ECLI:CZ:US:2019:3.US.3114.19.1
sp. zn. III. ÚS 3114/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Bardet s.r.o., IČO 05731992, se sídlem Na Poříčí 1047/26, Praha 1-Nové Město, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, advokátem se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1-Nové Město, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 4 VZN 1552/2018-136, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 5 To 53/2019, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby shora vymezená usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") zrušil, neboť dle jejího názoru jimi byla porušena její ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka rovněž podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2019 doložila dvě vyrozumění o vyřízení jejích podnětů k výkonu dohledu dle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 29. 10. 2019, č. j. 2 NZN 264/2016-43, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 11. 2019, č. j. 4 VZN 1552/2018-266). Stěžovatelka výslovně uvedla, že o nich Ústavní soud informuje, tedy neučinila je předmětem řízení o ústavní stížnosti. To by ostatně nebylo možné už z důvodu, že v době podání ústavní stížnosti ještě tato vyrozumění vyhotovena nebyla. Ústavní soud tak považuje tato vyrozumění toliko za informativní podklady.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
3. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
4. Svým napadeným usnesením státní zástupce dle §79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na dvou bankovních účtech stěžovatelky ve výši 13 304 955,15 USD a 183,10 EUR, včetně příslušenství a peněžních prostředků dodatečně na tyto účty došlých, které byly zajištěny usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 30. 4. 2018, č. j. KRPA-158270-41/TČ-2018-001391-MM, dle §179f odst. 1 trestního řádu, s nímž dne 2. 5. 2018 vyslovil souhlas státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu 3 (dále jen "předmětné zajištění"). Protože státní zástupce stěžovatelce nevyhověl, podala proti jeho usnesení stěžovatelka stížnost, již zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu svým napadeným usnesením stížnostní soud. Pro doplnění kontextu je vhodné připomenout, že stěžovatelka neúspěšně brojila stížností již proti usnesení o zajištění a na podzim roku 2018 rovněž neúspěšně podala první žádost o zrušení předmětného zajištění a také stížnost proti nevyhovujícímu rozhodnutí o této první žádosti.
5. K předmětnému zajištění přistoupil policejní orgán, stručně řečeno, proto, že pojal podezření, že stěžovatelčiny bankovní účty byly využity ke spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném a účinném znění tím, že na tyto účty byly zaslány peněžní prostředky na základě fiktivních faktur a smluv, ačkoliv šlo o prostředky z trestné činnosti, přičemž stěžovatelka má být podle policejního orgánu obchodní korporací založenou v březnu roku 2017, nevykonávající žádnou ekonomickou činnost, nemající žádné zaměstnance a neregistrovanou k dani z příjmů právnických osob.
IV. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka vůči napadeným usnesením namítá: 1) nepřiměřenou délku zajištění; 2) nepřiměřený rozsah zajištění; 3) nedůvodnost zajištění; 4) nereagování na podklady dodané stěžovatelkou; 5) nedostatečné odůvodnění. V jednotlivostech lze podstatu těchto námitek charakterizovat následovně:
7. Ad 1) stěžovatelka považuje délku zajištění, která činila v době podání ústavní stížnosti 17 měsíců, za excesivně dlouhou. V trestním řízení v mezidobí nedošlo k žádnému zásadnímu posunu, přesto zajištění trvá. S rostoucí délkou zajištění však stoupají i nároky na jeho odůvodnění a zejména i na jeho nutnost. Nelze dlouhodobě bezdůvodně zatěžovat něčí majetek, zejména jde-li o majetek v rozsahu stovek milionů korun českých. Trestní řád přitom u zajištění majetku, na rozdíl od vazby, neupravuje žádné maximální délky trvání ani distribuci tohoto trvání mezi hlavní líčení a přípravné řízení. Pro srovnání, kdyby šlo o vazbu, byla by v nynější věci nejvyšší přípustná délka připadající na přípravné řízení pouhých osm měsíců. K tomu stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, č. j. 4 Tz 7/2013-24, a na nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014. Proti stěžovatelce ani žádné osobě s ní spřízněné přitom nebylo zahájeno trestní stíhání.
8. Ad 2) stěžovatelka brojí proti tomu, že podle usnesení o zajištění tomuto podléhají i prostředky, které byly na předmětné účty připsány až v budoucnu, tedy takové prostředky, u nichž nelze s jistotou dopředu říci, že je u nich podezření z toho, že pochází z trestné činnosti. Tím je porušena i zásada přiměřenosti, k čemuž stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07.
9. Ad 3) stěžovatelka proponuje závěr, že zajištění bylo od počátku nedůvodné. Nebyl zjištěn žádný zdrojový trestný čin, pouze velmi obecně se stěžovatelka od orgánů činných v trestním řízení dozvěděla, že údajná zdrojová trestná činnost se měla stát v Ruské federaci. Nejprve přitom musí být prověřován zdrojový trestný čin, až poté případně legalizace. Argumentovat a postupovat od konce nelze. Zdrojový trestný čin přitom nebyl vymezen ani v hlášení Finančního analytického úřadu.
10. Je přitom dle stěžovatelky běžnou praxí českých orgánů činných v trestním řízení, že tyto se drží důvodů zajištění a nechtějí převzít odpovědnost za uvolnění zajištění. To však odporuje nejen ústavním principům, ale i trestnímu řádu.
11. Ad 4) stěžovatelka uvádí, že doložila orgánům činným v trestním řízení potvrzení o přepravě předmětného zboží, které dokazuje, že předmětné platby provedené na její účty byly učiněny v rámci reálně proběhnuvších obchodů. Pokud totiž toto zboží bylo přepravováno, pak existovalo. Jestliže současně nebyl zjištěn žádný zdrojový trestný čin, nemůže vzdor tomu existovat ani žádná míra pravděpodobnosti, že by zajištěné finanční prostředky pocházely z trestné činnosti. Nezjistilo-li se nic takového ani po sedmnácti měsících, je taková pravděpodobnost nadále nulová. Stěžovatelka přitom legálnost předmětných plateb tvrdila od počátku a poskytovala orgánům činným v trestním řízení veškerou součinnost k tomu, aby to prokázala.
12. Stěžovatelka rovněž doložila i další nezbytné doklady a legálnost plateb byla jednoznačně potvrzena již při podání vysvětlení dne 8. 6. 2018. Orgány činné v trestním řízení nechápou, že v mezinárodním obchodě bývá často užíváno jednoúčelových společností nezatížených dluhy z minulosti, což je právě tento případ.
13. V usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zajištění majetku přitom Obvodní soud pro Prahu 3 výslovně uvedl, že bude-li objasněn zdroj finančních prostředků na zajištěných účtech, může stěžovatelka žádat o zrušení zajištění či o vrácení finančních prostředků. Tím bylo založeno její legitimní očekávání, které poté, co stěžovatelka tento zdroj doložila, nebylo naplněno.
14. Ad 5) stěžovatelka poukazuje na nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí. Obě napadená rozhodnutí jsou odůvodněna povrchně a nekonkrétně. Nereagují konkrétně na všechny stěžovatelčiny námitky. Za nepřípustný považuje stěžovatelka odkaz na to, že doba zajištění cca jednoho roku nevybočuje z mezí běžné praxe. Takové odůvodnění je paušalizující a v rozporu s požadavkem na přiléhavost odůvodnění konkrétní věci. Stěžovatelka se táže, zda vůbec stížnostní soud viděl trestní spis, a konkluduje, že patrně spíše nikoliv. Napadená rozhodnutí tak odporují požadavkům, které na ně klade ve své judikatuře Ústavní soud. K tomu stěžovatelka odkázala na nález "ÚS 24/1997-n" a na nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014.
15. Stížnostní soud přitom ve svém rozhodnutí o stížnosti stěžovatelky proti zamítnutí její první žádosti o zrušení zajištění sám konkrétně uvedl, že adekvátně k délce šetření bude k dalšímu trvání zajištění třeba opatřit další poznatky a důkazy, aniž se však toto stalo, ve svém napadeném usnesení proti zamítnutí nové žádosti o zrušení zajištění nezasáhl. Trestní řízení se přitom již nenachází na počátku prověřování. Stěžovatelka rovněž neměla možnost nahlédnout do spisu.
16. Stěžovatelka na konec své ústavní stížnosti připojila rovněž citace některých rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se obecnějších otázek právního státu, výkonu veřejné moci v něm atd., z nichž vyvozuje porušení svých výše specifikovaných ústavně zaručených základních lidských práv a svobod napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci.
V. Posouzení Ústavním soudem
17. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
18. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších příloh a seznal, že napadená rozhodnutí nevzbuzují pochybnosti o svém souladu s ústavním pořádkem. Obecně k zajištění majetku v trestním řízení Ústavní soud již v minulosti uvedl, že byť jím může dojít k porušení základních práv jednotlivců, nemůže se tak stát tehdy, jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, zajištění nemá paušální charakter [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 ze dne 22. 9. 2015 (N 173/78 SbNU 577) a zároveň je dodržena přiměřenost zásahu do práva na vlastnictví majetku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609) či nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)], včetně přiměřené délky zajištění [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018 - pozn. všechna zda uváděná rozhodnutí jsou dostupná rovněž ze stránek https://nalus.usoud.cz].
20. Stěžovatelka sice primárně brojí právě proti údajně nepřiměřené délce a rozsahu předmětného zajištění, Ústavní soud však žádný ústavněprávní deficit předmětného zajištění neshledal, a tedy nemá ani důvodu pro zásah proti napadeným rozhodnutím. To platí o to více, že trestní řízení se nachází dosud ve stádiu přípravného řízení, a tedy možnosti zásahu Ústavního soudu proti rozhodnutím vydávaným v jeho průběhu jsou velmi omezeny na ty nejzávažnější vady, které jsou později neodstranitelné a představují pro stěžovatelku citelnou a nezhojitelnou újmu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741) či usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
21. Konkrétně Ústavní soud stručně vypořádává jednotlivé stěžovatelčiny námitky následovně:
22. K námitce 1) je předně třeba uvést, že stěžovatelka za celkovou délku zajištění považuje nejen dobu do vydání napadených rozhodnutí, ale i dobu, po kterou prodlévala s podáním ústavní stížnosti. Tu však již orgány činné v trestním řízení, které napadená rozhodnutí vydaly, nemohly nijak ovlivnit a jejich rozhodnutí se k ní ani nijak nevztahují. Jak navíc Ústavní soud zjistil z vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství, které mu stěžovatelka zaslala, stěžovatelka podala po vydání napadeného usnesení stížnostního soudu další žádost o zrušení zajištění, v níž budou orgány veřejné moci mít teprve možnost dobu trvání zajištění od vydání napadeného usnesení stížnostního soudu přezkoumat. Ústavní soud proto může v nynějším řízení o ústavní stížnosti za délku trvání předmětného zajištění považovat pouze dobu od vydání usnesení o zajištění do vydání napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, tedy dobu necelých patnácti měsíců.
23. Přiměřenost této délky zajištění je přitom třeba posuzovat zejména ve vztahu ke konkrétním okolnostem dané trestní věci. Jak uvedl v odůvodnění svého usnesení státní zástupce, trestní řízení, v němž k předmětnému zajištění došlo, je objektivně komplikováno skutkovou i právní složitostí, zejména přítomností mezinárodního prvku, větším počtem pravděpodobně zapojených fyzických a právnických osob a dokonce podezřením na to, že prověřovaná trestná činnost mohla být spáchána organizovanou skupinou působící ve více státech.
24. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí i z vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství, k údajným přesunům výnosů z údajné trestné činnosti mělo docházet mezi několika právnickými osobami různých proveniencí (Ruská federace, Království Bahrajn), ovládaných různými státními příslušníky (Ruská federace, Kyperská republika) a využívajících účty v dalších cizích státech (Lucembursko), přičemž těžiště mělo být v Ruské federaci. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže považovat délku zajištění za a priori nepřiměřenou. Je jistě pravdou, že přiměřenost délky zajištění v konkrétní věci nelze založit pouze odkazem na to, že se tato nevymyká běžné praxi, v nynější věci ovšem tento odkaz nebyl tím jediným, z čeho orgány činné v trestním řízení při posuzování přiměřenosti délky předmětného zajištění vycházely, neboť rozhodující byla právě výše zmíněná komplikovanost věci, zejména daná jejím významným mezinárodním prvkem.
25. Za těchto okolností je naopak při zachování respektu k individuálním okolnostem každého případu chvályhodné, pokud orgány činné v trestním řízení hledí i na to, aby ve skutkově obdobných případech rozhodovaly obdobně. Délka zajištění cca rok a čtvrt přitom nemůže být považována za nepřiměřenou per se, neboť nejde o délku natolik excesivní, že by byla prakticky již neodůvodnitelná konkrétními okolnostmi, ať už by byly jakékoliv. Odlišuje se tak od shora odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1367/17, v němž Ústavní soud shledal nepřiměřenost délky zajištění proto, že trvalo dvanáct let.
26. Ústavní soud k tomu rovněž poznamenává, že, jak stěžovatelka sama uvedla, proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání. V trestním řízení tak má dosud jen roli osoby, jejíž majetek byl zajištěn. Byť zajištění majetku je nepochybně důvodem pro zvýšené úsilí o rychlost řízení, diktované již §2 odst. 4 věta druhá za středníkem trestního řádu, není ohled na zájmy osoby, jejíž majetek byl zajištěn, tím jediným, který by orgány činné v trestním řízení měly brát. Primárním úkolem orgánů činných v trestním řízení ve fázi před zahájením trestního stíhání je objasnit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, tedy buď podezření z jeho spáchání rozptýlit, nebo je prověřit natolik, že je možno důvodně ze spáchání trestného činu podezírat konkrétní osobu či osoby. Právě tomuto úkolu musí do značné míry (byť jistě nikoliv neomezeně či za každou cenu) ustoupit i zájem osoby, jejíž majetek byl zajištěn, na co nejkratší době zajištění.
27. V nynější věci se trestní řízení vede pro podezření ze spáchání závažné přeshraniční trestné činnosti s vysokou škodou, resp. s vysokými výnosy v hodnotě cca 280 milionů korun. Stěžovatelka nevykonávala po svém založení žádnou ekonomickou činnost, již by předmětné zajištění uměle přerušilo, a předmětné zajištění netrvá dosud excesivně dlouho. Dostatečné objasnění tohoto podezření v konkrétním kontextu nynější věci tak převažuje nad zájmem stěžovatelky na ukončení zajištění.
28. Ani paralela s omezením nejvyšší přípustné délky vazby neobstojí. Jakkoliv i zajištění majetku je třeba považovat za zásah do ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek, typově jde o podstatně méně intenzivní zásah než v případě zásahu do osobní svobody vzetím jednotlivce do vazby. Trestní řád i z tohoto důvodu maximální přípustnou délku zajištění majetku neupravuje, stanoví pouze povinnost přiměřenosti zajištění a akcentu na rychlost trestního řízení, v němž byl majetek zajištěn, pokud je to zapotřebí vzhledem k jeho povaze a hodnotě. Těmto zákonným požadavkům státní zástupce i stížnostní soud dostály. Že by v případě, že by nešlo o zajištění majetku, ale o vazbu, byla její maximální délka již překročena, je tak pro nynější věc nerozhodné.
29. Námitka 2) je nepřesvědčivá. Stěžovatelka nebere v úvahu skutečnost, že podle zjištění orgánů činných v trestním řízení nikdy nevykonávala žádnou ekonomickou aktivitu, nemá žádné zaměstnance a na území České republiky má pouze virtuální sídlo. Není zde - a stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ani neuvedla opak - tak žádná stěžovatelčina paralelní ekonomická aktivita, která by nijak nesouvisela s převody peněžních prostředků, které jsou prověřovány v rámci předmětného trestního stíhání, a tedy z níž by mohly na bankovní účty stěžovatelky plynout prostředky, na něž by zjevně předmětné zajištění dopadat nemělo. I kdyby tomu tak ostatně bylo, má stěžovatelka vždy možnost žádat o omezení zajištění v rozsahu takových prostředků dle §79f odst. 2 trestního řádu. Pokud při absenci legální ekonomické aktivity stěžovatelky orgány činné v trestním řízení tuto podezírají na základě konkrétních skutečností z toho, že vznikla účelově právě proto, aby jejím prostřednictvím mohla být páchána trestná činnost, zavdává takové podezření dostatečný důvod očekávat, že i další peněžní prostředky, které by na stěžovatelčiny bankovní účty mohly být připsány, budou rovněž výnosem z trestné činnosti.
30. Námitkou 3) se Ústavní soud nemohl zabývat. Stěžovatelka jí vytýká neexistenci důvodů pro předmětné zajištění v době, kdy toto vůbec vzniklo. Usnesení policejního orgánu o zajištění však předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem neučinila. Námitka, že v době vzniku předmětného zajištění nebyly pro ně splněny zákonné důvody, je tak sama o sobě opožděná. S tím, že důvody zajištění dosud trvají, resp. že nebyly vyvráceny ani dalšími zjištěními orgánů činných v trestním řízení či podáními stěžovatelky, se napadená rozhodnutí ve svých odůvodněních vypořádaly, srov. k tomu níže sub 32.
31. Stěžovatelka rovněž rozvíjí v rámci této námitky úvahy o vztahu mezi trestním řízením pro podezření ze spáchání legalizace výnosů z trestné činnosti a trestním řízením pro podezření ze spáchání tzv. zdrojového (predikativního) trestného činu k takové legalizaci. Tyto úvahy se však míjí s podstatou věci. Předmětné zajištění totiž bylo provedeno dle §79a odst. 1 trestního řádu, podle jehož věty první: "Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci." Podmínkou pro takové zajištění tak podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti stěžovatelkou vůbec nebylo. Předmětné zajištění tak bylo učiněno proto, že orgány činné v trestním řízení měly podezření, že peněžní prostředky na účtech stěžovatelky jsou výnosem z trestné činnosti. Jelikož toto jejich podezření v době vydání napadených rozhodnutí trvalo, považovaly rovněž i podmínky pro trvání zajištění za splněné. Proti tomuto jejich závěru se Ústavní soud nemůže vymezovat, neboť tento je v souladu se zákonnými předpoklady zajištění dle §79a odst. 1 trestního řádu a nijak nevybočuje z mezí ústavní konformity.
32. O námitce 4) platí do značné míry to samé, co pro námitku 3). Státní zástupce se v napadeném usnesení vyjádřil ke stěžovatelčině tvrzení, že předmětné transakce byly legální, a dospěl k závěru, že podezření, že zajištěné peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, na základě dosavadních výsledků trestního řízení včetně podkladů dodaných stěžovatelkou rozptýleno nebylo (viz s. 3 napadeného usnesení státního zástupce). Ústavní soud připomíná, že pro zajištění věci dle §79a odst. 1 trestního řádu se nevyžaduje stejný důkazní standard jako pro odsuzující rozsudek, ale že rozhodnutí o takovém zajištění se vždy pohybuje v rovině určité pravděpodobnosti (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 konkretizovaný výše). Dospěl-li státní zástupce k závěru, že tato pravděpodobnost je ve stěžovatelčině případě stále dána vzhledem k její minulosti, absenci ekonomické aktivity a zázemí, zavdávající pochybnost o tom, zda by vůbec byla schopna participovat na reálném obchodě s plněním přesahujícím 13 milionů USD a k dodání toliko dokumentace o údajném průběhu tohoto obchodu stěžovatelkou, nachází se tento závěr z ústavněprávního hlediska stále uvnitř hranic kvalifikované diskrece, kterou je státní zástupce v této fázi trestního řízení vybaven.
33. Tvrzení stěžovatelky, že bylo založeno její legitimní očekávání, že dodá-li obchodní dokumentaci, bude zajištění zrušeno, Ústavní soud odmítá. Inkriminované rozhodnutí stížnostního soudu, jehož se stěžovatelka dovolává, totiž žádné legitimní očekávání nebylo způsobilé založit, tím méně v návaznosti na předložení určitých konkrétních dokumentů. Podle stěžovatelky mělo její legitimní očekávání být založeno sdělením soudu, že: "Pokud bude upřesněn a prověřen zdroj finančních prostředků na účtech majitele účtu, tak majitel účtu může požádat o zrušení zajištění." Toto souvětí toliko implikuje možnost podat žádost, tedy v zásadě naznačuje, které skutečnosti by mohly představovat takovou změnu okolností, že podání nové žádosti by bylo účelné, nikoliv však, že této žádosti bude automaticky vyhověno. Současně tuto změnu okolností nespojuje s předložením určitých dokladů, ale s upřesněním a prověřením zdroje finančních prostředků. Z logiky věci je zřejmé, že pouhé poskytnutí podkladů nelze ztotožňovat ještě s prověřením, které je v kompetenci toliko orgánů činných v trestním řízení, nikoliv v kompetencích stěžovatelčiných.
34. Konečně ani námitka 5) nemohla rozhodnutí Ústavního soudu změnit. Ústavní soud připomíná, že v rámci odůvodnění rozhodnutí má soud zásadně povinnost reagovat na všechny námitky, které obviněný vznesl [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. 5. 2017 (N 92/85 SbNU 571) či nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521)]. Vypořádání se s námitkami může být i stručné [nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)], dokonce se připouští i odpověď implicitní [nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], mírou rozsahu potřebné reakce na námitku je z ústavněprávního hlediska její závažnost [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 644/18 ze dne 17. 8. 2018, nález sp. zn. II. ÚS 968/18 ze dne 29. 1. 2019, nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379), nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45)].
35. Podle příloh ústavní stížnosti však stěžovatelka opakovaně předkládá tytéž námitky orgánům činným v trestním řízení, přičemž tyto na ně reagovaly již v předchozích rozhodnutích (zamítnutí stížnosti proti usnesení o předmětném zajištění, zamítnutí první žádosti o zrušení zajištění, zamítnutí stížnosti proti tomuto rozhodnutí). Tato rozhodnutí přitom stěžovatelka předmětem řízení před Ústavním soudem neučinila a Ústavní soud se k nim proto vyjadřovat nemůže. V kontextu nynější ústavní stížnosti však existence předchozích rozhodnutí reagujících na stěžovatelčiny námitky znamená, že k tomu, aby orgány činné v trestním řízení dostály ústavněprávním požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí, Ústavní soud nevyžaduje takovou preciznost a podrobnost odůvodnění, jako kdyby šlo o námitky uplatněné stěžovatelkou zcela nově.
36. Přiměřeně je zde možno vyjít ze závěrů Evropského soudu pro lidská práva, že stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.).
37. V nynější věci přitom odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména státního zástupce, reagují na tu část stěžovatelčiny argumentace, která je nová, resp. která aktualizuje původní námitky novými tvrzeními (srov. zejména s. 3 a 4 napadeného usnesení státního zástupce). Že reakce na obsahově shodné námitky, s nimiž se orgány veřejné moci vypořádaly již ve svých předchozích rozhodnutích ve věci předmětného zajištění, byla již v napadených rozhodnutích poměrně stručná, tak nelze v žádném případě srovnávat se situací, v níž by šlo o úplně nové námitky, a tyto by zůstaly zcela opomenuty. Právo na soudní ochranu přitom neobsahuje obecnou povinnost orgánů veřejné moci vypořádat se s opakovaně vznášenými a již jednou vypořádanými námitkami pokaždé ve stejné kvalitě a kvantitě jako napoprvé. Proti dřívějším rozhodnutím ve věci předmětného zajištění přitom stěžovatelka ústavní stížnost nepodala, tedy neposkytla Ústavnímu soudu možnost, aby způsob vypořádání opakujících se námitek stěžovatelky v těchto dřívějších rozhodnutích přezkoumal. Ústavní soud tak nemůže uzavřít, že by odůvodnění napadených rozhodnutí byla z ústavněprávního hlediska defektní.
VI. Závěr
38. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky, rozhodl po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh, nepovažuje za nutné obstarávat si ve věci další podklady, o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu