ECLI:CZ:US:2019:3.US.2509.19.1
sp. zn. III. ÚS 2509/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2019 č. j. 14 To 294/2019-36 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. dubna 2019 č. j. 6 PP 24/2019-29, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byla podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. 27 T 13/2016. Okresní soud rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že stěžovatel nesplnil pro podmíněné propuštění zákonnou podmínku, že od něj lze očekávat vedení řádného života.
3. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. Krajský soud dospěl ke stejnému závěru jako okresní soud, že stěžovatel nevyhověl podmínkám §88 tr. zákoníku, a plně odkázal na argumentaci užitou v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel poukazuje na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69) a tvrdí, že oba soudy odůvodnily svá rozhodnutí výlučně v obecné rovině odkazem na jeho trestní minulost, kdy byl trestán pro stejnorodou trestnou činnost, přičemž se dopustily zakázaného dvojího přičítání stejné okolnosti. Skutečnost, že v zákonné tříleté době před skutkem, pro nějž je ve výkonu trestu, byl již za takový čin potrestán, byla totiž zohledněna použitím vyšší trestní sazby a je vyjádřena ve výši uloženého trestu. Soudy se měly zabývat jeho konkrétní situací, a nikoli recidivou. Podle názoru stěžovatele bylo dostatečně prokázáno, že se ve výkonu trestu napravil, neboť je dlouhodobě zařazen v 1. diferenční skupině, je opakovaně kázeňsky odměňován a pro případ propuštění má zajištěno bydlení a práci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel "automaticky" propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musejí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě slušný život s minimalizací rizika recidivy [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro použití tohoto institutu a své úvahy zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. S ohledem na povahu uvedeného institutu však nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
7. Otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tudíž plně věcí úvahy soudů. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život (viz §88 trestního zákoníku), je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého právního pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, jestliže soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09).
8. Okresní soud se návrhem stěžovatele podrobně zabýval, při veřejném zasedání provedl všechny dostupné relevantní důkazy, které také patřičně zhodnotil. Stěžovatel sice poukazuje na obecnost jeho závěrů, opřených výhradně o recidivu, soud však svou obavu, že by po podmíněném propuštění nevedl řádný život, zhodnotil nejenom v souvislosti s jeho předchozí trestnou činností, pro niž byl již vícekrát ve výkonu trestu odnětí svobody, ale též ve spojení se zjištěním, že svůj poslední nepodmíněný trest vykonal dne 11. 12. 2013 a další trestnou činnost, pro niž je ve výkonu trestu nyní, spáchal již v polovině roku 2014. Lze tak dospět ke stejnému závěru, jaký učinil okresní soud, že od páchání trestné činnosti stěžovatele neodradily ani předchozí nepodmíněné tresty, takže pro něj nebyly dostatečným ponaučením ani motivací k vedení řádného života. Okresní soud nepochybil ani v tom, hodnotil-li v neprospěch stěžovatele i jeho sklon k páchání trestné činnosti spojené s drogami. Odkaz na porušení zásady dvojího přičítání je přitom nepřípadný, neboť stěžovatel stál před soudem pro trestnou činnost stejného charakteru již pětkrát.
9. Krajský soud úvahy okresního soudu v odůvodnění svého rozhodnutí dále rozvedl poukazem na to, že stěžovatel má možnost existující riziko recidivy snížit svým přístupem k drogám, které sám zneužíval, neboť návrat k nim u něj zvyšuje riziko dalšího zapojení do jejich distribuce. V tomto směru se však na jeho přístupu nic nezměnilo, neabsolvoval léčbu ani žádnou průpravu, která by umožnila jeho vztah k drogám řešit. V rámci přípravy na další řádný život tedy neudělal vše nezbytné pro snížení rizika recidivy.
10. Nelze přitom přeceňovat samotné dobré hodnocení z výkonu trestu, z něhož stěžovatel především vyvozuje své polepšení, neboť smysl podmíněného propuštění nespočívá jen v tom, aby byl odsouzený propuštěn za dobré chování ve výkonu trestu, ale je nutné vyhodnotit prognózu jeho chování. Polepšení je třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování a postojích, odůvodňující naději, že povede řádný život (srov. usnesení ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16). Jakkoliv Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatele, není možné nezopakovat, že žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je posuzována soudy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, což se právě v posuzované věci stalo, i když s výsledkem pro stěžovatele nepříznivým. V tom se případ stěžovatele liší od nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 2201/16.
11. Lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů se splněním podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Svá rozhodnutí také náležitě a srozumitelně odůvodnily v souladu s §134 odst. 2 tr. řádu. Napadená rozhodnutí tak lze označit za výraz ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu