ECLI:CZ:US:2019:3.US.1888.19.1
sp. zn. III. ÚS 1888/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené Mgr. Marií Plíškovou, advokátkou, sídlem Belgická 276/20, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. března 2019 č. j. 43 C 100/2018-51, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4 - Braník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na bezplatnou zdravotní péči zaručené v čl. 31 větě druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2019 č. j. 43 C 100/2018-51 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 8 044 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Stěžovatelka je pojištěncem vedlejší účastnice řízení a podstoupila ambulantní operaci katarakty, při které jí byla implantována nadstandardní torická intraokulární čočka. Za uvedenou operaci stěžovatelka zaplatila částku 15 000 Kč, kterou tvořila cena samotné torické čočky (9 500 Kč) a cena za provedený výkon (5 500 Kč). Stěžovatelka požadovala po vedlejší účastnici řízení, aby zdravotnickému zařízení, u něhož byla provedena operace, za ni uhradila provedený výkon, který vyčíslila částkou 8 044 Kč s tím, že tato částka je vedlejší účastnicí řízení běžně hrazena zdravotnickým zařízením. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebyly naplněny základní předpoklady odpovědnosti vedlejší účastnice řízení za škodu. Požadovaná částka nepředstavovala žádnou škodu, která by stěžovatelce vznikla a vedlejší účastnice řízení se nedopustila ani žádného protiprávního jednání, a proto byla žaloba zamítnuta. Nad rámec uvedeného obvodní soud doplnil, že v řízení o náhradu škody nemůže soud vyřešit problém zákonné úpravy, která nepřipouští nadstandardní výkony hrazené v systému veřejného zdravotního pojištění.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Přestože jde o bagatelní věc, domnívá se, že toto rozhodnutí přesahuje její vlastní zájmy. Vyjadřuje přesvědčení, že je jako pacientka nepřiměřeně sankcionována za volbu jiného (než zdravotní pojišťovnou schváleného) materiálu, a to s odkazem na §11 písm. d) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Poukazuje na to, že jí nebylo umožněno oddělit od úhrady výkonu zdravotnický materiál, takže musela uhradit jak operaci, tak zdravotnický materiál. Podle názoru stěžovatelky musí i na vztahy vzniklé z veřejného zdravotního pojištění dopadat obecné ústavní principy. Obvodní soud nekriticky přebral názor vedlejší účastnice řízení, že není možné oddělit konkrétní zdravotnický materiál a samotný výkon (práci), což stěžovatelka dále podrobněji rozebírá. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 36/11 (N 111/69 SbNU 765; č. 238/2013 Sb.). Podle názoru stěžovatelky je v rozporu s jejím právem na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění vycházejícím z čl. 31 věty druhé Listiny, aby si musela sama hradit celou operaci. Jednání vedlejší účastnice řízení, která jí úhradu za provedený výkon neproplatila, považuje za jednání rozporné s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Dále Ústavní soud podotýká, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem (předmětem sporu je částka ve výši 8 044 Kč s příslušenstvím), lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští jak odvolání [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], tak i dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je v podstatě s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421) a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ].
7. Stěžovatelka tak musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v její právní sféře nastala (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její osobní sféře; napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející nepředstavuje podle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení nezbytné.
8. Jakkoliv Ústavní soud chápe pohnutky stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, řízení o náhradu škody způsobené podle názoru stěžovatelky tím, že musela hradit nadstandardní lékařský výkon, resp. musela se finančně podílet na výkonu, který byl spojen s aplikací nadstandardního zdravotnického materiálu, skutečně není tím řízením, jak přiléhavě poznamenal obvodní soud, které by mohlo vyřešit stěžovatelkou nastolený problém úhrad zdravotní péče, jež není podle podmínek stanovených zákonem (čl. 31 věta druhá in fine Listiny) hrazena na základě veřejného pojištění.
9. Pro posouzení věci je podstatné, že obvodní soud v řízení o náhradu škody neshledal splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, když jednak stěžovatelce žádná škoda nevznikla, jednak nedošlo ani k žádnému protiprávnímu jednání na straně vedlejší účastnice řízení. V tomto směru se obvodní soud dostatečně vypořádal s argumentací stěžovatelky a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu