ECLI:CZ:US:2019:3.US.2107.19.1
sp. zn. III. ÚS 2107/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Urbana Veszprémi, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. dubna 2019 č. j. 48 EXE 3002/2014-222 a příkazu soudní exekutorky JUDr. Evy Jablonské, Exekutorský úřad Praha 6, ze dne 11. února 2019 č. j. 034 EX 2116/14-312, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a soudní exekutorky JUDr. Evy Jablonské, Exekutorský úřad Praha 6, jako účastníků řízení, a Magdaleny Veszprémi, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a rovněž bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Na základě pravomocného rozsudku probíhala exekuce prodejem nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví stěžovatele (v exekučním řízení označený jako povinný) a vedlejší účastnice řízení (exekučním řízení označená jako oprávněná) a rozdělení prodejem získaného výtěžku mezi účastníky.
3. Soudní exekutorka JUDr. Eva Jablonská, Exekutorský úřad Praha 6 (dále jen "soudní exekutorka"), příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 2. 2019 č. j. 034 EX 2116/14-312 (dále jen "příkaz") výrokem I. uložila vedlejší účastnici řízení povinnost uhradit náklady exekuce ve výši jedné poloviny, výrokem II. uložila stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce rovněž ve výši jedné poloviny s tím, že celkové náklady exekuce vyčíslila na částku 707 707,52 Kč. Výrokem III. uložila stěžovateli povinnost uhradit náklady vedlejší účastnice řízení ve výši 22 675 Kč, výrokem IV. deklarovala výši zaplacené zálohy na náklady exekuce od vedlejší účastnice řízení ve výši 0 Kč a výrokem V. nepřiznala stěžovateli náhradu nákladů řízení.
4. O námitkách stěžovatele proti výrokům I., II., III. a V. příkazu soudní exekutorky rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 18. 4. 2019 č. j. 48 EXE 3002/2014-222 tak, že je zamítl, neboť je shledal nedůvodnými. Při posouzení námitek proti výrokům I. a II. příkazu se obvodní soud zabýval otázkou, zda částka ve výši 2 950 Kč vynaložená soudní exekutorkou za první (neúspěšnou) dražbu nemovitostí (ze dne 13. 9. 2017) je hotovým výdajem podle §87 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zda je i účelně vynaloženým výdajem. Zde dospěl k závěru, že první elektronická dražba provedená přibranou společností byla účelná, když ke změně rozhodnutí soudní exekutorky o udělení příklepu a k nutnosti provedení druhé dražby došlo až v důsledku jiného právního názoru, než z jakého vycházela soudní exekutorka. Změna usnesení soudní exekutorky však podle obvodního soudu nemůže zpětně způsobit neúčelnost provedené dražby nemovitostí. K námitce proti III. výroku příkazu uvedl, že soudní exekutorka vycházejíc z povahy řízení (tzv. iudicium duplex) postupovala správně (ve shodě s komentářovou literaturou), když přiznala vedlejší účastnici řízení ty náklady, které byly spojeny s podáním návrhu na zahájení řízení, a to poměrnou částí vůči stěžovateli podle velikosti jeho podílu. Ostatní náklady pak nebyly přiznány ani vedlejší účastnici řízení, ani stěžovateli. K námitce proti V. výroku příkazu obvodní soud konstatoval, že soudní exekutorka postupovala nyní v souladu s §224 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když rozhodla o nákladech stěžovatele v námitkovém řízení, což jí bylo v případě předchozího příkazu k úhradě nákladů exekuce soudem vytknuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obvodnímu soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami, přičemž některé zcela ignoroval, že porušil rovnost účastníků řízení, když vzhledem k tomu, že exekuční návrh mohli podat oba účastníci, by si měl nést každý své náklady, a konečně zasáhl do vlastnického práva, uložil-li stěžovateli povinnost uhradit náklady vedlejší účastnice řízení a hotové výdaje soudního exekutora za nezákonně provedenou dražbu. Svoje námitky posléze podrobně rozebírá. Uvádí, že soudní exekutorka i obvodní soud dospěly k absurdnímu závěru, že náklady v případě řízení, k jehož zahájení jsou oprávněni oba účastníci, budou přiznány tomu z účastníků, který dříve podá exekuční návrh. Domnívá se, že v tomto případě by bylo uplatnění §150 o. s. ř. zcela na místě. Stěžovatel poukazuje na to, že i jemu vznikly náklady, k nimž však soudní exekutorka ani obvodní soud nepřihlédly, čímž zatížily rozhodnutí nepřezkoumatelností. Dále nesouhlasí s tím, že mu byla uložena povinnost hradit účelně vynaložené výdaje ve výši 2 950 Kč za nezákonnou dražbu provedenou dne 13. 9. 2017. Nesouhlasí s tím, že důvodem změny usnesení soudní exekutorky o udělení příklepu byl pouze její odlišný právní názor. Obvodnímu soudu vytýká, že se v tomto směru nedostatečně vypořádal s jeho námitkami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím, jimiž byly stanoveny náklady exekučního řízení, přičemž se dovolává mj. porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla rovněž přiměřeně chráněna. Z čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
9. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím o nákladech řízení. K náhradě nákladů řízení, kam lze podřadit i rozhodování o náhradě nákladů exekuce, se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.
10. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s tím, že mu byla uložena povinnost hradit náklady vedlejší účastnice řízení, když šlo o řízení, které mohl zahájit každý z účastníků (tzv. iudicium duplex). K této námitce se vyjádřil obvodní soud a s odkazem na komentářovou literaturu dovodil, že oprávněnému (myšleno tomu, kdo zahájil řízení jako první) vznikají náklady již v souvislosti s podáním návrhu (na soudní poplatek, právní zastoupení), takže není důvod, aby soud oprávněnému právo na náhradu nákladů nepřiznal, avšak právě s ohledem na povahu věci (iudicium duplex) by neměla být oprávněnému přiznána plná náhrada nákladů, ale jen poměrná část odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Jak soudní exekutorka, tak obvodní soud tento názor při rozhodování o náhradě nákladů oprávněné zohlednily a Ústavní soud nemá proti jejich rozhodnutí žádné výhrady. Dovolával-li se stěžovatel v této souvislosti použití §150 o. s. ř., Ústavní soud k tomu podotýká, že toliko povaha řízení jakožto iudicium duplex nemůže být zjevně důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř., který míří na individuální okolnosti případu. Stěžovatel přitom žádné důvody zvláštního zřetele hodné (kromě zmiňované povahy řízení), pro které by soud výjimečně nemusel náhradu nákladů přiznat, neuváděl.
11. Obvodní soud se zabýval i námitkou, že by stěžovatel neměl hradit hotové výdaje spojené s nezákonnou dražbou. Zde nelze přehlédnout, že výše těchto nákladů činí částku 2 950 Kč, což je částka bagatelní. Ústavní soud již přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jde zejména o případy, kdy by se obecné soudy při výkladu ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. V nyní posuzované věci zdůvodnil obvodní soud povinnost stěžovatele hradit i tyto hotové výdaje tím, že pouhý odlišný právní názor soudní exekutorky, který ostatně vycházel z dostupné judikatury, s nímž však soud projednávající odvolání proti usnesení o udělení příklepu v případě první elektronické dražby ze dne 13. 9. 2017 nesouhlasil, nemůže zpětně způsobit neúčelnost vynaložených nákladů. Třebaže s tímto závěrem obvodního soudu stěžovatel nesouhlasí, jak již bylo řečeno výše, pouhá nesprávnost nákladových rozhodnutí, v tomto případě umocněná jejich bagatelním charakterem, není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Z pohledu práva na soudní ochranu dostačuje, že se obvodní soud s touto námitkou vypořádal a svůj náhled na věc odůvodnil.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o její ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu