ECLI:CZ:US:2019:3.US.321.19.1
sp. zn. III. ÚS 321/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josef Fiala (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2018 č. j. 38 C 32/2018-141, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a právnické osoby Divadlo A. Dvořáka Příbram, příspěvková organizace, sídlem Legionářů 400, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, konkrétně v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy a čl. 1 Římské úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a z její přílohy se podává, že stěžovatel se žalobou u krajského soudu domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2 000 Kč s příslušenstvím jako odměny za užití režijních inscenačních práv k divadelní hře Švestka. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2018 č. j. 38 C 32/2018-141 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovateli nároky z autorských práv coby autora režie uvedené divadelní hry nenáležejí, neboť divadelní režisér není autorem díla, ale jeho výkonným umělcem.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení před krajským soudem se stěžovatel koncentruje na polemiku se závěrem krajského soudu o povaze činnosti režiséra. Připomíná mezinárodní závazky České republiky v autorskoprávní oblasti a tvrdí, že nepoužitím Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl krajský soud porušil čl. 10 Ústavy. Následně upozorňuje, že krajský soud se nevypořádal s jeho argumenty a tvrzeními a že tak došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. V další části se zaměřil na pozici režiséra (jako výkonného umělce, či jako autora) s tím, že pokud krajský soud rozhodl, že stěžovatelův právní předchůdce (Ladislav Smoljak) nebyl autorem divadelní inscenace, rozhodl v rozporu s ústavním právem zaručujícím ochranu výsledků tvůrčí činnosti. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí porušení jeho práva na zákonného soudce, nepoložil-li Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, jeho namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. O takový případ jde i v posuzované věci.
7. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může, mimo jiné, plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [srov. usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. Úřední činností Ústavní soud zjistil, že v nedávné době podal stěžovatel čtyři ústavní stížnosti obsahově shodné s nyní posuzovanou ústavní stížností (pozn. jejich marginální odlišnosti plynuly z rozdílnosti vedlejších účastníků a jejich dramaturgických plánů), přitom tři z nich již byly pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty (viz usnesení ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 1862/18 a sp. zn. II. ÚS 2389/18, usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3614/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud, vzhledem ke zřejmé podobnosti, odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění výše uvedených usnesení (zejména na body 5. až 7.).
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu