ECLI:CZ:US:2019:3.US.2640.18.1
sp. zn. III. ÚS 2640/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Milošem Ráboňem, advokátem, sídlem Pekařská 403/12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2018 č. j. 5 To 161/2018-250 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018 č. j. 2 T 95/2010-239, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 11. 11. 2010 č. j. 2 T 95/2010-104, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 1. 2011 č. j. 5 To 646/2010-125, byl stěžovatel pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, za současného uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let a peněžitého trestu ve výši 20 000 Kč s případným náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvaceti týdnů. Usnesením městského soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. 2 T 95/2010-211, v právní moci dne 8. 4. 2014, bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku předmětného trestu zákazu činnosti, za současného stanovení zkušební doby v trvání 3 a půl roku. Předmětná zkušební doba stěžovateli uplynula ke dni 8. 10. 2017.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu ze dne 10. 4. 2018 č. j. 2 T 95/2010-239 bylo rozhodnuto, že dle §91 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, od jehož výkonu bylo takto upuštěno, vykoná. Soud shledal, že stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil, a to zejména s ohledem na přestupky, kterých se během ní dopustil.
4. Usnesením krajského soudu ze dne 16. 5. 2018 č. j. 5 To 161/2018-250 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vyzdvihuje, že se ve zkušební době nedopustil trestné činnosti a naopak je řádně zaměstnán, k čemuž mu napomáhá i vlastnictví vozidla. Dopustil se toliko dvou přestupků na úseku dopravy, a to řízení motorového vozidla bez zapnutého bezpečnostního pásu a překročení povolené rychlosti v obci (50 km/h), kdy mu byla naměřena rychlost 83 km/h, a dále přestupku proti občanskému soužití tím, že se vůči druhému dopustil hrubého jednání podle §49 odst. 2 písm. d) zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Závěr soudů, že se ve zkušební době neodsvědčil, považuje při těchto okolnostech za přespříliš přísný. Šlo o přestupky bagatelní. Má za to, že vyhověl textu zákona, zejména když mu nebylo nijak uloženo, že se ve zkušební době nesmí dopustit žádného přestupku. Krajský soud své rozhodnutí navíc neodůvodnil dostatečně konkrétně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Trestní zákoník v §91 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného propuštění či upuštění od výkonu zbytku trestu, za výjimečné, proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu zbytku trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je použít jen v mimořádných případech. Výjimečný postup dle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu. Z předmětného ustanovení se nedá dovodit žádná povinnost soudu tuto možnost využít a výkon nenařídit, ačkoli odsouzený svým chováním k tomuto postupu zavdal příčinu.
9. K zodpovězení otázky, zda ji zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, jestliže dodržoval právní řád, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží na celkovém chování odsouzeného. Pro učinění závěru, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 358/03, II. ÚS 509/04, II. ÚS 547/04, III. ÚS 439/05, II. ÚS 554/05, III. ÚS 2262/07 a I. ÚS 2206/08 in http://www.usoud.cz). Stěžovatel se tedy mýlí, má-li za to, že soudy při takovémto řízení nesmějí přihlížet k protiprávní činnosti odsouzeného přestupkového charakteru, či jen za podmínky, že by to bylo odsouzenému nějak zvláště uloženo.
10. Obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného odsouzení na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nedostatek přiléhavosti upřít nelze. Proto se zde především prosadí limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikaturních zásad zjevně nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Jak nerozporuje ani sám stěžovatel, během zkušební doby se dopustil hned několika přestupků. Soudy přitom v tomto směru vyložily, že vícero spáchaných přestupků, které ani nelze označit za zcela bagatelní, již nelze hodnotit jako toliko ojedinělý exces z jinak řádného života, nadto u stěžovatele, kterému byl zákaz řízení již uložen třikrát. Názor stěžovatele, že závěr o nutnosti vykonat zbytek trestu zákazu řízení všech motorových vozidel je příliš přísný, má toliko charakter polemiky se závěry obecných soudů v rovině běžného zákona.
11. Jde-li o námitku ohledně dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, lze připustit, že toto je dosti stručné, nicméně Ústavní soud neshledává, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecného soudu.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu