ECLI:CZ:US:2019:3.US.2302.19.1
sp. zn. III. ÚS 2302/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2019 č. j. 50 To 141/2019-121 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. dubna 2019 č. j. 35 PP 314/2018-99, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") byla podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 2015 sp. zn. 6 To 117/2015.
3. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Oba soudy návrhu stěžovatele nevyhověly s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje již druhý zákonný předpoklad, který vyžaduje §88 odst. 1 tr. zákoníku, neboť po právní moci odsuzujícího rozsudku a zejména během výkonu trestu odnětí svobody neprokázal dostatečné polepšení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro vyhovění žádosti. Během výkonu trestu nebyl kázeňsky potrestán, naopak je hodnocen kladně. Ve vězení pracuje a vykonal již převážnou část trestu. Za své chování získal řadu pochval a prokázal své polepšení. Trestný čin spáchal z mladické nerozvážnosti a velmi jej lituje. Do budoucna hodlá vést řádný život a vyhne se konzumaci návykových látek, které byly zdrojem jeho problémů. Udržuje pravidelný kontakt s otcem i matkou, s jejich pomocí je připraven zařadit se do běžného života, včetně zajištění odpovídajícího zaměstnání. Nabídku za dovršení jeho nápravy učinil J. K., který se zná s otcem a je schopen jeho chování pozitivně ovlivnit, a obchodní společnost X. Zdůrazňuje, že ve výkonu trestu je za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákoníku, takže podle něj není na místě argumentovat podmínkami, které musí být splněny pro podmíněné propuštění v případě uložení trestu za zločin. Kategoricky odmítá závěr soudů, že nesplňuje druhý zákonný předpoklad, když údajně neprokázal dostatečné polepšení. Klade důraz na získané kázeňské odměny a dobré pracovní hodnocení, přičemž motiv a způsob provedení trestného činu se již odrazily ve výši uloženého trestu. Co se týče charakterových vlastností, odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie. Vyhovění žádosti doporučila v příslušném hodnocení i probační a mediační služba za současného uložení přiměřených omezení či povinností. Argumentaci soudů označuje za účelovou a v rozporu se shromážděnými důkazy. Poukazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel "automaticky" propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musejí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika recidivy [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro použití tohoto institutu a své úvahy zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. S ohledem na povahu uvedeného institutu však nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ani Úmluva nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
9. Otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tudíž plně věcí úvahy soudů. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život (viz §88 trestního zákoníku), je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého právního pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, jestliže soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09).
10. Okresní soud se návrhem stěžovatele velmi podrobně zabýval, při veřejném zasedání provedl všechny dostupné relevantní důkazy, ve věci nechal na osobu stěžovatele vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, přičemž znalce při veřejném zasedání podrobně vyslechl. Stěžovatel sice obdobně jako ve stížnosti proti usnesení okresního soudu vyzdvihuje v ústavní stížnosti ty závěry znalce, které vyznívají v jeho prospěch, jak však případně poukázal krajský soud, ze znaleckého posudku nekriticky přejímá pouze některé pro něj příznivé závěry, avšak současně pomíjí skutečnosti, které znalec uvádí v jeho neprospěch, a z nichž soudy vyvodily, že u něj dosud nenastal potřebný stupeň resocializace. Uzavřely-li soudy po zhodnocení všech provedených důkazů, že míru dosaženého polepšení stěžovatele je nutno hodnotit především v kontextu jeho charakterových vlastností, kdy jen za tohoto předpokladu lze posoudit, zda dosáhl takového stupně nápravy, že se již zbavil špatných návyků, které ho vedly ke spáchání trestného činu, je jejich závěr ústavně přijatelný. Stěžovatel totiž navenek deklaruje, že si uvědomuje společenskou škodlivost svého jednání, ale ve skutečnosti nečiní žádné konkrétní kroky k tomu, aby toto uvědomění projevil jako vážně míněné, tedy, aby příčiny či následky svého trestného jednání alespoň částečně napravil. Sníženou kritičnost dokládá svým postojem k alkoholu i postojem vůči poškozeným, jimž se nesnaží nijak odčinit způsobenou újmu, žádným aktivním způsobem se ani nezapojil do vytváření své budoucnosti, volby zaměstnání apod., ve všem spoléhá na své rodiče. Uvádí-li tedy i v ústavní stížnosti, že činu lituje, jde především o účelové tvrzení, které se v jeho chování dostatečně neodráží.
11. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí také vysvětlil, proč nerozhodoval o nabízených zárukách. Tyto záruky či případná omezení nebo povinnosti, které by byly stěžovateli pro případ jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanoveny, by ani nemohly odvrátit reálnou hrozbu, že se bude chovat způsobem jako v době spáchání trestné činnosti, za niž vykonává trest odnětí svobody.
12. Poukaz stěžovatele na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 je nepřípadný, neboť v nyní posuzované věci se oba soudy zabývaly tím, zda v průběhu výkonu trestu odnětí svobody došlo ke skutečné změně stěžovatelova životního postoje, přičemž vysvětlily, proč tomu tak není. Nelze přitom přeceňovat samotné dobré hodnocení z výkonu trestu, z něhož stěžovatel především vyvozuje své polepšení, neboť smysl podmíněného propuštění nespočívá jen v tom, aby byl odsouzený propuštěn za dobré chování ve výkonu trestu, ale je nutné zhodnotit prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování předurčeno jejím režimem, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování a postojích, odůvodňující naději, že povede řádný život (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16). Jakkoliv Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatele, není možné nezopakovat, že žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je posuzována soudy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, což se právě v posuzované věci stalo, i když s výsledkem pro stěžovatele nepříznivým.
13. Lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů se splněním podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost, adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž vzaly v potaz nejen závěry znaleckého zkoumání, ale znalec byl vyslechnut i před soudem, kde bylo stěžovateli umožněno klást mu otázky a vyjadřovat se k tvrzeným údajům. Oba soudy svá rozhodnutí náležitě a srozumitelně zdůvodnily v souladu s §134 odst. 2 tr. řádu. Napadená rozhodnutí tak lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu