ECLI:CZ:US:2019:3.US.1556.19.1
sp. zn. III. ÚS 1556/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. R., zastoupené Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem, sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2019 č. j. 21 Co 30/2019-875 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. prosince 2018 č. j. 50 P 69/2014-859, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a J. H. a nezletilého J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 12. 2018 č. j. 50 P 69/2014-859 bylo vydáno předběžné opatření, kterým byl upraven styk prvního vedlejšího účastníka (dále též "otec") s druhým vedlejším účastníkem, jeho synem (dále též "nezletilý") v období vánočních prázdnin 2018/2019, od 27. 12. 2018 do 2. 1. 2019 s tím, že místem převzetí a předání nezletilého je faktické bydliště matky (dále též "matka"), která je povinna pro období vánočních prázdnin 2018/2019 otci styk s nezletilým umožnit.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 1. 2019 č. j. 21 Co 30/2019- 875 bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto, neboť napadené usnesení o předběžném opatření pozbylo účinků (stalo se bezpředmětným). Městský soud uvedl, že rozhodnutí o nezákonnosti předběžného opatření nevydal, protože neshledal, že by byl jinak dán důvod pro jeho zrušení, když vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání předběžného opatření a skutková tvrzení matky nemohl osvědčit (§220a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.")
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní soud ji měl s návrhem na vydání předběžného opatření seznámit dřív, než o něm rozhodl. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud jí zaslal pouze rozhodnutí o návrhu otce na vydání předběžného opatření, nezaslal jí však již samotný návrh na nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka uvádí, že neměla možnost se k návrhu vyjádřit před rozhodnutím o něm, stejně tak jako nezletilý neměl možnost se k němu vyjádřit. Stěžovatelka tvrdí, že před rozhodnutím o nařízení předběžného opatření nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů. V odůvodnění napadených rozhodnutí pak zdůvodnění potřeby zatímní úpravy poměrů nezletilého zcela absentuje. Stěžovatelka uzavírá, že napadená rozhodnutí nebyla vydána na základě zákonných podmínek, neobsahují dostatečná odůvodnění a pomíjejí zájem dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
9. V souvislosti s námitkami stěžovatelky je třeba poukázat na to, že nároky uplatňované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. V rámci rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Podstatné je proto posouzení podmínek nutných pro jeho nařízení, přičemž rozhodování o návrhu, bez toho, že by byl dán prostor k vyjádření účastníkům odlišným od navrhovatele, zákon přímo předpokládá (srov. §75c odst. 3 o. s. ř., dle kterého o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků).
10. Sama skutečnost, že obvodní soud o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl bez předchozího vyjádření stěžovatelky či nezletilého, porušení jejich práv nezakládá (obdobně viz např. také usnesení ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1121/17, ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2476/17 nebo ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3681/17). Stěžovatelka navíc mohla svůj názor na věc vyjádřit v odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu, což, jak vyplývá z ústavní stížnosti a z usnesení městského soudu, ostatně také učinila (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 3221/17).
11. K námitce stěžovatelky, že jí návrh na nařízení předběžného opatření nebyl doručen, Ústavní soud poukazuje na své usnesení ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3336/18, vydané ve věci téže stěžovatelky, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že již v minulosti konstatoval, že porušení §76c odst. 2 věty poslední o. s. ř. nemusí bez dalšího znamenat též porušení práva na soudní ochranu, ale pro závěr o porušení základních práv je třeba vyhodnotit, jaký dopad takové porušení zákona mělo do procesního postavení stěžovatele (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3905/16 či usnesení ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 3430/17, bod 19.). Nedoručení návrhu na nařízení předběžného opatření ostatním účastníkům před tím, než o něm soud rozhodne, stejně jako jeho nedoručení později s rozhodnutím (§76c odst. 2 o. s. ř. věta poslední), je tedy zajisté pochybením obecných soudů, v posuzované věci však nemělo, jak bylo výše uvedeno, za následek porušení ústavnosti. Namítá-li tedy stěžovatelka, že jí návrh na vydání předběžného opatření nebyl doručen a nemohla se tak k němu vyjádřit, je třeba znovu poukázat na to, že stěžovatelka se k návrhu na vydání předběžného opatření vyjádřila ve svém odvolání.
12. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527) neshledal Ústavní soud případným, neboť tento nález byl vydán za odlišné procesní situace, kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření tak, že tomuto návrhu vyhověl, aniž by se k této změně názoru odvolacího soudu mohl žalovaný vyjádřit, přičemž další opravný prostředek není k dispozici. Tato situace však v předmětné věci nenastala.
13. Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Prokázat potřebu nařízení předběžného opatření je povinností navrhovatele. Povinnost navrhovatele prokázat existenci potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků, je zásadní podmínkou. Důvody potřeby této zatímní úpravy musí být navrhovatelem nejen tvrzeny, ale navrhovatel musí o nich soud také přesvědčit. V této souvislosti je třeba připomenout, že se tak neděje dokazováním v procesním smyslu. U ostatních okolností významných pro nařízení předběžného opatření postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat.
14. Je třeba vždy mít na zřeteli skutečnost, že i když podkladem pro rozhodnutí soudu, zda nařídit předběžné opatření, nejsou (a pro krátkost tohoto řízení ani nemohou být) výsledky dokazování v procesním smyslu, je třeba vždy trvat na tom, aby navrhovatel výše uvedenou povinnost splnil. V situaci, v níž navrhovatel opírá důvodnost svého požadavku jen o ničím nepodložené tvrzení, nemá soud v podstatě na čem vystavět svůj kladný závěr v takové otázce. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto se Ústavní soud mohl jen přesvědčit, zda v posuzované věci důvody byly či nebyly dány.
15. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak možno uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil. Neshledal ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a které by vedlo k potřebě zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro nařízení předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu