ECLI:CZ:US:2019:3.US.2294.19.1
sp. zn. III. ÚS 2294/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti H. B., zastoupené JUDr. Janem Groborzem, advokátem, se sídlem Benešova 628/12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2019 č. j. 70 Co 96/2019-96, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a P. B., a nezletilých E. B., R. B., V. B., B. B., Č. B. a R. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), záruka nedotknutelnosti obydlí podle čl. 12 Listiny a záruka nedotknutelnosti osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 12. 4. 2019 č. j. 30 Nc 2/2019-61 nařídil předběžné opatření, kterým odpůrci - P. B. (v řízení o ústavní stížnosti jednomu z vedlejších účastníků) - uložil povinnost zdržet se vstupu do společných prostor domu, kde se nachází obydlí navrhovatelů, tedy zjednodušeně řečeno stěžovatelky a jejich dětí (v řízení o ústavní stížnosti jsou dalšími vedlejšími účastníky), a jeho bezprostředního okolí, jakož i zdržování se tam (I. výrok). Dále zamítl návrh, aby se odpůrce zdržel setkávání se s navrhovateli, aby se zdržel nežádoucího sledování a obtěžování navrhovatelů, jakož i jejich kontaktování, a to jakýmkoliv způsobem (II. výrok). Dále zamítl návrh, aby byl odpůrci uložen zákaz přibližovat se k navrhovatelům na vzdálenost kratší než 100 m (III. výrok). Okresní soud dále odpůrci uložil povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (V. výrok).
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v napadeném usnesení rozhodl takto:
"I. Odvolání navrhovatelky a) [tedy stěžovatelky], kterým se domáhá změny II. a III. výroku tak, že bude odpůrci uložena povinnost zdržet se setkávání s navrhovateli b) až g) [tedy s dětmi stěžovatelky a odpůrce], jejich nežádoucího sledování a obtěžování, jakož i jejich kontaktování, a to jakýmkoliv způsobem, a uložen zákaz přibližovat se k nim na vzdálenost kratší než 100 metrů, se odmítá. [...] II. Usnesení soudu prvního stupně se v I. výroku mění tak, že návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byla odpůrci uložena povinnost zdržet se vstupu do společných prostor domu, kde se nachází obydlí navrhovatelů, a jejího bezprostředního okolí, jakož i zdržování se tam, se zamítá. [...] III. Usnesení soudu prvního stupně se v II. a III. výroku ve vztahu mezi navrhovatelkou a) a odpůrcem potvrzuje. [...] IV. Usnesení soudu prvního stupně se ve IV. výroku ruší. [...] V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v tom, že krajský soud nerespektoval zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. Cpjn 202/2016, neboť připustil v odvolacím řízení nové skutečnosti a důkazy, ačkoliv již v řízení o odvolání proti předběžnému opatření nejsou přípustné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelkou formulovaných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Ústavní soud dále ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především záležitostí obecných soudů. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v obvyklém instančním řízení před obecnými soudy. Je si samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vyjádřeno - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení; práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně, přičemž jejich úprava může být v průběhu řízení k návrhu dotčených účastníků změněna či zrušena. Návrhy na nařízení předběžného opatření mohou být podávány i opakovaně a výsledná rozhodnutí o nich se mohou lišit, a to v závislosti na vývoji okolností v konkrétním případě.
9. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze zjistit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14 či usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1710/16) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který vyžaduje jeho zrušení [srov. např. nálezy ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) nebo ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17]. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
10. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že krajský soud rozporně se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 202/2016 připustil v odvolacím řízení o předběžném opatření nové důkazy (jež okresní soud neposuzoval), pak lze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že krajský soud pochybil (to tedy alespoň vztaženo k citovanému stanovisku Nejvyššího soudu). Na druhou stranu tento svůj postup ve svém rozhodnutí poměrně podrobně vysvětlil, a to jak odkazy na odbornou literaturu, tak odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Přitom zachoval rychlost i efektivitu řízení o předběžném opatření (tedy hlavní kritéria, jež byla pro Nejvyšší soud klíčová při formulaci stanoviska). Navíc stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně věcně netvrdí, že by tímto postupem jakkoliv omezil její procesní práva (naopak z ústavní stížností napadeného rozhodnutí plyne, že měla možnost se k odvolání odpůrce proti prvostupňovému rozhodnutí vyjádřit).
11. Brojí-li dále stěžovatelka proti věcnému posouzení případu, tedy jak soud předběžným opatřením a jeho rozsahem omezil nebo neomezil odpůrce, pak krajský soud poměrné detailně popsal, že sice stěžovatelka má problémy se základním vedením domácnosti a odpůrce bývá nárazově pod vlivem alkoholu, nicméně i přes tyto okolnosti je třeba dětem zachovat kontakt s odpůrcem, jako jejich otcem. Za dané situace Ústavnímu soudu nepřísluší, aby závěr krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocoval.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu