ECLI:CZ:US:2019:3.US.1658.19.1
sp. zn. III. ÚS 1658/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kupsy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2019 č. j. 14 Co 18/2019-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno usnesení označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvádí, že současně s ústavní stížností podává proti napadenému usnesení i dovolání k Nejvyššímu soudu.
2. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 4. 2017 č. j. 14 EXE 3208/2012-202, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce nařízené usnesením obvodního soudu ze dne 28. 11. 2012 č. j. 14 EXE 3208/2012-27.
3. Ústavní soud ještě před tím, než meritorně projedná ústavní stížnost, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve své judikatuře Ústavní soud dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod, která se mimo jiné projevuje tím, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Probíhá-li proto před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu v této procesní situaci důvod; naopak by takový postup byl v rozporu s již zmíněnou zásadou subsidiarity, ale i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by pak Ústavní soud vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by pro to byl dán nějaký důvod (usnesení ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3047/18, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
4. V nyní posuzované věci se z obsahu ústavní stížnosti podává, že stěžovatel podal současně dovolání a poukazuje na spornost přípustnosti dovolání. To je ovšem otázka, kterou v této fázi řízení přísluší rozhodovat toliko Nejvyššímu soudu, a Ústavní soud výsledek jeho posouzení nemůže předjímat. Do běžícího řízení proto Ústavní soud není oprávněn, s ohledem na shora uvedené, zasahovat.
5. Nebude-li ostatně stěžovatel v dovolacím řízení úspěšný, nic mu nebude bránit v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení před Nejvyšším soudem, i kdyby bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti tak stěžovatele nijak nepoškozuje. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. usnesení ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 29/18), není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti.
6. Deklaruje-li tedy nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je opožděná, což ostatně plyne i z jeho ustálené judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému usnesení městského soudu v takovém případě počne běžet až po doručení příslušného rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání [viz např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení ze dne 9. 10. 2015 sp. zn.. III. ÚS 2725/15, ze dne 28. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2345/16 a řada dalších].
7. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
8. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění této vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj