ECLI:CZ:US:2019:2.US.599.19.1
sp. zn. II. ÚS 599/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Ing. Ivany Kvasnicové, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 15173/2015, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 2. 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno e-mailové podání stěžovatelky označené jako "ústavní stížnost ve věci návrhu na vyklizení bytu ve sp. zn. 27 C 78/2003 s předběžným opatřením a řešením předběžné otázky majitele bytu v P.". Podání nebylo podepsáno uznávaným elektronickým podpisem a nebylo do tří dnů doplněno předložením jeho originálu (§42 odst. 2, 3 o. s. ř.). Písemné podání shodného znění, stěžovatelkou podepsané, bylo Ústavnímu soudu doručeno až dne 22. 2. 2019 a stěžovatelka v něm navrhla, aby Ústavní soud zrušil blíže neoznačená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018 a rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. MSPH 93 INS 15173/2015, včetně exekucí, a domáhala se určení neexistence blíže specifikované smlouvy a určení platnosti jiné jí označené smlouvy s tím, že odpůrci jsou povinni zdržet se zásahu do jejích práv a konat, jak v petitu blíže rozvedeno.
S podáním ze dne 18. 2. 2019 stěžovatelka spojila žádost o přidělení advokáta, který by ji v řízení před Ústavním soudem zastupoval. Uvedla, že požádala o přidělení advokáta Českou advokátní komoru, která jí odpověděla, že tak má učinit soud. Rovněž toto podání bylo doručeno e-mailem a nebylo ve lhůtě 3 dnů doplněno originálem. Dne 9. 3. 2019 stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu další podání, v němž žádala Ústavní soud, aby "ve věci 27 C 78/2003 určil lhůtu pro provedení procesního úkonu: rozhodnutí o podané žalobě, rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, rozhodnutí o dovolání/ústavní stížnosti-předběžné otázce".
Stěžovatelčino podání ze dne 22. 2. 2019 nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo formálními a obsahovými nedostatky [§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")], zejména však stěžovatelka nebyla pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatelka se obrací na Ústavní soud s návrhy (v téže bytové věci) trpícími stejnými vadami opakovaně, přičemž byla opakovaně vyzývána k odstranění vad svých návrhů a poučena o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Řada stěžovatelčiných věcí byla odmítnuta právě pro neodstranění vad návrhu, přestože na ně byla upozorněna (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3280/15 ze dne 4. 1. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 2751/16 ze dne 25. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 183/18 ze dne 5. 4. 2018, všechna na http://nalus.usoud). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatelka byla řádně seznámena s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Nadále však volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, přestože z řady z tohoto důvodu odmítnutých ústavních stížností, které k Ústavnímu soudu podala, jí musí být důsledky neodstranění vad návrhu zcela zřejmé.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že se na Ústavní soud nemůže obrátit jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě.
K návrhu stěžovatelky na ustanovení advokáta Ústavní soud odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ve které setrvale vychází z toho, že není sám oprávněn ustanovit zástupce [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 296/97 ze dne 17. 3. 1998 (U 20/10 SbNU 409), či usnesení II. ÚS 1384/07 ze dne 14. 8. 2007] a pro řízení o ústavní stížnosti tak není oprávněn učinit ani žádný obecný soud [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 291/04 ze dne 6. 10. 2004 (U 49/35 SbNU 589)]. Uvedené vyplývá ze zákona o Ústavním soudu, který institut ustanovení advokáta osobám, které se na něho obrací, neobsahuje.
Za dané situace, shodně jako ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1380/18 či sp. zn. III. ÚS 2418/18, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka