ECLI:CZ:US:2019:3.US.2179.19.1
sp. zn. III. ÚS 2179/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele N. H. V., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019 sp. zn. 44 To 185/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. dubna 2019 sp. zn. 44 Nt 606/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práv dle čl. 5 odst. 1, 3 a 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl usnesením policejního orgánu obviněn ze spáchání zločinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b), odst. 4 písm. c) a odst. 5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se měl dopustit tak, že se aktivně zapojil do činnosti skupiny dalších obviněných, kteří "fungovali" pro občany Vietnamské socialistické republiky jako "zprostředkovatelé" pro získání pobytu v České republice. Toho docílili zejména tím, že dosud přesně nezjištěným způsobem ovlivnili elektronický systém Visapoint tak, že jej ovládli. Registrovány v něm mohly být pouze osoby, které jim uhradily "poplatek". Poté co byla na místo systému Visapoint zřízena telefonní linka, vytvořila skupina jakousi telefonní ústřednu, která tuto linku fakticky blokovala, aby se k podání žádosti mohly dostat jen osoby, které skupině uhradily "poplatek". Na "poplatcích" od žadatelů o pobyt měla skupina od roku 2013 získat více než 750 000 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 20. 9. 2018 č. j. 44 Nt 24/2018-34 rozhodl, že podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr. řádu se stěžovatel bere do vazby.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel instanční stížnost, o které rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 44 To 471/2018 tak, že zrušil usnesení obvodního soudu a nově sám (výrokem I.) rozhodl, že stěžovatel se bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu.
5. Stěžovatelovu ústavní stížnost proti uvedenému usnesení městského soudu Ústavní soud usnesením ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 197/19 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
6. Posléze obvodní soud usnesením ze dne 18. 1. 2019 sp. zn. 44 Nt 801/2019 (výrok IV.) rozhodl, že podle §72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu trvá i nadále, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib stěžovatele ze dne 18. 1. 2019 nepřijímá, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nelze účelu vazby u stěžovatele dosáhnout dohledem probačního úředníka, a podle §73 odst. 1 písm. d) a §88c písm. e) tr. řádu a contrario nelze účelu vazby u stěžovatele dosáhnout uložením předběžného opatření spočívajícího v uložení zákazu vycestování do zahraničí.
7. Městský soud usnesením ze dne 21. 2. 2019 sp. zn. 44 To 65/2019 stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
8. Stěžovatelovu ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím Ústavní soud usnesením ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 951/19 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
9. Obvodní soud v záhlaví označeným usnesením podle §73b odst. 2 a §71a tr. řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, která byla soudu doručena dne 26. 3. 2019, a rozhodl, že stěžovatel se ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu trvá i nadále.
10. Městský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud nebyl k rozhodování o vazbě místně příslušný. Stěžovatel dovozuje, že podle nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.) a ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 4051/16 (N 21/84 SbNU 257) je třeba podle §18 odst. 1 tr. řádu vycházet při určení příslušnosti soudu z místa, kde byl trestný čin spáchán.
12. Ani soudci obvodního soudu nebylo zřejmé, proč státní zástupkyně pro podání prvního návrhu ve věci použila pomocné kritérium místa, kde trestný čin vyšel najevo, a proto musel u vazebního zasedání státní zástupkyni vyzvat k vysvětlení.
13. Stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení formulovaly tři odlišná vysvětlení místní příslušnosti. Vrchní státní zástupkyně v prvním návrhu, který ve věci podala, uvedla: "Z doposud provedeného prověřování plyne, že trestná činnost je páchána na území České republiky, zejména v Praze 4, Praze 5, v Brně a jeho okolí, a dále ve Vietnamu. Osoby, které lze v současné době označit za podezřelé, bydlí nebo se zdržují v Praze 5, Praze 10, v Moravanech, Blansku atd. S ohledem na shora uvedené byla místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7 k provádění úkonů přípravného řízení určena dle §18 odst. 2 tr. řádu, tedy dle místa, kde trestný čin vyšel najevo. V daném případě pojalo podezření z možného páchání Ministerstvo vnitra ČR se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7." Podle v pořadí druhého vysvětlení, které státní zástupkyně poskytla u vazebního zasedání dne 5. 4. 2019, "jediným ověřitelným důkazem či podáním v této trestní věci bylo právě trestní oznámení Ministerstva vnitra, které sídlí na Praze 7". Toto druhé vysvětlení však podle stěžovatele odporuje prvnímu vysvětlení, kde státní zástupkyně uvedla bez jakéhokoli zpochybňování, že z prověřování policie vyplývá, že trestná činnost byla páchána na Praze 4 a na Praze 5.
14. Třetí vysvětlení poskytl sám obvodní soud v nyní posuzovanou ústavní stížností napadeném usnesení, kde uvedl v odst. 14: "Byla-li trestná činnost dle tehdejších zjištění vrchní státní zástupkyně páchána v rámci celé České republiky a zjištěných pachatelů bylo více, zvolila dle soudu správně jako kritérium místní příslušnosti kritérium, kde trestná činnost vyšla najevo."
15. Stěžovatel připomíná, že k otázce místní příslušnosti se vyslovil Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 951/19 tak, že úvahy obecných soudů o místní příslušnosti nesmějí být prvoplánově nerozumné. Podle stěžovatele však výše předestřené varianty argumentace orgánů činných v trestním řízení (druhá a třetí mu byla dostupná až po vydání předmětného usnesení Ústavního soudu) jsou navzájem rozporné, takže je nelze považovat za ústavněprávně udržitelné, natožpak za zákonné a správné. Místo páchání trestné činnosti by bylo přitom zjistitelné dotazem adresovaným Ministerstvu zahraničních věcí, jehož prostřednictvím by bylo možné získat informaci, kde se nachází server, na němž je provozován systém Visapoint.
16. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že případný odklon od závěrů podaných v nálezové judikatuře Ústavního soudu by musel mít procesní formu danou §23 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
18. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
19. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
20. Vazbě, jako ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [čl. 40 odst. 2 Listiny; srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
21. Princip presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
22. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
23. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné zjistit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Použití obecných východisek na posuzovanou věc
24. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
25. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nálezy ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235) nebo ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
26. I proces dokazování ve vazebních věcech se přitom řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
27. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, skutkové závěry městského soudu ani obvodního soudu exces z mezí ústavní konformity nevykazují. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 197/19 přezkoumal usnesení, jímž městský soud zamítl instanční stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu o vzetí stěžovatele do vazby, přičemž shledal jako ústavně přijatelné i samotné odůvodnění tzv. útěkové vazby. Ústavní soud dal najevo, že to vskutku není zcela konkrétní (například jde-li o stěžovatelovy vazby do Vietnamské socialistické republiky), avšak v přiměřené míře odpovídá povinnostem kladeným na vazební rozhodnutí. Je zcela logické, že při prvotním vazebním rozhodování nemůže soud znát všechny relevantní vazební okolnosti do nejmenších podrobností. I zde platí, že vazba je zajišťovací opatření sloužící k odvrácení reálné hrozby, vyplývající obvykle pouze z určitých indicií. Teprve s trestním řízením, probíhajícím po určitý čas, zdůrazňuje Ústavní soud tzv. doktrínu zesílených důvodů. Při prvním rozhodování o vazbě se však tato doktrína [podrobněji zejména nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545), ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247) nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)] zpravidla neuplatní. V duchu této doktríny bude proto úkolem orgánů činných v trestním řízení postupně objasňovat všechny vazebně relevantní skutečnosti. Jde-li o individualizaci závěrů o vazbě pro každého obviněného, nic nebrání tomu, aby se jedna část odůvodnění vztahovala na více obviněných, jde-li o závěry přiléhavé. Ústavní soud v této souvislosti dovodil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí plně obstojí a lze na ně zcela odkázat.
28. Jak bylo předznačeno, v pořadí druhou ústavní stížnost stěžovatele týkající se rozhodování o vazbě Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 951/19.
29. Soudy v nyní posuzovanou ústavní stížností napadených usneseních ústavněprávně souladným způsobem určily, že existují relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které ospravedlňují toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě proto, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
30. Soudy shodně jako v usneseních, které Ústavní soud aproboval usnesením ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 951/19, konstatovaly, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že stěžovatel trestnou činnost páchal dlouhodobě (nejméně od 7. 11. 2016 do 18. 9. 2018), předpokládá se jeho výrazný podíl na trestné činnosti představované "nakontaktováváním" zájemců o pobyt v České republice, kdy stěžovatel měl být jedním z prostředníků mezi zájemci o tyto "služby" a spoluobviněným, který již žadatele o pobyt registroval, a s ohledem na podezření, že organizovaná zločinecká skupina včetně stěžovatele získala výnos v předpokládané výši nejméně 750 000 000 Kč, lze rovněž u stěžovatele uvažovat o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře blízké horní hranici zákonné trestní sazby, resp. minimálně ve třech čtvrtinách zákonné trestní sazby stanovené pro §361 odst. 1 tr. zákoníku. Podle soudů stěžovatel má rodinné vazby ve Vietnamské socialistické republice, opakovaně za rodinou cestoval a jeho další osobní i majetkové vztahy k České republice (včetně podnikatelské činnosti) nepředstavují důvody, jejichž význam nad dalšími okolnostmi, které jsou mu v této souvislosti nepříznivé, převažuje.
31. Ústavní soud v souladu s vlastními usneseními (srov. výše) vydanými ve stěžovatelově věci konstatuje, že se obecné soudy ani nyní posuzovanou ústavní stížností napadenými usneseními nezpronevěřily nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727), neboť zdůraznily společenskou nebezpečnost, jakož i rozsah a výnosy trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu; konstatovaly, že se jí měl dopouštět po delší dobu, přičemž trestná činnost podle stávajících zjištění vykazovala mezinárodní, organizovaný a po technické stránce sofistikovaný charakter.
32. Soudy se nedopustily excesu ani z pohledu závěrů judikatury ESLP, který konkrétně ohledně vazby cizinců z důvodu absence vazeb na zemi, kde se nachází ve vazbě, shledal, že pouhá skutečnost, že stěžovatel byl cizincem a jeho rodina byla v zahraničí, i když zcela relevantní při počátečním vzetí do vazby již není dostatečným důvodem pro vazbu trvající čtyři roky (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Tariq v. Česká republika, stížnost č. 75455/01, §92). O takovou situaci v případě stěžovatele nejde, neboť jednak bylo o vazbě (opětovně) rozhodováno přibližně 7 měsíců od jeho vzetí do vazby, jednak na straně nynějšího stěžovatele existuje řada dalších důvodů, které zmíněnou obavu dále podporují.
33. Soudy z týchž důvodů nepochybily ani v souvislosti s doktrínou tzv. zesílených důvodů, podle níž je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. Pro prodloužení vazby je tak třeba předložit další důvody, které pro prodloužení vazby svědčí [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545)], a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [nález ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247)]. Obecné soudy tak nesmí jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti [nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 (N 170/74 SbNU 469)]. Současně je však třeba zaznamenat, že jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval; srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05.
34. Uvedené představuje zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
35. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které městský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat, odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
36. Ústavní soud k tomu uzavírá, že všechny tyto závěry jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v konkrétních podmínkách důvod zakročit.
37. Za excesivní ani nadále nepokládá Ústavní soud úvahy městského soudu a obvodního soudu k určení místní příslušnosti.
38. K místní příslušnosti se vyjádřily obecné soudy a jejich argumentaci nelze z ústavněprávních hledisek ničeho důvodně vytknout. Podle §26 odst. 1 tr. řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. V daném případě tedy šlo o okresní (obvodní) soudy, které se nacházejí v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"). Obecné soudy výstižně konstatovaly, že na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.) je třeba §26 tr. řádu vykládat v návaznosti na §18 odst. 1 tr. řádu. Vrchní státní zástupkyně v rámci vazebního zasedání konaného dne 4. 5. 2019 uvedla, že: "Jediným ověřitelným důkazem či podáním v této trestní věci bylo právě trestní oznámení Ministerstva vnitra, které sídlí na Praze 7. Abych se vyvarovala následných sporů o to, kde trestná činnost byla páchána - ostatně je vidět, že nebyla páchána ani na Praze 4, Praze 5, ale činnost hlavního obviněného byla převážně páchána na Praze 9. Pokud jde o zmiňovaný Městský soud v Brně, tak uvádím, že podle platných právních předpisů jakožto státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ani nejsem oprávněna k tomuto soudu podávat jakékoliv návrhy. Pro mě jediným hmatatelným a relevantním dokladem v tehdejší době bylo písemné podání ministerstva, jímž jsem se řídila." Vrchní státní zástupkyně ve svém podání ze dne 22. 3. 2019, kterým předložila soudu návrh stěžovatele na propuštění z vazby, rovněž uvedla, že: "Místní příslušnost soudu byla určena dle místa, kde trestný čin vyšel najevo. Podezření z trestné činnosti pojalo Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem nad Štolou 936/3, Praha 7, a učinilo příslušné podání na Policejní prezidium sídlící na adrese Strojnická 27, Praha 7."
39. Ústavní soud považuje za věcně udržitelnou argumentaci obecných soudů, dle kterých v době podání prvního návrhu vrchního státního zastupitelství v přípravném řízení nebylo jisté, kde přesně (v obvodu kterého ze soudů) byla trestná činnost na území České republiky páchána, přičemž zjištěných spolupachatelů bylo dle názoru vrchního státního zastupitelství více, takže bylo jako určující pro místní příslušnost zvoleno kritérium místa, kde trestná činnost vyšla najevo. Tímto závěrem nemůže otřást ani tvrzení obsažené v tomto návrhu, že "z doposud provedeného prověřování plyne, že trestná činnost je páchána na území ČR, zejména v Praze 4, Praze 5 a v Brně a jeho okolí"; ani toto konstatování nepředstavuje spolehlivou oporu pro závěr, kde byla údajná trestná činnost páchána. Důvod pro zrušení rozhodnutí obecných soudů nepředstavuje okolnost, že orgány činné v trestním řízení mohly případně doplnit dokazování způsobem, který v nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel navrhl.
40. Obecné soudy správně připomenuly, že podle §26 odst. 2 tr. řádu soud, u něhož státní zástupce podal první návrh v rámci přípravného řízení, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Prvním návrhem na provedení úkonu v přípravném řízení tedy vrchní státní zastupitelství založilo příslušnost obvodního soudu pro celé přípravné řízení.
41. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatování, že jelikož citované zdůvodnění není prvoplánově nerozumné, neposkytuje ani tato část stěžovatelových námitek podklad pro zrušení napadených rozhodnutí. O "odchýlení se" od závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu přitom nejde, v důsledku čehož se nemůže uplatnit postup podle §23 zákona o Ústavním soudu.
42. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K rozsahu, v jakém stěžovatel zpochybňoval věcné důvody napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že se obvodní soud a městský soud nezpronevěřily žádné z ústavněprávních kautel, pročež je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V.
Závěr
43. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh (či podnět) na předložení otázky plénu podle §23 zákona o Ústavním soudu sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu