ECLI:CZ:US:2019:3.US.1510.19.1
sp. zn. III. ÚS 1510/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Nožičkové, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019 č. j. 32 Cdo 3413/2018-269, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti QI investiční společnost, a. s., sídlem Rybná 682/14, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 1 604 594,98 Kč s příslušenstvím, v němž bylo žalobě vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) vyhověno [rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 1. 2017 č. j. 110 C 14/2015-164 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2017 č. j. 18 Co 164/2017-224 (dále jen "krajský soud")], Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 2. 2019 č. j. 32 Cdo 3413/2018-269 odmítl dovolání stěžovatelky (žalované) pro vady podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka nevymezila, které z hledisek přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval, že vymezení přípustnosti dovolání, v němž dovolatel uvedl více předpokladů u téže otázky, se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 2967/14 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nadto musí být z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Tyto náležitosti dovolání stěžovatelky neobsahovalo, neboť žádnou otázku neformulovala a ta nebyla zřejmá ani z obsahu dovolání a neodkázala ani na žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl krajský soud ve svém rozhodnutí odchýlit. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci krajským soudem přípustnost dovolání nezakládá. Namítala-li stěžovatelka překvapivost rozhodnutí krajského soudu, tedy vadu řízení, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, nebyla tato námitka relevantní, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na tom nic nezměnil ani odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 23 Cdo 101/2012, neboť ten se týkal právě vad řízení. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotkl, že argumentace stěžovatelky ohledně překvapivosti rozhodnutí krajského soudu nemá ani oporu v obsahu spisu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Postup Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl pro vady, považuje za příliš formalistický. Poukazuje na to, že hlediska přípustnosti musela vymezit alternativně, neboť neexistuje veřejnosti přístupná ucelená databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu, v níž by bylo možné vyhledávat rozhodnutí o jednotlivých právních otázkách účinným způsobem. Uvádí, že řešené právní otázky řádně vymezila a označila i dříve judikované řešení. Citací části svého dovolání pak dovozuje, že je zřetelné, o jaké otázky jí šlo a od jaké rozhodovací praxe (viz zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2012) se rozhodnutí krajského soudu odchyluje. Konečně namítá, avšak bez bližšího rozvedení, že byla odňata svému zákonnému soudci, přičemž vyslovuje pochybnost, zda měla být posuzovaná věc zařazena do soudního oddělení 32 Cdo řešícího v rozhodné době spory z obchodních závazkových vztahů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odmítnutím jejího dovolání Nejvyšším soudem. Ústavní soud nejprve v obecné rovině připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně zaručené; z pohledu ústavněprávního by totiž obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
7. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro existenci vad, neboť stěžovatelka nespecifikovala žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. Stěžovatelka v takovém postupu Nejvyššího soudu spatřuje přepjatý formalismus, přičemž zdůrazňuje, že kritéria přípustnosti musela vymezit alternativně, neboť neexistuje ucelená databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu, pročež není jisté, zda určitá otázka byla či nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Ústavní soud toto pojetí splnění procesních povinností, jak je prezentuje stěžovatelka, nesdílí.
8. Ústavní soud se konformitou požadavku vylíčit, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, zabýval zejména ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). Výrokem I. tohoto stanoviska konstatoval, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Uvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že musela vymezit předpoklady přípustnosti dovolání alternativně, neboť neexistuje ucelená databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak k tomu Ústavní soud podotýká, že v případě dovolacího řízení je nutno zohlednit jeho povahu, jako řízení o mimořádném opravném prostředku, v němž jde primárně o řešení právních otázek. Efektivní a bezporuchový průběh dovolacího řízení vyžaduje, aby v něm účastníci vystupovali orientovaně a účelně, a v tomto smyslu na ně klade zvláštní odborné nároky. Povinné zastoupení advokátem (popř. notářem) je tak pro dovolatele dostatečnou zárukou, že v dovolacím řízení budou jeho práva chráněna, včetně toho, že dovolání bude splňovat zákonné náležitosti (srov. výše citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 35). Námitku stěžovatelky tak Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Nehledě na to, že existuje vícero databází judikatury zahrnujících i rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. ASPI, Beckonline aj.), které umožňují vyhledávání podle různých kritérií a i na samotných webových stránkách Nejvyššího soudu jsou jeho rozhodnutí dohledatelná.
10. Odkazovala-li stěžovatelka v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2012, Ústavní soud poukazuje na to, že ani toto rozhodnutí, které se týkalo vad řízení spočívajících v překvapivém rozhodnutí a řešila se v něm tedy důvodnost jinak přípustného dovolání [podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012] nemohlo založit v nyní posuzovaném případě přípustnost dovolání, neboť vady řízení podle platného znění občanského soudního řádu nejsou samy o sobě hlediskem, z něhož by bylo možno dovozovat přípustnost dovolání. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovolání podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. K těmto vadám řízení, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud přihlédne jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
11. Co se týče námitky porušení práva na zákonného soudce, stěžovatelka blíže nerozvádí, v čem by mělo toto porušení spočívat. Pouze vyslovuje pochybnost, zda změna právní úpravy od 1. 1. 2014 (přijetí nového občanského zákoníku a zrušení jiných právních předpisů mj. i zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) neměla dopad na rozdělení agendy do jednotlivých soudních oddělení. Takto neurčitě formulovanou námitkou se Ústavní soud nemá možnost zabývat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu