěšném absolvování se bude dále postupovat, jak je naznačeno v čl. VII rozsudku německého soudu, tedy že soud bude rozhodovat o dočasném zastavení výkonu zbytku trestu na zkoušku, naráží na překážku spočívající v tom, že výkon trestu i ochranného opatření se po uznání cizozemského rozhodnutí plně řídí českým právním řádem. Úvahy o způsobu výkonu trestu tak městský soud nemohl přebírat a napadený rozsudek pak nelze považovat za rozporný se zákonem nebo za zhoršující postavení odsouzeného.
6. Stěžovatel proti usnesení vrchního soudu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) trestního řádu, tj. tvrdil, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V dovolání rozebral podmínky výkonu trestu a ochranného léčení podle německého práva a ty porovnal s českou právní úpravou. Dospěl k závěru, že uznávacím rozhodnutím městský soud zhoršil jeho postavení oproti původnímu výroku německého soudu.
7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu. Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí, kterými se myslí pro účely řízení o dovolání rozhodnutí ve věci samé, je uveden v §265a odst. 2 trestního řádu, přičemž z těchto by přicházela v dané věci v úvahu alternativa uvedená v §265a odst. 2 písm. h) ve spojení s §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, tj. rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření. Bylo však nutné posoudit, zda napadený rozsudek městského soudu lze pokládat za rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu za to trest a ochranné opatření. Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodne podle §306 odst. 1 ZMJS o uznání cizozemského rozhodnutí a výkonu jím uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a případně ochranného opatření, nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé dle §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť nejde o rozhodnutí, jímž byl obviněný soudem České republiky uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Soudy České republiky postupem podle §306 odst. 1 ZMJS neuznávají obviněného vinným ani mu neukládají trest. Nejvyšší soud k tomuto závěru dospěl v souladu s vlastní ustálenou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004 sp. zn. 11 Tdo 27/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2006 sp. zn. 11 Tdo 211/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1578/2016) a s judikaturou Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 2705/08 a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 107/09; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dovolání proti rozsudku městského soudu a usnesení vrchního soudu tak není přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny zakazujícího zbavení osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Připustíme-li, že při rozhodování o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí nedochází k novému posuzování viny a trestu odsouzeného a že jde o rozhodnutí sui generis, o to více je pak třeba naléhat na důsledné provádění tohoto uznávacího procesu, a to zejména po stránce materiální. Formálnímu postupu soudů při uznání rozsudku německého soudu, který byl nadto zcela vadný, nemůže být přiznána soudní ochrana. Městský soud i vrchní soud se při svém rozhodování dopustily flagrantního porušení zásady přiměřenosti formulované v ZMJS. Byl-li stěžovatel odsouzen rozsudkem německého soudu ke zbavení osobní svobody v trvání šesti let (zahrnujícímu samotný výkon trestu odnětí svobody a ochranné léčení), pak jej české soudy jednoznačně znevýhodnily, když uznaly trest odnětí svobody v trvání šesti let a k této výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody přidaly ochranné protitoxikomanické ústavní léčení. V důsledku toho došlo k prodloužení doby trvání trestu v rozporu se zněním rozsudku německého soudu. K odepření práva na spravedlivý proces dále došlo tím, že obecné soudy nevyužily §99 odst. 4 trestního zákoníku umožňujícího uložit výkon ochranného léčení před samotným výkonem trestu odnětí svobody. Není dán žádný zákonný důvod, proč by trest jemu uložený rozsudkem německého soudu neměl být vykonán stejně jako ve Spolkové republice Německo. Při uznávání cizozemských rozhodnutí nelze uložit přísnější trest, než je trest uložený cizozemským rozhodnutím, a nesmí dojít ke zhoršení postavení obviněného, k čemuž však v daném případě došlo. Obecné soudy se tím, zda dochází ke zhoršení postavení stěžovatele nebo ne, ani nezabývaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou toliko ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 11 Tdo 1158/2018-59. Jak Ústavní soud i Nejvyšší soud ustáleně judikují, nelze pokládat rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodne podle §306 odst. 1 ZMJS o uznání rozhodnutí jiného členského státu a výkonu jím uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, za rozhodnutí ve věci samé dle §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu (stejně jako rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle §124 ZMJS i rozhodnutí o uznání učiněná v předchozích letech podle dřívější úpravy obsažené v trestním řádu). Takovými rozhodnutími totiž není obviněný uznán vinným ani mu není ukládán trest. Jde o rozhodnutí, na jehož podkladě se pouze pokračuje ve výkonu trestu uloženého rozsudkem cizího (členského) státu, kterým již otázka viny a trestu byla závazně vyřešena [srov. výše uvedená rozhodnutí citovaná v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 4105/16 a další]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel měl v případě nesouhlasu s rozsudkem městského soudu a usnesením vrchního soudu proti nim brojit ústavní stížností již po doručení usnesení vrchního soudu. Právě v tom okamžiku (tj. doručením rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje) mu totiž začala běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Současně Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě také nedošlo ze strany vrchního soudu k nesprávnému poučení stěžovatele, že je dovolání přípustné. Naopak stěžovatel byl usnesením vrchního soudu správně poučen, že další řádný opravný prostředek přípustný není. K přípustnosti dovolání se usnesení vrchního soudu nevyjadřuje, když povinnost dát poučení o dovolání a jeho náležitostech má odvolací soud jen v případě, že jde o rozhodnutí, proti němuž dovolání přípustné je (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1549/2008). V této věci tudíž nelze aplikovat závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/09, v němž Ústavní soud posuzoval situaci, kdy byl stěžovatel odvolacím soudem nesprávně poučen o přípustnosti dovolání.
11. V nyní posuzované věci je tak patrné, že ústavní stížnost je vůči napadenému rozsudku městského soudu a usnesení vrchního soudu opožděná, neboť byla podána až dne 11. 2. 2019, byť dvouměsíční lhůta k jejímu podání podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, kterou je nutno počítat od doručení usnesení vrchního soudu jako soudu odvolacího, uplynula již v srpnu 2018.
12. Ústavní stížnost je pak včasná pouze vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 11 Tdo 1158/2018-59. V tomto ohledu ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
15. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nadto může Ústavní soud přezkoumat toliko z hlediska odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3951/14). Nebylo možné seznat, že by se při rozhodování o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud dopustil takových pochybení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl jako nepřípustné, a učinil tak v souladu s ustálenou judikaturou svojí i s judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud toto odůvodnění považuje za ústavně konformní a srozumitelné, a nemá důvod učiněné závěry zpochybňovat.
16. Ústavní soud zhodnotil, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným usnesením nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro její opožděnost a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu