ECLI:CZ:US:2019:3.US.2592.18.1
sp. zn. III. ÚS 2592/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Renatou Veseckou, Ph.D., advokátkou, sídlem Resslova 956/13, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2018 sp. zn. 6 Tdo 410/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2017 sp. zn. 6 To 85/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2015 sp. zn. 41 T 4/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Městský soud stěžovatele odsoudil podle §212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli obchodní společnosti nebo družstva na dobu deseti let. Týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobviněné K. V. a o zproštění obžaloby Z. K., pro skutek spočívající ve spolupachatelství po předchozí vzájemné dohodě se stěžovatelem na jednání popsaným pod bodem A) 1. Městský soud stěžovateli současně podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil povinnost zaplatit poškozené České republice - Úřadu práce České republiky, na náhradě škody částku ve výši 5 000 000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnou K. V. na náhradě škody částku ve výši 1 500 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozenou Českou republiku - Úřad práce České republiky odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vůči Z. K. rozhodl postupem podle §229 odst. 3 tr. řádu.
3. O odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, stěžovatele a obviněné K. V. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem, jímž z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) - e) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil jednáním blíže popsaným ve výrokové části rozsudku. Vrchní soud stěžovatele za toto jednání odsoudil podle §212 odst. 6 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli obchodní společnosti nebo družstva na dobu osmi let. Týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu obviněné K. V. Podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené České republice - Úřadu práce České republiky škodu ve výši 5 000 000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnou K. V. na náhradě škody částku ve výši 1 500 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená Česká republika - Úřad práce České republiky odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl Z. K. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2014 č. j. 1 KZV 95/2013-93, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Vůči tomuto obviněnému vrchní soud rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody téhož poškozeného postupem podle §229 odst. 3 tr. řádu.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily zásadu rovnosti před zákonem. Vrchní soud uvedl, že stěžovatel formálně deklaroval část neuhrazené mzdy zaměstnancům nejprve jako mzdu naturální ve formě masáží na masážním křesle, následně jednostranně započítával část mzdy zaměstnanců na úhradu těchto masáží podle nepojmenované smlouvy. Tento soud stěžovatelovo jednání posoudil jako obcházení zákona, ačkoli připustil, že tehdy platná a účinná právní úprava nebyla optimální a umožňovala páchání trestné činnosti. Stěžovatel upozorňuje, že jakékoli nedostatky v zákonné úpravě, její možný dvojí výklad, její absence, jakož i nedostatečné zpracování, nemohou být posuzovány k jeho tíži a takové jednání je třeba posuzovat co nejmírněji. Zdůrazňuje, že se jako právní laik spoléhal na odborné právní rady advokátů a takovému postupu nelze z hlediska předběžné opatrnosti nic vytknout. Vrchní soud bez ohledu na judikaturu k této věci, jmenovitě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5 Tdo 848/2010 (z něhož vyplývá, že spolehnou-li se laické osoby na právní rady advokáta jako osoby práva znalé, aniž by zde byly nějaké konkrétní okolnosti, ze kterých by mohly usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění) a ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. 5 Tdo 316/2015, vyšel ze zjištění, že výsledky dokazování vyloučily význam odborných vyjádření zpracovaných advokáty o zavinění spoluobviněných. Soudy tyto důkazy hodnotily v rozporu s jejich skutečným obsahem výhradně v neprospěch stěžovatele, když dle názorů soudů byl v rámci provedeného dokazování vyloučen jakýkoliv význam těchto expertiz pro závěr o jeho zavinění.
6. Dále stěžovatel polemizuje se závěry soudů o "smysluplnosti" jím přidělované práce. Stěžovatel má za to, že v žádostech o přiznání příspěvku pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebylo nutné uvádět, jaký druh práce se zaměstnancům přiděluje. Nešlo z jeho pohledu o podstatný údaj a ani nelze hodnotit, zda je v případě přidělení "nesmysluplné práce" účel příspěvku mařen či nikoli. Posouzení povahy a druhu práce je ryze subjektivní, navíc výkony a služby byly za úplatu poskytnuty dalším subjektům na trhu. Doplňuje, že kritika právní úpravy a role státu v oblasti poskytování dotací v této oblasti, kterou popsal městský soud, by měla být promítnuta do náhledu na jeho jednání jako trestného. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.) a ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373) připomíná, že je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec - nebo alespoň co nejméně - zasahuje do toho kterého základního práva či svobody.
7. Stěžovatel obrací pozornost též k okolnosti, že ve všech dotčených společnostech probíhaly pravidelné kontroly úřadu práce, inspektorátu práce, finančního úřadu a živnostenského úřadu, jakož i Úřadu Městské části pro Prahu 15, které byly prováděny před přiznáním příspěvku na zaměstnání zdravotně postižených osob a před jeho vyplacením. Výsledky těchto kontrol neprokázaly žádná porušení zákona. Tyto kontroly ho utvrzovaly v přesvědčení, že způsob, jakým postupoval při zaměstnávání osob se zdravotním postižením, je shledáván jako správný a souladný s právními předpisy. Stěžovatel z postupu příslušných orgánů nabyl dojmu, že splňuje formální hledisko zaměstnávání a spoléhal na to, že případný postup contra legem mu bude vytknut a bude vyzván ke zjednání nápravy. Navíc se mu jeví nelogické, byl-li spoluobviněný Z. K. zproštěn obžaloby proto, že spoléhal na obsah kontrolních protokolů, zatímco v jeho jednání soudy shledaly pochybení proto, že pomíjel způsob a věcný obsah kontrol. Jeho povinností nebylo zjišťovat skutečný obsah kontrol, tj. že jejich podstata je založena na kontrole listinné dokumentace, tedy na činnosti pro trestnou činnost zcela bezvýznamnou.
8. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry soudů k chybějící evidenci pracovní doby. Soudy nedocenily, že ačkoli orgány veřejné správy vyměřily stěžovateli sankci za nevedení a nepředložení listinných dokumentů s evidencí skutečně odpracované pracovní doby, přesto mu byl příspěvek na zaměstnání zdravotně postižených osob opakovaně vyplacen s tím, že zákonem dané podmínky pro jeho přiznání splňuje.
9. Stěžovatel se s poukazem na §119 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), vyslovuje, že poskytoval-li zaměstnancům naturální mzdu ve formě masáží, postupoval v souladu s právní úpravou. Podle stěžovatele se soudy nevypořádaly správně ani s otázkou vzniku pracovního poměru zdravotně postižených osob a opět připomíná, že koordinované kontroly orgánů veřejné správy v jeho postupech neshledaly v tomto směru relevantní pochybení. Posléze stěžovatel namítá zásah do práva podnikat, což spojuje s výhradou, že soudy označily jeho činnost za spíše předstírání podnikatelské činnosti při využití práce zaměstnaných osob se zdravotním postižením, aniž by se zabývaly naplněním kritéria založení obchodní společnosti za účelem zisku. Na úplný závěr stěžovatel vytýká, že mu soudy kladly k tíži způsob obhajoby spočívající podle nich v postupu, kdy si nechal vypracovat odborná stanoviska advokátů ke své podnikatelské činnosti již se záměrem využít je ve správním či trestním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Jde-li o rozsudek městského soudu, který zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; ústavněprávní relevance se nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
18. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
20. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
21. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
22. Posléze uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry stran naplnění znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž se podle jeho názoru nevypořádaly řádně s jeho obhajobou, že o předstírání podnikatelské činnosti při využití práce zaměstnaných osob se zdravotním postižením nešlo a že spoléhal na správnost vyjádření advokátů i zjištění orgánů veřejné správy k jeho činnosti. Takové excesy však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastaly.
23. Soudy se nezpronevěřily požadavku na ústavněprávní výklad institutu omluvitelného právního omylu negativního podle §19 odst. 1 tr. zákoníku, neboť výstižně vysvětlily, že stěžovatel si nechal odborná stanoviska advokátů vypracovat s tím záměrem, aby je mohl využít právě v případě, kdy by jeho jednání bylo odhaleno, a to ať již kontrolami správních orgánů nebo orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatel si obstaral několik vyjádření advokátů, přičemž v každém případě si vždy nechal zpracovat toliko stanovisko k dílčímu aspektu právní úpravy, aniž by advokátům sdělil celou pravdu o tom, jak skutečně "zaměstnávání" osob se zdravotním postižením probíhá. Tato argumentace soudů nepředstavuje nepřípustné omezení práva na obhajobu, neboť ani z tohoto ústavně zaručeného práva nevyplývá, že soudy procesní obranu obviněného - po jejím hodnocení v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními - nemohou označit za účelovou a věcně neudržitelnou.
24. Z obdobných důvodů podle soudů neobstojí ani stěžovatelova polemika ohledně pravidelných kontrol úřadem práce, inspektorátem práce, finančním úřadem, živnostenským úřadem a Úřadem Městské části pro Prahu 15, jejichž výsledky se zaštiťuje s tím, že uvedené orgány neshledaly pochybení. Není důvod zpochybnit úvahu, že kontroly jednotlivých správních orgánů jsou úzce zaměřeny toliko na tu dílčí část fungování kontrolovaných subjektů, která je v působnosti příslušných úřadů. Dokud jednotlivé úřady prováděly kontroly zaměřené na listinnou dokumentaci společností, nebyla trestná činnost stěžovatele odhalena, když však orgány činné v trestním řízení jednotlivé získané poznatky propojily a formálně bezvadné listinné důkazy daly do kontextu s výpověďmi svědků, ukázalo se, že tyto listiny se nezakládají na pravdě, a došlo tak k odhalení trestné činnosti stěžovatele.
25. Soudy se podrobně zabývaly též otázkou "smysluplnosti práce". Soudy z výpovědí zaměstnanců dovodily, že jim byla práce přidělována toliko sporadicky a zaměstnavatelem byla cíleně výroba jednotlivým zaměstnancům omezována. Množství výrobků, které společnosti vyráběly, bylo zcela v nepoměru k množství zaměstnanců, které zaměstnávaly, a bylo tak zcela zřejmé, že primárním účelem zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebyla výroba papírového zboží, ale právě zneužití dotací, které stát na jejich zaměstnávání poskytoval. Skutečnost, že zaměstnancům nebyla přidělována smysluplná práce, svědčí o tom, že jednání stěžovatele bylo v přímém rozporu s účelem státních dotací, které nebyly zaměstnavateli poskytovány jen proto, aby osoby se zdravotním postižením dostávaly mzdu, ale především proto, aby mohly pracovat. Tento fakt však nebyl podle obecných soudů zásadní pro kvalifikování jednání stěžovatele jako trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnost jeho jednání byla založena na tom, že při žádostech o poskytnutí těchto dotací uváděl hrubě zkreslené údaje, přičemž zaměstnancům nebyla vyplácena mzda v souladu s právními předpisy. Soudy vyvrátily též stěžovatelovu obhajobu, podle které zaměstnancům mzda byla řádně vyplácena a až poté hradili služby, které si objednali.
26. Soudy se nedopustily excesu ani v souvislosti s výkladem §119 odst. 1 věty první zákoníku práce. Ve shodě s tímto ustanovením může zaměstnavatel naturální mzdu poskytovat jen se souhlasem zaměstnance, přičemž z výpovědí zaměstnanců jednoznačně vyplynulo, že si stěžovatel jejich souhlasy s poskytováním části mzdy jako mzdy naturální ve formě masáží vynutil pod hrozbou neuzavření (resp. předčasného ukončení) pracovního poměru.
27. Soudy v této souvislosti označily za podstatné, že stěžovatel v návaznosti na novelu §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, reagující právě na obcházení zákona žadateli o příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2010, ihned své jednání přizpůsobil této změně právní úpravy a přestal část mzdy deklarovat jako naturální mzdu podle §119 zákoníku práce a namísto toho prováděl vůči části mzdy zaměstnanců zápočty na pohledávky zaměstnavatele vzniklé z titulu smlouvy o poskytování masáží za úhradu.
28. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
29. Dlužno konstatovat, že i když právo podat opravný prostředek podléhá zákonným podmínkám, podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") se soudy musí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Postup soudů České republiky byl přitom v minulosti opakovaně podroben kritice ESLP z důvodu nadměrného formalismu při aplikaci formálních podmínek pro zahájení řízení před soudem, tedy v otázce přístupu k soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00, a rozsudek ze dne 13. 10. 2011 ve věci Janýr a ostatní v. Česká republika, stížnosti č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10), k tomu i usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/12). Doslovné lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných úkonů nesmí ve svém důsledku vést k nadměrnému formalismu, a tedy i k vytváření neústavních překážek bránících přístupu k soudům [srov. např. nález ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02 (N 60/26 SbNU 135)]. V takových případech jde o porušení základního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 22. 6. 1999 sp. zn. II. ÚS 217/98 (N 95/14 SbNU 283)]. Tuto diskrepanci nicméně Ústavní soud neshledal a usnesení Nejvyššího soudu považuje za zcela předvídatelné.
30. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku městského soudu, který již zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu