ECLI:CZ:US:2019:2.US.697.19.1
sp. zn. II. ÚS 697/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Karviná, Fryštátská 178, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Elišky Krásnohorské 1305, Havířov-Podlesí, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1075/2018-340 ze dne 31. 10. 2018 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 17/2017-14872 ze dne 11. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 77 T 7/2011-13604 ze dne 6. 3. 2015 byl stěžovatel odsouzen za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podvodu se měl dopustit tím, že jako ředitel společnosti X v podvodném úmyslu sebe ke škodě jiného obohatit v období nejméně od června roku 2008 do listopadu roku 2010, ve Frýdku-Místku a jinde, vylákal finanční prostředky pod klamavým příslibem jejich až dvojnásobného zhodnocení, tím, že nabízel širokému okruhu osob nejprve sám, později i prostřednictvím dalších osob, možnost investovat finanční prostředky do společnosti X, následně pak i formou investičního vkladu do společnosti, přičemž zamlčel, že společnost nevyvíjí žádnou činnost, z jejíž výnosů by byl schopen zajistit přislíbené zhodnocení vkladů a další skutečnosti, jež měly za následek, že z dotčených osob vylákal celkem 78 721 644 Kč, sebe obohatil a způsobil škodu celkem 991 osobám.
2. O odvolání stěžovatele rozhodl vrchní soud tak, že napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele na základě upraveného skutkového podkladu odsoudil za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Vrchní soud mimo jiné uvedl, že ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně chybných protokolů, nezjistil žádné zásadní nedostatky písemného záznamu oproti záznamu zvukovému, jež by bylo možno shledat za porušení procesních práv stěžovatele. Rovněž uvedl, že krajský soud se pečlivě řídil judikaturou Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutých důkazů a zcela nad rámec nezbytných důkazů mimořádně provedl i neobvyklé množství dalších důkazů předkládaných průběžně stěžovatelem a srozumitelně v kontextu dalších svých postupů a vyjádření v hlavním líčení vysvětlil, proč významně menší části obžalovaným navrhovaných důkazů nevyhověl, převážně pro jejich nadbytečnost ve vztahu k předmětu trestního stíhání a dalším již provedeným důkazům. Ve vztahu k tvrzené podjatosti státního zástupce vykonávajícího dozor nad přípravným řízením dle §174 trestního řádu a rozhodováním o jednotlivých stížnostech vznesených stěžovatelem v přípravném řízení vrchní soud shledal tvrzení obžalovaného jako zcela neopodstatněné. K námitce ohledně insolvenčního řízení vrchní soud uvedl, že neshledal, že by postup nalézacího soudu v návaznosti na samostatně vedené insolvenční řízení vůči společnosti X vykazoval porušení práv stěžovatele, případně této znovuobnovené společnosti, jež by měl vliv na samotný napadený rozsudek.
3. Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele tak, že ho odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané. Dle Nejvyššího soudu vrchní soud sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti a proč nebylo vyhověno dalším důkazním návrhům stěžovatele.
4. Výhrady, jimiž stěžovatel rozporoval naplnění subjektivní stránky trestného činu, nevycházely dle Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale opíraly se o vlastní verzi stěžovatele. Z provedených důkazů vycházelo, že stěžovatel od samého počátku věděl, že žádnou reálnou podnikatelskou činnost neprovozuje a s penězi nakládá způsobem, jenž návratnost finančních prostředků neumožňuje. Důvodem nesplnění závazků byla skutečnost, že finanční prostředky zcela bezhlavě a nerozumně rozházel a činil tak zcela programově a soustavně. Nejednalo se tudíž o situaci, kdy až v důsledku skutečností na něm nezávislých či dodatečně vzniklých nemohl své závazky splnit.
5. Ohledně nesouhlasu stěžovatele s posouzením otázky náhrady škody v případě poškozených, kteří vyrovnání vzájemných závazků potvrzovali prostřednictvím tzv. kvitancí, Nejvyšší soud zdůraznil, že vrchní soud s ohledem na nejasné a obecné formulace předložených potvrzení oslovil jednotlivé poškozené, přičemž takřka vždy obdržel formulačně shodná prohlášení, pocházející zjevně z jednoho centra, z nichž navíc nevyplynulo, že by konkrétním poškozeným byla vyplacena jakákoliv konkrétní finanční částka či za převod akcií poskytnuta jiná kompenzace. Na tomto základě proto vrchní soud dovodil, že těmito doklady nebylo prokázáno, že by skutečně došlo k zaplacení nějakých finančních částek jednotlivým osobám či nahrazení způsobené škody.
6. Nejvyšší soud dále uvedl, že z předloženého procesního spisu vyplývá, že stěžovateli nebyla upírána jeho obhajovací práva, k prováděným důkazům se pravidelně a obsáhle vyjadřoval. Rovněž ve veřejném zasedání o odvolání byl po doplnění dokazování o listinné důkazy stěžovatel dotázán ve smyslu §214 trestního řádu, zda se chce k jednotlivým provedeným důkazům vyjádřit, a svého práva využil. Pokud byl stěžovatel ve svých vyjádřeních u hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání omezován, jednalo se o případy, kdy výklady stěžovatele neměly takový vztah k projednávané věci, aby bylo zajištěno efektivní a spolehlivé objasnění předmětu hlavního líčení a rozhodnutí ve věci.
7. Nejvyšší soud rovněž ověřil, že jediné zvukové záznamy o průběhu hlavního líčení, které nejsou dostatečně jasné, se vztahují k těm jednacím dnům, při nichž nebyly prováděny výslechy svědků, ale jen čteny listinné důkazy.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími, kterými byl odsouzen, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále byl dle stěžovatele porušen princip právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a to způsobem, který stanoví zákon.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména opakuje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že během veřejného zasedání o odvolání u vrchního soudu mu předseda senátu neumožnil vyjádřit se postupně ke všem prováděným důkazům a přerušoval ho. Dle stěžovatele bylo tímto postupem porušeno jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že v průběhu přípravného řízení i u hlavního líčení navrhoval řadu důkazů. Krajský soud mnoho z nich zamítl, avšak v rámci svého rozsudku pouze paušálně uvedl, že zamítl veškeré další důkazní návrhy, které podle soudu nad rámec zjištěných důkazů nemohly blíže věc osvětlit, nevyjádřil se jednotlivě, proč mají být nadbytečné. Dle stěžovatele se tedy jedná o případ opomenutých důkazů. Stěžovatel rovněž uvádí, že kvůli extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, došly obecné soudy k nesprávnému závěru, že spáchal trestný čin podvodu. Stěžovatel rovněž uvádí, že opakovaně namítal, že mezi poškozenými neměly v odsuzujícím rozsudku figurovat některé osoby, neboť od nich X peníze neobdržela.
10. Porušení svých práv stěžovatel dále spatřuje ve, dle jeho slov, zmatečném průběhu trestního řízení ve vazbě na insolvenční řízení, v nekvalitně pořízených zvukových záznamech z hlavního líčení, v nesprávném vyhotovení protokolů z hlavního líčení a v průtazích v řízení.
11. Stěžovatel si dále stěžuje na to, že byly ignorovány jeho návrhy na vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, že výslech znalkyně MUDr. Jarmily Martinů nebyl veden nestranně, na podjatost státního zástupce JUDr. Michala Tognera, na opakované odmítnutí jeho žádostí o vydání účetnictví společnosti X a poukazuje na to, že rozsah dokazování, byl dle jeho názoru nedostatečný a že nebyla řádně šetřena zpronevěra N.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
14. Součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 38 Listiny je právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel měl v rámci řízení u vrchního soudu možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a že přerušován byl pouze v případě, kdy jeho výklady neměly takový vztah k projednávané věci, aby bylo zajištěno efektivní a spolehlivé objasnění předmětu hlavního líčení a rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že stěžovateli nebylo umožněno používat připravené poznámky, nepředstavuje zásah ústavněprávního rozměru. Dle Ústavního soudu tedy v tomto ohledu nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
15. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stížnostní námitky nesvědčí. Z výše uvedeného vyplývá (viz bod 1 výše), že stěžovatel pravidelně navrhoval vysoké množství důkazů, se kterými se obecné soudy vypořádaly. V absenci odůvodnění neprovedení každého jednotlivého důkazu nelze v tomto případě spatřovat pochybení ústavněprávního rozměru, které by mělo za následek porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
16. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů, důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Se všemi námitkami, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti ve vztahu ke skutkovým zjištěním obecných soudů (viz bod 9 výše) se obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly a logicky odůvodnily svá skutková zjištění. Ústavní soud tak shrnuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily svá skutková zjištění na základě provedených důkazů, přitom vzaly v úvahu i argumentaci stěžovatele a řádně se s ní vypořádaly.
17. K námitce stěžovatele ohledně průtahů v řízení Ústavní soud uvádí, že průtahy v řízení před obecnými soudy i jinými státními orgány lze z pohledu zákona o Ústavním soudu kvalifikovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci. Takovýto jiný zásah může Ústavní soud v mezích svých pravomocí dle §83 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu toliko příslušnému orgánu veřejné moci zakázat či mu nařídit, aby obnovil stav před porušením, což v době, kdy již takový zásah netrvá, není možné. Po ukončení těchto průtahů se jednotlivec může toliko dle čl. 36 odst. 3 Listiny a dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy dožadovat náhrady újmy, která mu v jejich důsledku vznikla, a to postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1051/19 ze dne 21. 5. 2019). Ústavní soud tedy není příslušný k projednání této námitky, neboť stěžovatel nevyužil svého práva na náhradu škody.
18. Stěžovatelova námitka ohledně toho, že v rozsudku se mezi poškozenými nacházejí osoby, od kterých X peníze neobdržela, postrádá jakoukoliv relevantní argumentaci vztahující se k základním právům stěžovatele. Ústavní soud není sice zásadně vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhají (§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proto nebyla ani v této části shledána opodstatněnou, jelikož ani Ústavní soud sám, nad rámec uplatněné argumentace, v tomto směru nezjistil žádný potenciální ústavněprávní deficit. Stejné platí i ve vztahu k námitkám ohledně špatné kvality zvukových záznamů, nesprávného vyhotovení protokolů, samostatně vedeného insolvenčního řízení, výslechu znalkyně MUDr. Jarmily Martinů a nevydání účetnictví společnosti X.
19. Ke stěžovatelově námitce ohledně rozhodnutí státního zástupce se již vyjádřil vrchní soud v napadeném rozhodnutí na s. 110. Vrchní soud dostatečně a srozumitelně zdůvodnil, proč je tato námitka stěžovatele neopodstatněná a Ústavnímu soudu nepřísluší tyto závěry přehodnocovat.
20. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry obecných soudů byly v hrubém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěním, a tudíž mu nepřísluší, aby do rozhodování obecných soudů jakkoli zasahoval. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení jeho ústavních práv. Právo na spravedlivý proces a na rovnost v řízení totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3711/18 ze dne 27. 11. 2018). Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí zcela přijatelná.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu