ECLI:CZ:US:2019:3.US.257.19.1
sp. zn. III. ÚS 257/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé Pavly B. (jedná se o pseudonym), zastoupené zákonnou zástupkyní Evou P. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené Mgr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou, sídlem Jablunkovská 2014/40a, Český Těšín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2018 č. j. 45 T 6/2018-453, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl otec stěžovatelky Tomáš B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "obžalovaný") uznán vinným přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a podle §191 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy. Naproti tomu byl obžalovaný podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán.
3. Z obsahu spisu městského soudu sp. zn. 45 T 6/2018 se dále podává, že proti rozsudku městského soudu podal obžalovaný odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 12. 2. 2019 č. j. 10 To 5/2019-513 podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv v postupu městského soudu, který obžalovaného zprostil obžaloby, ačkoliv pro to dle jejího názoru nebyly splněny podmínky. Zásadně nesouhlasí s jeho závěrem, že se projednávaný skutek nestal. Soud v konečném důsledku degradoval její výpověď a vyzdvihl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinické psychologie dětí a dospělých, přestože měl řadu indicií, že se skutek stal. Stěžovatelka přitom brojí proti závěrům znalců, které označuje za rozporuplné. Zprošťující rozsudek vnímá jako velké příkoří, neboť obžalovaný svým jednáním poškodil její základní lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či proti jinému skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, které zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým se trestní proces končí. Na straně druhé však Ústavní soud upozornil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoliv výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování a to, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně.
7. Byť tedy Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o pravomoc a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné, a že úprava práv poškozeného v tr. řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)], z iniciativy poškozeného výjimečně zrušil napadená trestní rozhodnutí, došlo-li jejich vydáním rovněž k porušení nějakého významného a nenahraditelného hmotného základního práva. I v této souvislosti ovšem zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli výsledku.
8. Právo na účinné vyšetřování, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, tedy neobsahuje na ústavněprávní úrovni právo na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností případu (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká využití prostředků, a nikoliv dosažení poškozeným požadovaného výsledku (srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 nebo usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody, ale může přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
9. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po prostudování příslušného spisu neshledal, že by orgány činné v trestním řízení svým povinnostem na účinné vyšetřování nedostály. V rámci přípravného řízení byly vyslechnuty všechny zainteresované osoby i další svědkové, byli přibráni znalci z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a psychologie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie, ve spisu jsou založena rozhodnutí Policie Slovenské republiky a Policie České republiky, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje z roku 2015 o odložení věcí vedených pro podezření ze sexuálního zneužívání stěžovatelky, kterého se měl dopustit tehdejší přítel matky stěžovatelky, rozsudky vydané ve věci péče o stěžovatelku, lékařské zprávy, a další listinné důkazy. Po skončení přípravného řízení byla podána obžaloba, z níž se však mimo jiné podává, že dozorový státní zástupce upozornil na to, že dosud provedené důkazy dovolují závěr jak o vině, tak i o nevině obžalovaného.
10. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení, v němž významné pravomoci příslušely převážně státnímu zástupci, vede řízení před soudem, které je těžištěm celého trestního procesu a v němž se nejširším způsobem uplatňují základní zásady trestního řízení. Jakse podává ze soudního spisu, v rámci nařízených hlavních líčení byly provedeny všechny důkazy z přípravného řízení, včetně podrobných výslechů zpracovatelů znaleckých posudků, a byl též promítnut videozáznam o výslechu stěžovatelky. Další návrhy na doplnění dokazování stranami vzneseny nebyly. Státní zástupkyně pak ve své závěrečné řeči zopakovala své pochyby o spáchání skutku spočívajícího v tom, že obžalovaný měl se stěžovatelkou vykonávat pohlavní styk a jiné obdobné sexuální praktiky, které zakládají kvalifikaci zločinu znásilnění, upozornila na neutěšené výchovné prostředí, v němž stěžovatelka vyrůstala, i na to, že v něm byla opakovaně přítomna sexuálním praktikám svých rodičů a jejich partnerů, a že se již v minulosti zúčastnila, v postavení poškozené obdobného řízení vedeného proti tehdejšímu příteli matky, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Připustila, že z důkazní situace nevyplývá, že se skutek stal tak, jak bylo tvrzeno obžalobou, a navrhla, aby byl obžalovaný v této části obžaloby zproštěn.
11. Z napadeného rozsudku městského soudu pak zřetelně vyplývá, že soud věnoval patřičnou pozornost hodnocení provedených důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Z jeho rozhodnutí nevyplývá, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Shledal-li po jejich pečlivém zhodnocení, a s ohledem na všechny okolnosti případu, že se skutek popsaný v obžalobě nestal, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru z hlediska ústavněprávního nic vytknout, neboť popsané důkazní situaci tento jeho závěr odpovídá. Na tom nemůže opačný názor stěžovatelky nic změnit.
12. Lze uzavřít, že orgány činné v přípravném řízení provedly úplné vyšetřování za účelem zjištění skutkového stavu a posouzení toho, zda došlo k trestnému činu znásilnění. Městský soud věc řádně projednal a zhodnotil a výše uvedeným způsobem o ní rozhodl. Tato zjištění považuje Ústavní soud za postačující pro závěr, že právo stěžovatelky na účinné vyšetřování jeho postupem nebylo porušeno. Jak bylo uvedeno shora, právo na účinné vyšetřování trestné činnosti neobsahuje na ústavněprávní úrovni právo na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností případu (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Této povinnosti městský soud, před nímž se nacházelo těžiště celého trestního procesu, dostál.
13. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nepodařilo. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu