ECLI:CZ:US:2019:2.US.648.19.1
sp. zn. II. ÚS 648/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miloše Starého, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 20 Cdo 3915/2018-204, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2018, č. j. 17 Co 20/2018-123, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 12. 2017, č. j. 29 EXE 1144/2016-84, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených listin, proti stěžovateli je u Okresního soudu v Jičíně ("okresní soud") pod shora citovanou spisovou značkou vedena exekuce směřující k vymožení částky ve výši 257.625 Kč s příslušenstvím. Návrhem ze dne 20. 2. 2017 se stěžovatel domáhal, aby byla tato exekuce v celém rozsahu zastavena. Okresní soud zjistil, že stěžovatel před zahájením exekuce nesporně zaplatil oprávněnému Mgr. R. Langovi částku ve výši 105.000 Kč, přičemž oprávněný zohlednil v exekučním návrhu jen 50.000 Kč. Okresní soud proto co do nezohledněné částky ve výši 55.000 Kč postupoval dle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř.") a exekuci napadeným rozhodnutím částečně zastavil (výrok I). Ve zbývající části návrh stěžovatele zamítl (výrok II).
4. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") k odvolání stěžovatele (směřujícímu proti zamítavému výroku) rozhodnutí okresního soudu podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil. Uvedl, že návrh na zastavení exekuce byl podán stran převážné většiny námitek opožděně, nicméně i kdyby byl podán včas, nebyly by ani přesto dány (věcné) důvody k zastavení exekuce. Odvolací soud totiž nepovažoval za relevantní jak hypotetickou obavu stěžovatele, že oprávněný naloží s plněním nezákonným způsobem, tak námitku neplatného sjednání tzv. ztráty lhůt, tvrzený nedostatek součinnosti na straně oprávněného či námitku, že stěžovatel "s nynějším zástupcem oprávněného po zahájení exekuce jednal, a když už byli téměř dohodnuti, nekonal oprávněný tak, aby zabránil praktickým krokům exekutora proti majetku [stěžovatele]." Krajský soud uzavřel, že posledně zmíněná námitka by byla opodstatněná pouze za předpokladu, že by došlo k uzavření platné dohody, že oprávněný nebude svou pohledávku v dané exekuci vymáhat, což se však nestalo.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud shora citovaným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť uvedl, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
6. Stěžovatel předkládá obdobné námitky, jež byly uplatněny již v předchozím průběhu řízení, i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že jeho návrh na zastavení exekuce neměl být posouzen jako zjevně opožděný. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, z nějž cituje mj. následující pasáž: "Vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout." Uvádí, že mu oprávněný neposkytl nezbytnou součinnost (tvrdí, že mu nebylo sděleno číslo účtu, na který měl posílat splátky dluhu).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv.
10. Podstatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, byl nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích o existenci důvodů pro zastavení exekuce. V této souvislosti nicméně Ústavní soud opakovaně připomíná, že není povolán přezkoumávat správnost právních závěrů vyvozených obecnými soudy - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že taková pochybení mohla porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149), nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
11. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy srozumitelně objasnily, proč neshledaly návrh stěžovatele na zastavení exekuce důvodným. Jak uvedl Nejvyšší soud (srov. s. 2-3 usnesení Nejvyššího soudu), "odvolací soud sice dovodil, že stran převážné většiny námitek byl návrh na zastavení exekuce podán opožděně, nicméně následně se i těmito všemi námitkami [stěžovatele] zabýval věcně a dospěl k závěru, že i kdyby nebyl návrh na zastavení exekuce podán opožděně vzhledem k některým námitkám, nebyly by ani přesto dány důvody k zastavení exekuce." Zdejší soud proto nepřisvědčil námitce, že by se odvolací soud, resp. soud dovolací, odchýlil od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu, na něž je odkazováno v nyní projednávané ústavní stížnosti. Případný není ani argument tvrzeného nedostatku součinnosti na straně povinného. Jak se totiž přesvědčivě podává v napadeném usnesení Nejvyššího soudu (srov. s. 4), toto tvrzení je "pouhou polemikou s (opačným) skutkovým závěrem odvolacího soudu", o čemž nejvýmluvněji svědčí, že stěžovatel na nový účet oprávněného zaplatil na konci roku 2015 částku ve výši 45.000 Kč (srov. s. 5 usnesení krajského soudu). Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal žádný exces či jiný závažný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, setrvale traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
12. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Zmiňované právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (resp. zájmům), nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě přitom obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly. Lze proto uzavřít, že se v projednávané věci nejedná o nezdůvodněné a nepředvídatelné odchýlení se od očekávaného právního závěru ve smyslu odkazované judikatury zdejšího soudu a napadená rozhodnutí v sobě nenesou prvky libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, které teprve by v ústavní rovině představovaly porušení práva na spravedlivý proces.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu