ECLI:CZ:US:2019:3.US.1218.19.1
sp. zn. III. ÚS 1218/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Jeníkové, zastoupené JUDr. et Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti II. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. února 2019 č. j. 35 Co 18/2019-43, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Věry Vysokaiové a Antonína Kučery, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 1. 2019 č. j. 29 C 265/2018-31 bylo zastaveno řízení, v němž se vedlejší účastníci jako žalobci domáhali, aby stěžovatelce jako žalované byla uložena povinnost zaplatit každému z nich zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 500 000 Kč od 23. 7. 2017 do zaplacení (výrok I.). Okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení ve výši 21 616 Kč (výrok II.). Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že vedlejší účastníci vzali podáním ze dne 12. 11. 2018 žalobu zpět (§96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). Okresní soud zjistil, že stěžovatelka požadovaný úrok vedlejším účastníkům zaplatila po podání žaloby dne 25. 10. 2018. Proto uzavřel, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování stěžovatelky, takže podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je stěžovatelka povinna nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Okresní soud dále rozhodl, že vedlejším účastníkům se po právní moci tohoto usnesení vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 12 894 Kč podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (výrok III.).
3. Proti II. výroku o nákladech řízení a III. výroku o vrácení soudního poplatku podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 2. 2019 č. j. 35 Co 18/2019-43 bylo odvolání stěžovatelky proti III. výroku usnesení okresního soudu o vrácení soudního poplatku odmítnuto (výrok I.). Krajský soud dále rozhodl, že usnesení okresního soudu se ve II. výroku mění tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení u okresního soudu ve výši 20 842 Kč (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 093 Kč (výrok III.).
4. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v dané věci překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 4 o. s. ř.) nenastala. Krajský soud uvedl, že usnesením okresního soudu ze dne 21. 2. 2017 č. j. 35 D 1153/2010-244, které nabylo právní moci dne 22. 3. 2017, byla schválena dohoda dědiců, obou vedlejších účastníků a stěžovatelky (dále jen "dohoda"), v níž se stěžovatelka zavázala vyplatit každému z vedlejších účastníků na jejich dědický podíl částku 500 000 Kč do čtyř měsíců od právní moci tohoto usnesení. Z tohoto usnesení sice vyplývá, že nároky vedlejších účastníků na zaplacení uvedených dědických podílů se staly splatnými dne 22. 7. 2017, ale nebylo jím rozhodnuto o úrocích z prodlení z částek 500 000 Kč za dobu od 23. 7. 2017 do zaplacení. Vedlejší účastníci výpisem z účtu u obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. ze dne 9. 8. 2018 doložili, že dlužná částka 2 x 500 000 Kč jim byla zaplacena dne 9. 8. 2018, proto úrok z prodlení z částky 500 000 Kč za období od 23. 7. 2017 do 9. 8. 2018 činí 42 235 Kč pro každého z nich. Dvěma potvrzeními o provedené platbě doložili, že na účet vedlejší účastnice došla platba ve výši 42 346 Kč z účtu tehdejšího zástupce vedlejší účastnice dne 25. 10. 2018 a ve stejný den došla od něj stejná částka i na účet vedlejšího účastníka. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že žaloba byla u okresního soudu podána dne 28. 3. 2018. Uvedené usnesení tak pro toto řízení, v němž vedlejší účastníci uplatnili vůči stěžovatelce nárok na zaplacení úroku z prodlení každý z částky 500 000 Kč od 23. 7. 2017 do zaplacení, překážku věci pravomocně rozsouzené nezaložilo. Krajský soud dovodil, že okresní soud tedy při rozhodování o nákladech řízení správně vycházel z toho, že důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby. Okresní soud proto podle krajského soudu správně uzavřel, že stěžovatelka úrok z prodlení vedlejším účastníkům zaplatila až po podání žaloby, a žaloba tedy byla z procesního hlediska podána důvodně a byla vzata zpět pro chování stěžovatelky, která je tak podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. povinna nahradit vedlejším účastníkům náklady, které v řízení účelně vynaložili.
5. Krajský soud dále poukázal na to, že se III. výrok o vrácení soudního poplatku vedlejším účastníkům nijak nedotýká právních poměrů stěžovatelky, a tudíž stěžovatelka není subjektivně oprávněna podat proti němu odvolání. Proto krajský soud postupoval dle §218 písm. b) o. s. ř. a odvolání stěžovatelky v části směřující proti tomuto výroku odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že opakovaně v řízení poukazovala na to, že v dané věci existovala překážka věci rozhodnuté. Okresní soud měl podle stěžovatelky nejprve zkoumat, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Stěžovatelka je přesvědčena, že v daném případě jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatelka namítá přepjatý formalismus soudů při výkladu procesních norem upravujících rozhodování o nákladech řízení v případě jeho zastavení. Stěžovatelka má za to, že by se soud měl vždy z úřední povinnosti zabývat skutečností, zda uplatněný nárok nemá šikanózní charakter. V případě, že soud dospěje k závěru, že má žaloba šikanózní charakter, neměl by žalobci přiznat náhradu nákladů řízení. V daném případě stěžovatelka jednoznačně sdělila důvod, pro který není možné, aby uspokojila nároky vedlejších účastníků a sdělila rovněž po splnění, jaké podmínky nezávislé na její vůli bude nárok vedlejších účastníků uspokojen. Vedlejší účastníci si tak museli být vědomi, že i v případě plného úspěchu ve věci nebude jejich nárok uspokojen, neboť stěžovatelce nebyly peněžní prostředky ze Spolkové republiky Německo vyplaceny. Vedlejší účastníci tedy podle stěžovatelky zcela účelově podali žalobu, u které bylo předem jasné, že bude vzata zpět poté, co se stěžovatelka ze Spolkové republiky Německo domůže dědictví. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2741/16 (N 12/84 SbNU 153).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
11. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že v dané věci usnesení okresního soudu, kterým byla schválena dohoda, pro řízení, v němž vedlejší účastníci uplatnili vůči stěžovatelce nárok na zaplacení úroku z prodlení každý z částky 500 000 Kč od 23. 7. 2017 do zaplacení, překážku věci pravomocně rozsouzené nezaložilo. Usnesením okresního soudu, kterým byla schválena dohoda, nebylo rozhodnuto o úrocích z prodlení z částek 500 000 Kč za dobu od 23. 7. 2017 do zaplacení. Okresní soud tedy při rozhodování o nákladech řízení v souladu se zákonem vycházel z toho, že důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby. Jestliže stěžovatelka úrok z prodlení vedlejším účastníkům zaplatila až po podání žaloby, nelze závěru krajského soudu, že žaloba byla z procesního hlediska podána důvodně a byla vzata zpět pro chování stěžovatelky, a proto je stěžovatelka podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. povinna nahradit vedlejším účastníkům náklady, které v řízení účelně vynaložili, z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Výše uvedené závěry krajského soudu nejsou v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2741/16, podle něhož předpokladem uložení povinnosti nahradit žalobci náklady řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného a důvodnost žaloby, přičemž pokud obecné soudy důvodnost žaloby dovodily pouze ze skutečnosti, že stěžovatel po jejím podání předmětnou částku zaplatil, aniž se zabývaly jeho tvrzením, že žaloba byla podána před splatností pohledávky, jde o formalistický postup, který zakládá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V nyní posuzované věci totiž žaloba nebyla podána před splatností pohledávky.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, pročež ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu