ECLI:CZ:US:2019:3.US.3137.19.1
sp. zn. III. ÚS 3137/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Matějkou, advokátem, sídlem Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. června 2019 č. j. 30 C 320/2018-136, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníka řízení, a obchodní korporace CreditKasa s. r. o., sídlem Hradecká 2526/3, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho základní právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 3 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, o niž vedlejší účastnice opírala svůj nárok, je absolutně neplatná, neboť k jejímu uzavření zneužil tehdejší přítel stěžovatele J. K. jeho identifikační údaje, a to v internetovém bankovnictví, když mu stěžovatel dobrovolně poskytl svou nepřenosnou platební kartu k jeho účtu, umožnil mu nakládat s tímto účtem a za tím účelem mu poskytl i potřebné údaje a SMS kódy. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu však při zohlednění skutečnosti, že stěžovatel potvrdil, že jeho bývalý přítel nakládal s jeho souhlasem a vědomím s jeho účtem, přičemž mu z něho poskytoval v případě potřeby finanční prostředky, když jeho nakládání s účtem stěžovatel žádným způsobem nekontroloval, dospěl k závěru, že stěžovatel je ve sporu pasivně legitimován a je namístě mu uložit povinnost, aby částku 3 000 Kč vedlejší účastnici zaplatil, a to jako bezdůvodné obohacení podle §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nad rámec uvedeného pak okresní soud stěžovatele poučil, že na základě výsledků trestního řízení se může případně domáhat náhrady škody způsobené mu jeho tehdejším přítelem.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel polemizuje s odůvodněním napadeného rozsudku a v něm použitými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle jeho přesvědčení okresní soud nezdůvodnil, proč v jeho věci nepřistoupil k přerušení řízení do pravomocného skončení trestního stíhání J. K., ačkoliv v jiných obdobných případech tak učinil, čímž porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se částky ve výši 3 000 Kč.
7. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v bagatelních věcech je s výjimkou zcela extrémních soudních rozhodnutí ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz)]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. Ve sporech o bagatelních částkách je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
9. Ústavní soud neshledává, že by v nyní posuzované věci byly dány jakékoliv výjimečné okolnosti odůvodňující jeho zásah. Okresní soud vyložil rozhodné skutečnosti v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na niž adresně odkázal. Posoudil-li věc po právní stránce odlišně od názoru stran sporu, řádně je o tom postupem podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, poučil. Své rozhodnutí pak podrobně a odůvodnil a případně reagoval i na návrh stěžovatele na přerušení řízení do skončení trestního stíhání J. K. Jestliže dospěl k názoru, že v této věci je namístě pokračovat v řízení, když probíhající trestní řízení do ní nemohlo přinést nic nového, i tento jeho názor je vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu, podrobně rozepsaným v napadeném rozsudku, ústavněprávně přijatelný. Relevantní pak je, že stěžovatel byl okresním soudem poučen o tom, že na základě výsledků trestního řízení se případně může domáhat náhrady škody způsobené mu jeho bývalým přítelem.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu