ECLI:CZ:US:2019:3.US.3036.18.1
sp. zn. III. ÚS 3036/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Koubkové, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2018 č. j. 25 Co 44/2017-391, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, sídlem Horova 180/10, Hradec Králové, 2) Pavla Hofmana a 3) Petry Hofmanové a 4) Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 5. 2018 č. j. 25 Co 44/2017-391 potvrdil v řízení o určení vlastnictví k pozemku II. výrok rozsudku Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 11. 2016 č. j. 10 C 448/2013-287, jímž bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 3. 2017 č. j. 25 Co 44/2017-350 byl v části týkající se náhrady nákladů řízení (část výroku I., jímž byl potvrzen nákladový II. výrok rozsudku okresního soudu ze dne 9. 11. 2016 č. j. 10 C 448/2013-287, a dále výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení) zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 3477/2017-382 a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud krajskému soudu vytknul málo propracované odůvodnění výroku o nákladech řízení z pohledu použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud se tak v ústavní stížností napadeném rozhodnutí opětovně zabýval použitím §150 o. s. ř. a shodně jako ve svém přechozím rozhodnutí a rovněž ve shodě s okresním soudem shledal, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné a jinak procesně úspěšné stěžovatelce náhradu nákladů nepřiznal. Hlavním důvodem pro použití §150 o. s. ř. bylo, že výsledek sporu závisel na znaleckém šetření, které zpětně zkoumalo, zda se pozemek, o který v řízení šlo, nacházel v intravilánu obce či nikoliv. Od této skutečnosti se pak odvíjela otázka, která organizační složka státu (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky) byla oprávněna uzavřít za stát kupní smlouvu, což byla rozhodující otázka pro určení vlastnictví. Výsledek sporu proto nešlo předem určit. Krajský soud dále uvedl, že použití §150 o. s. ř. nepramenilo ve vztahu k druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi řízení z jejich sociálních poměrů, a obrana tohoto druhu nebyla ani použita, pročež soudy neprováděly šetření výdělkových poměrů ani stěžovatelky, ani druhého a třetího vedlejšího účastníka řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv, na nichž byla zkrácena tím, že jí i přes plný úspěch ve věci byla upřena náhrada nákladů řízení, a to v důsledku nepřezkoumatelného až svévolného rozhodování obecných soudů. Nejprve rekapituluje obsah v řízení vydaných rozhodnutí a průběh dosavadního řízení. Krajskému soudu vytýká svévolné použití §150 o. s. ř., které vybočuje z limitů pro jeho užití. Napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek jeho odůvodnění. Namítá, že soudy pominuly zákonné předpoklady pro aplikaci moderačního práva a rovněž nedostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí. Dále namítá, že jí nebyl poskytnut prostor vyjádřit se k možnosti použití §150 o. s. ř., přestože rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Krajskému soudu vytýká, že nerespektoval závazný právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu, nezabýval se dalšími okolnostmi sporu (např. majetkovými, sociálními či osobními poměry účastníků řízení) a námitky stěžovatelky (zejména ty, týkající se potřebnosti znaleckého zkoumání) ignoroval. Jeho rozhodnutí je tak pouhým mechanickým opakováním jeho předchozího zdůvodnění. Dále poukazuje na to, že v daném případě tvrzení o závislosti výsledku sporu na znaleckém šetření nemůže být stěžejní okolností opravňující soud k použití §150 o. s. ř., neboť výsledek sporu na něm vůbec nezávisel, když podle názoru stěžovatelky byl znaleckým zkoumáním objasňován výklad právní normy [zda předmětný pozemek spadá či nespadá pod zákonnou definici §139a odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], což je v rozporu s právní úpravou. Stěžovatelka konečně zdůrazňuje, že nezpůsobila ani neplatnost kupní smlouvy, ani vznik převážné části dosud vynaložených nákladů řízení s tím, že naopak původcem jejich vzniku byla Česká republika, resp. její organizační složky a podstatnou měrou k jejich navýšení přispěl i soudce okresního soudu.
III.
Vyjádření k věci
4. Ústavní soud si od okresního soudu vyžádal příslušný spis (sp. zn. 10 C 448/2013) a krajský soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti. Krajský soud pouze sdělil, že jeho vyjádření se kryje s odůvodněním napadeného usnesení. Proto nebylo nutné je zasílat stěžovatelce k replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05).
9. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné.
10. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu rozhodování o nákladech řízení platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. tedy obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu. Je zásadně věcí soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení použije, či nikoliv [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)].
11. Samozřejmě je třeba mít na zřeteli, že §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení přiznat či nepřiznat náhradu nákladů. Nicméně přesto platí, že výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně - srov. usnesení ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 48/06).
12. Ústavní soud námitky uplatňované stěžovatelkou nesdílí. Z pohledu práva na soudní ochranu považuje Ústavní soud odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, byť se od jeho předchozího rozhodnutí, které bylo zrušeno Nejvyšším soudem z důvodu nedostatečného odůvodnění, skutečně obsahově příliš neodlišuje, za dostačující. Hlavním důvodem, kvůli němuž soudy použily na danou věc §150 o. s. ř., bylo, že rozhodnutí ve věci samé záviselo do značné míry na znaleckém posudku (určení polohy sporného pozemku, tzn., zda se tento pozemek nacházel v zastavěném území obce či nikoliv). Předkládá-li stěžovatelka úvahy o tom, že znalecký posudek řešil otázky právní, a nikoliv skutkové a že vůbec nemusel být vypracováván, jde z její strany o subjektivní hodnocení objektivní potřeby soudu k zodpovězení dané otázky znalcem, přičemž nejde o otázku právní. Podstatné pro danou věc nicméně je, že znalecký posudek vypracován byl a soudy z něj při rozhodování vycházely.
13. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s námitkou, že stěžovatelka nedostala možnost vyjádřit se k použití §150 o. s. ř. Její veškerá nesouhlasná argumentace byla totiž obsažena v odvolání proti rozsudku okresního soudu, který jako první moderační právo ohledně nákladů řízení využil. Stěžovatelka tak příležitost vyjádřit vlastní názory na danou problematiku dostala a řádně se jí chopila. Závěry vyplývající ze stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 nejsou proto pro stávající věc přiléhavé.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu