ECLI:CZ:US:2019:3.US.1387.19.1
sp. zn. III. ÚS 1387/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti K. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Bělušice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo nám. 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 sp. zn. 11 Tdo 1535/2018, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. července 2018 sp. zn. 12 To 17/2018 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. února 2018 sp. zn. 51 T 4/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho základních práv podle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. f) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele (vedle dalších konkretizovaných spoluobviněných) uznal vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (pod bodem 4), zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem 8) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 9). Za to stěžovatele odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi roků a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za použití §68 odst. 1 až 4 tr. zákoníku, uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 200 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stěžovateli pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku stěžovateli dále uložil trest propadnutí vymezených věcí.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a spoluobvinění odvolání, která Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodná.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti k jednání uvedenému pod bodem 4 skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu namítá, že podle jeho názoru nebyla zachována totožnost skutku. Zdůrazňuje, že v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě byl skutek popsán tak, že se dopustil zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, oproti tomu v rozsudku krajského soudu již byl skutek popsán tak, že se dopustil pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Stěžovatel se domnívá, že dospěl-li krajský soud k závěru, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, byl povinen ho předmětné obžaloby zprostit podle §226 písm. b) tr. řádu. Neučinil-li tak a sám na základě daných skutkových zjištění vytvořil skutek zcela jiný, postupoval v rozporu se zákonem, neboť stěžovatel pro takový skutek trestně stíhán nebyl.
6. Stěžovatel cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 3 Tdo 84/2015, podle kterého v případě, že pachatel sice uvedl poškozeného v omyl ohledně některých okolností, ale takové jednání ve svém souhrnu nesměřovalo ke způsobení škody na cizím majetku, nejde o pokus trestného činu podvodu. V jeho věci šlo přitom pouze o žert, obviněnému J. K. předal sůl proto, že dotyčný po něm požadoval obstarání efedrinu se slovy, že "ho potřebuje nutně jako sůl". O peněžních prostředcích, které v této souvislosti od J. K. obdržel, od počátku věděl, že je vrátí, což posléze učinil a celou věc považoval za uzavřenou.
7. Nejvyšší soud nedostál nosným důvodům svého usnesení ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 11 Tdo 887/2006, které stěžovatel vykládá tak, že pochybení při ukládání trestů je možné napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
8. U jednání pod body 8 a 9 skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu podle názoru stěžovatele rozhodující soudy opomenuly provést obhajobou navržené důkazy, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Konkrétně podle něj v řízení nebyl vyslechnut zámečník F. B. a nebyla provedena prověrka výpovědi svědkyně L. Ž. za účelem zjištění, od kdy se v jeho bytě nacházelo ve výroku o vině specifikované množství drog a nelegálně držená pistole ráže 6,35 mm, přičemž údajně nelze vyloučit, že zmíněné předměty do bytu uložila již zemřelá T. M. či je tam vnesl jeho syn A. R., který odmítl vypovídat. Krajský soud se při hodnocení skutkového stavu věci řádně nevypořádal s výpovědí T. M. a nebyla vyžádána kriminalistická expertíza z oboru mechanoskopie zámku u dveří jeho bytu za účelem potvrzení či vyloučení možnosti, zda do jeho bytu vnikla cizí osoba bez vědomí stěžovatele. Vrchní soud připustil, že stěžovatel zakázané omamné a psychotropní látky neměl k distribuci a ani je neužíval. V řízení však nebylo zjištěno, z jakého důvodu se tyto látky v jeho bytě nacházely. Vyloučeno není, že mu je "podstrčili" dlužníci z řad hráčů v kasinech.
9. Dále se stěžovatel vyslovuje, že policejní orgán v přípravném řízení porušil §28 odst. 1 tr. řádu, neboť jeho výslech provedl bez přibrání tlumočníka. Uvedené dokládá především odkazem na skutečnost, že zatímco v přípravném řízení s ním komunikovaly příslušné orgány v českém jazyce, v řízení před soudem mu byl ustanoven tlumočník, neboť podle názoru soudu češtině řádně nerozuměl. Ze zmiňovaného důvodu má stěžovatel za to, že nemohlo nabýt právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání ani o rozšíření trestního stíhání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto odkazuje na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
16. Stěžovatel nejprve namítá, že nebyla zachována totožnost skutku. Předmětnou polemikou se již zabýval Nejvyšší soud (srov. body 13. až 17. jeho usnesení), přičemž dle názoru Ústavního soudu nelze úvahám obsaženým v odkazovaném rozhodnutí z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout. Nejvyšší soud dal najevo, že v posuzované věci byla totožnost skutku zachována, neboť i přes jeho modifikaci zůstala totožná podstata jednání stěžovatele, představující manipulaci se sypkou látkou v určitém čase a na určitém místě (a její "prodej"). Podstatná je z hlediska námitky stěžovatele také ta skutečnost, že při posuzování totožnosti skutku vždy jde o skutek, nikoli právní kvalifikaci, jak je již zřejmé z vzájemného vztahu skutku a právní kvalifikace, proto státní zástupce v přípravném řízení není vázán právním posouzením skutku policejním orgánem či např. státního zástupce konajícího vyšetřování (§161 odst. 3 a 4 tr. řádu). Stejně tak není soud vázán právní kvalifikací státního zástupce, která je uvedena v obžalobě. Nejvyšší soud též výstižně zdůraznil, že překvalifikoval-li krajský soud předmětné jednání stěžovatele na pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, učinil tak výrazně ve prospěch stěžovatele (srov. trestní sazby u §209 odst. 4 a §283 odst. 3 tr. zákoníku).
17. Další stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
18. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
19. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)].
20. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
21. Na výhrady, že krajský soud a vrchní soud nevyhověly jeho důkazním návrhům, reagoval Nejvyšší soud konstatováním, že nikdy nebyla zjištěna jakákoli okolnost nasvědčující překonání uzamčení dveří a vnesení zbraně či drogy do stěžovatelova bytu. Byla-li tato stěžovatelova procesní obrana na základě dalších důkazních prostředků shledána věcně neudržitelnou, lze Nejvyššímu soudu přisvědčit, že provádění výslechů dalších svědků (k ověření již dle závěrů soudů vyvrácené skutkové verze) nebylo nutné.
22. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
23. Této kategorii vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit zejména výtkami, že soudy "neporozuměly" jeho "žertu" (či jinému trestněprávně "nezávadnému" záměru inkriminovaného jednání) spočívajícímu v předání soli, namísto efedrinu.
24. Krajský soud ani vrchní soud se nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům na řádný postup řízení, přičemž na základě výsledků dokazování (vycházejících zejména z odposlechů vzájemných hovorů spoluobviněných) a jejich zvážení dospěly k věcně udržitelným závěrům; Ústavní soud nemá možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat, či dokonce přehodnocovat jeho výsledky [k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125) a další]. Soudy objasnily, že účel transakce ze strany stěžovatele nepředstavovala "recese" a ani například snaha "mít už klid" od J. K. dožadujícího se dodání efedrinu, nýbrž obohacení se přinejmenším částkou 7 500 EUR. Soudy konstatovaly, že původně stěžovatel J. K. slíbil dokonce pětinásobné množství efedrinu (předání 1 kg posypové soli bylo pouze první částí transakce) a obě látky (efedrin a posypová sůl) jsou svým vzhledem zaměnitelné, v důsledku čehož k odhalení podvodu J. K. došlo až později na základě příslušné zkoušky.
25. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl oprávněn přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
26. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje zejména na argumentaci obsaženou v rozhodnutích obecných soudů. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně přijatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
27. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k závěru o vině, který z výše popsaných hledisek ústavněprávního přezkumu obstojí. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.
28. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
29. Z ústavněprávního hlediska je přesvědčivá též argumentace soudů, podle kterých stěžovatel sám uvádí, že v průběhu výslechu v přípravném řízení dne 11. 5. 2016 byl poučen v českém jazyce podle §28 odst. 4 tr. řádu, a z protokolu o výslechu obviněného ze dne 11. 5. 2016 vyplývá, že stěžovatel byl poučen v českém jazyce podle §28 odst. 4 tr. řádu jako cizí státní příslušník, přičemž k poučení výslovně sdělil, že tlumočníka nežádá a česky rozumí slovem a písmem. Vzhledem k tomu, že se v průběhu přípravného řízení nevyskytla žádná okolnost svědčící o splnění podmínek pro přibrání tlumočníka, nelze vytýkat příslušnému policejnímu orgánu nebo dozorujícímu státnímu zástupci, že k výslechu stěžovatele nebyl přibrán tlumočník. Skutečnost, že k naplnění podmínek pro přibrání tlumočníka došlo podle mínění soudu v řízení před ním, sama o sobě neznamená, že "automaticky" došlo k jejich naplnění i v přípravném řízení. Jinými slovy, nebyly-li v přípravném řízení splněny podmínky pro přibrání tlumočníka a až krajský soud v průběhu soudního řízení dospěl k názoru, že je třeba stěžovateli přibrat tlumočníka, pak absence tlumočníka v přípravném řízení nezakládá vadu přípravného řízení.
30. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Cituje-li stěžovatel usnesení ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 11 Tdo 887/2006, činí tak pouze selektivně a opomíjí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze uplatnit, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Stěžovatel v tomto směru oponenturu nepředestřel a k (případným) výhradám o nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14; rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková situace však nenastala; nedošlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a ani stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
31. Patří se poznamenat, že kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
32. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
33. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu