ECLI:CZ:US:2019:3.US.1035.19.1
sp. zn. III. ÚS 1035/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Spielera, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2019 č. j. 22 Co 39/2019-176, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v řízení o náhradu škody usnesením ze dne 7. 3. 2019 č. j. 22 Co 39/2019-176 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 2. 2019 č. j. 51 C 325/2017-162 pouze tak, že výše soudního poplatku za odvolání, kterou je stěžovatel (žalobce) povinen zaplatit, činí 4 617 Kč (oproti částce 2 000 Kč stanovené obvodním soudem). Povinnost stěžovatele k placení soudního poplatku vznikla na základě §2 odst. 5 ve spojení s §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), v důsledku toho, že vedlejší účastnice řízení (žalovaná), která je od placení soudního poplatku osvobozena [§11 odst. 2 písm. a) ve spojení s §11 odst. 3 písm. b) zákona o soudních poplatcích], byla se svým odvoláním proti původně vyhovujícímu rozsudku, zcela úspěšná, přičemž stěžovatel od placení soudních poplatků osvobozen nebyl. Ke změně v otázce poplatkové povinnosti došlo v souvislosti s novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."), kdy byla zrušena věcná výjimka osvobození od poplatkové povinnosti v řízeních o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Městský soud k námitkám stěžovatele ohledně neústavnosti této úpravy odkázal na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 2375/18 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Městský soud uzavřel, že povinnost hradit soudní poplatek v uvedené výši pak vyplývá z položky 22 bod 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s městským soudem uloženou povinností hradit soudní poplatek za vedlejší účastnici řízení. Vyslovuje přesvědčení, že zrušení výjimky stanovující osvobození z povinnosti hrazení soudního poplatku za žaloby podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, které bylo provedeno zákonem č. 296/2017 Sb., je protiústavní. Nová úprava je podle stěžovatele v rozporu s tradicí úpravy náhrady škody způsobené vadným výkonem veřejné moci. Vyměřováním soudního poplatku za vykonávání základního práva na náhradu škody (čl. 36 odst. 3 Listiny) je bráněno slabší straně v přístupu k soudu. Poškození jsou tak trestáni za uplatňování nároků vůči státu. Dále poukazuje na nelogičnost nastavení výpočtu soudních poplatků, když v nyní posuzované věci je za odvolání vybírána několikanásobně vyšší částka, než za žalobu samotnou. Rovněž uvádí, že soudní poplatek je diskriminační a zakládá nerovnost mezi účastníky řízení o náhradu škody, když stát je osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek, a to ve všech fázích soudního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí městského soudu (a potažmo i obvodního soudu), jímž mu byla uložena povinnost hradit za úspěšnou vedlejší účastnici řízení poplatek z jejího odvolání. Ústavní soud nejprve pokládá za potřebné konstatovat, že náhradu nákladů řízení, kam spadá i rozhodování o soudních poplatcích, ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opětovně zdůraznit, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení (či stanovení poplatkové povinnosti) ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
7. Nelze rovněž přehlédnout, že ústavní stížnost se týká rozhodnutí o stanovení poplatkové povinnosti ve výši, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní (nepřesahuje hranici 10 000 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, usnesení ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, usnesení ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
8. Stěžovatel není v zásadě spokojen s platnou a účinnou právní úpravou a je přesvědčen, že existuje-li základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci (soudu) či nesprávným úředním postupem, je souběžně zaručeno právo na bezplatné uplatnění takového nároku, tím spíše, že předchozí právní úprava taková byla. Měl-li by však ústavodárce v úmyslu zaručit "bezplatnou pomoc", vtělil by takovou záruku do Listiny, jak učinil například v čl. 31 - nicméně ani zde není bezplatná zdravotní péče poskytnuta bezvýhradně, ale jen za stanovených podmínek.
9. Zákon č. 296/2017 Sb. v čl. V. bodu 6. zrušil §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, což mělo za následek, že řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, dosud osvobozené od placení soudního poplatku, je nově zpoplatněno. Městský soud proto nepochybil, uložil-li stěžovateli povinnost k zaplacení soudního poplatku za úspěšné odvolání vedlejší účastnice řízení. Napadené rozhodnutí nelze považovat za protiústavní, neboť se opíralo o zákon, podle kterého po 30. 9. 2017 stěžovateli již žádná výjimka pro osvobození od placení soudního poplatku v daném typu řízení nesvědčila. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí městského soudu i v něm citovaná rozhodnutí Ústavního soudu (zejména sp. zn. II. ÚS 2375/18).
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu