ECLI:CZ:US:2019:3.US.1742.19.1
sp. zn. III. ÚS 1742/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel A. B., zastoupený Mgr. Evou Kičinkovou, advokátkou, sídlem Zámecká 2111, Tachov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2019 sp. zn. 7 To 112/2019 a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 19. března 2019 sp. zn. 0 Nt 9/2019, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Tachově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Tachově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným usnesením stěžovatele vzal do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s tím, že písemný slib stěžovatele učiněný podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl k instanční stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v usnesení okresního soudu v rozporu s §73c písm. a) tr. řádu zcela chybí skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu, pro který je trestně stíhán. Dále stěžovatel vytýká, že okresní soud porušil §73e tr. řádu, neboť jeho obhájkyni nevyrozuměl řádně o konání vazebního zasedání. O vazebním zasedání bylo s jednodenním předstihem informováno Okresní státní zastupitelství v Tachově a shodně byla zpravena i tlumočnice, zatímco obhájkyně se o něm dozvěděla nahodile až pět minut před jeho zahájením. Podle stěžovatele bylo na okresním soudu, aby prokázal, že podmínkám konání vazebního zasedání podle §73e tr. řádu dostál, a chybějící referát či záznam o přípravě vazebního zasedání je nutné považovat za důkaz nesplnění těchto předpokladů. Závěrem stěžovatel uvádí, že nejsou-li zmiňované námitky obhájkyně obsažené v protokolu o vazebním zasedání, pak to lze přičíst skutečnosti, že okresní soud v předmětném vazebním zasedání nepřezkoumával okolnosti přípravy jednání, navíc tyto výtky zazněly před jeho vlastním zahájením.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
6. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451), pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
7. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
8. Vazbě jako ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
9. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4),
241-279, 149].
10. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
11. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné zjistit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Zaprvé stěžovatel namítá, že okresní soud v odůvodnění svého usnesení nevymezil v souladu s požadavky §73c písm. a) tr. řádu skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je stíhán.
14. Jak již krajský soud uvedl, okresní soud důvodnost podezření ze spáchání trestného činu vymezil tím, že odkázal na podrobně odůvodněný návrh státního zástupce. Krajský soud na tento nedostatek reagoval a sám předestřel argumentaci ohledně předmětného podezření. Krajský soud konstatoval, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, vykazuje všechny znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal stěžovatel. Tento závěr za situace, kdy stěžovatel před policejním orgánem využil svého práva nevypovídat a v průběhu vazebního zasedání se sice omluvil a litoval toho, co se stalo, přičemž tvrdil, že nevěděl, co se událo, vyplývá z výpovědi označeného svědka, který viděl napadení poškozeného. Zranění poškozeného viděla též další konkretizovaná svědkyně. Lékařská zpráva dokládá zranění poškozeného a důvodnost podezření dále vyplývá z protokolu o ohledání místa činu včetně fotodokumentace, zajištěného kuchyňského nože i úředního záznamu policejní hlídky přivolané na místo činu (která mimo jiné zjistila, že podle výpisu přístroje Dräger byla hladina alkoholu v dechu stěžovatele 2,07 promile).
15. Stěžovatel se v ústavní stížnosti proti této argumentaci nevymezuje a již z tohoto důvodu není přesvědčivé opory pro úsudek, že uvedeným postupem krajského soudu nedošlo ke zhojení předmětné vady.
16. Zadruhé stěžovatel vytýká, že jeho obhájkyně byla informována o vazebním zasedání až pět minut před jeho začátkem. Stěžovatel si je vědom, že jeho obhájkyně podle příslušného protokolu žádnou námitku v tomto směru během vazebního zasedání nevznesla, což relativizuje okolností, že okresní soud v předmětném vazebním zasedání nepřezkoumával okolnosti přípravy jednání a tyto námitky zazněly před vlastním zahájením vazebního zasedání. I kdyby bylo možné v daném postupu okresního soudu shledat další nedostatek, z ústavní stížnosti není zřejmé, jakou konkrétní skutkovou a právní argumentaci následkem tvrzeného pochybení okresního soudu nebyl způsobilý v řízení (včetně řízení o instanční stížnosti) uplatnit [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) a ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2826/13, bod 13., shodně rozsudek ESLP ze dne 19. 3. 1997 ve věci Mantovanelli v. Francie, stížnost č. 21497/93, §33, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 2. 1996 ve věci Lobo Machado v. Portugalsko, stížnost č. 15764/89, §31, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 2. 1996 ve věci Vermeulen v. Belgie, stížnost č. 19075/91, §33, dále též rozsudek ESLP ze dne 15. 6. 2004 ve věci Stepinska v. Francie, stížnost č. 1814/02, a rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2007 ve věci Verdú Verdú v. Španělsko, stížnost č. 43432/02, shodně].
17. Stěžovatel očividně přeceňuje význam této vady pro jemu nepříznivý výsledek rozhodování o vzetí do vazby. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti tuto svoji kritiku dále nerozvíjí a netvrdí ani kupř. to, že mu byla upřena možnost uplatnit některé skutkové či právní argumenty. Ani tato jeho argumentace proto není způsobilá zpochybnit úsudek, že řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé.
18. Krajský soud k vazebním důvodům podle §67 písm. a) a c) tr. řádu konstatoval, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že se stěžovatel trestného činu, ze kterého je obviněný, dopustil. Zdůraznil způsob provedení činu, včetně použití hrubého násilí (útok byl vedený s pomocí nože), chování po činu (agresivní jednání stěžovatele v sanitním voze) i některé skutečnosti z jeho trestní minulosti (mimo jiné přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku). Stěžovatel je cizí státní občan, k České republice postrádá bližší (osobní či např. majetkový) vztah, přičemž se předpokládá, že mu bude ukončen pracovní poměr a následně i pobyt na předmětné ubytovně.
19. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
20. Z usnesení krajského soudu se podává, v jakém rozsahu bylo instanční stížností napadené rozhodnutí přezkoumáno, jaké okolnosti vzal jmenovaný soud za podstatné, a na základě jakých právních názorů - které bezpochyby nelze označit za excesivní - rozhodl.
21. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postupy okresního soudu i krajského soudu vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzovány ve svém celku, umožňovaly konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, s výše zmiňovanou výhradou dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které soudy rozhodly, jak se výše uvádí, jsou v usneseních přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu stejně jako princip presumpce neviny nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu ve vazebním řízení porušeny.
22. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že se okresní soud ani krajský soud nezpronevěřily žádné z ústavněprávních kautel, a tedy je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V.
Závěr
23. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl coby zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
24. K návrhu na anonymizaci údajů o stěžovatelově totožnosti Ústavní soud dodává, že v současnosti provádí v trestních věcech fyzických osob úplnou anonymizaci s iniciálami. Toto opatření se proto uplatní i v jeho věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu