ECLI:CZ:US:2019:3.US.3238.18.1
sp. zn. III. ÚS 3238/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, zastoupeného Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. července 2018 č. j. 7 To 234/2018-5869 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. června 2018 sp. zn. 3 T 151/2017, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, 3 a 4, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c), čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je obžalobou státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 2 VZV 11/2017, podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), stíhán společně s dalšími pěti spoluobžalovanými pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a e) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podplacení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se měl dopustit v době, na místech a způsoby v obžalobě podrobně popsanými.
3. Usnesením městského soudu ze dne 4. 12. 2016 č. j. 70 Nt 3635/2016-73 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. 9 To 541/2016 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Naposledy (před vydáním napadených rozhodnutí) bylo o vazbě stěžovatele rozhodováno v průběhu hlavního líčení konaného dne 12. 2. 2018, kdy bylo usnesením městského soudu z téhož dne č. j. 3 T 151/2017-5300 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 15. 3. 2018 č. j. 8 To 78/2018-5415 rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu a současně byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
4. Napadeným usnesením městského soudu byl stěžovatel podle §72 odst. 1 a 3 tr. řádu ponechán nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu. Současně byla podle §71a tr. řádu a contrario zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nebyl přijat jím nabídnutý písemný slib a podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario nebyla přijata ani nabídka převzetí záruky za další chování stěžovatele, daná jeho manželkou a spolkem Chamurappi, z. s.
5. Stížnost stěžovatele krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Současně podle §31 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §30 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že soudkyně JUDr. Halina Černá a soudci JUDr. Jaroslav Pálka a Mgr. Petr Hlavina nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené u městského soudu pod sp. zn. 3 T 151/2017.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se obsáhle vyjadřuje k dosavadnímu vazebnímu řízení a jeho délce, přičemž namítá, že nebylo zachováno jeho právo na urychlené rozhodnutí o dalším trvání vazby i právo na veřejné projednání věci. Poukazuje na délku napadeného vazebního řízení a odkazuje přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyjadřující se k přiměřeným časovým intervalům přezkoumání zákonnosti vazby. Namítá též, že v posuzovaném případě došlo k porušení jeho práva být slyšen. Uvádí, že dne 29. 4. 2018 výslovně požádal o konání vazebního zasedání, přičemž k jeho slyšení došlo až v průběhu hlavního líčení dne 8. 6. 2018. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69) vyjadřující se v návaznosti na judikaturu ESLP ke lhůtám, v nichž je třeba vazebně stíhaného slyšet. Nesouhlasí přitom s argumentací uplatněnou Ústavním soudem např. v nálezu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17 (dostupném jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) a v jeho věci vydaném usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 2575/17 a nálezu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4085/17, že do doby rozhodování vazebních soudů nelze započítat dobu doručování písemného rozhodnutí stížnostního soudu. I celkovou dobu trvání vazby považuje za nepřiměřenou a překračující zákonem stanovenou maximální délku tří let podle §72a odst. 1 písm. c) tr. řádu.
7. Stěžovatel též obsáhle a s odkazem na judikaturu ESLP namítá, že v jeho trestní věci absentuje důvodné podezření, že spáchal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, přičemž tvrdí, že závěr o naplnění skutkové podstaty organizované zločinecké skupiny je zcela nepodložený. Přístup městského soudu k této námitce, s nímž vyjádřil krajský soud souhlas, pak označuje za povrchní, neodpovídající požadavkům ESLP s tím, že nebyl doposud odsouzen a nic nenasvědčuje tomu, že odsouzen bude, takže je nutno vycházet ze zásady presumpce neviny. Odkazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), podle jehož závěru delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody.
8. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno na základě cílené provokace od svědků D. a V., přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 597/99 (N 97/18 SbNU 345), který řešil obdobný případ. Důkazy tímto způsobem získané proto označuje za nezákonné a nepoužitelné.
9. Stěžovatel též poukazuje na to, že v jeho případě od samého počátku absentují dostatečné a relevantní důvody pro zbavení osobní svobody, když ze skutečnosti, že trestní stíhání bylo rozšířeno, nelze vůči vazbě ničeho dovozovat. Polemizuje přitom se závěry rozhodnutí Ústavního soudu, týkajícími se předchozího rozhodování o jeho vazbě. Opakují-li vazební soudy tytéž okolnosti, nejde dle jeho názoru o dostačující důvody pro pokračující zbavení jeho osobní svobody, neboť od počátku zde chybělo důvodné podezření ze spáchání trestného činu a chybí pro to i relevantní a dostatečné důvody, neboť neexistovalo nebezpečí, že by se v případě propuštění na svobodu vyhýbal spravedlnosti, nebo že by se pokusil v údajné trestné činnosti pokračovat. Poukazuje přitom na své vazby v České republice. Zmiňované riziko propadnutí peněžité záruky je přitom důvodem, který ho motivuje k tomu, aby se trestního řízení aktivně zúčastnil a dosáhl vydání zprošťujícího rozsudku. Polemizuje se závěry soudů o naplnění důvodů útěkové a předstižné vazby, přičemž poukazuje na dlouhodobost vazby a s tím spojené uplatnění doktríny tzv. zesílených důvodů a na okolnosti, které měly vzít soudy v potaz při dalším rozhodování. Městský soud namísto toho, aby se s argumenty stěžovatele vypořádal, odkázal na předchozí vazební rozhodnutí a krajský soud na svou přezkumnou povinnost zcela rezignoval. Zdůrazňuje, že ho k České republice poutá občanství, manželský svazek a narození syna.
10. Stěžovatel se kriticky vyjadřuje k postupu soudce městského soudu rozhodujícího v meritu věci a k jeho výrokům při provádění dokazování i k otázce přípustnosti svého vydání do Íránské islámské republiky na základě "falešného zatykače" a k námitkám o nelidském a ponižujícím zacházení se stěžovatelem ve věznici.
11. Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje i v tom, že do soudního spisu byl založen kompletní obsah stěžovatelova mobilního telefonu a tabletu, které byly zajištěny při domovní prohlídce provedené v den jeho zadržení. Opatřením městského soudu ze dne 23. 11. 2017 byl přibrán znalecký ústav ke zkoumání obou zařízení, přičemž znalecký úkol byl vymezen způsobem umožňujícím seznámit se s e-mailovou komunikací stěžovatele s obhájci a se soukromou korespondencí. Tento postup, kterým bylo porušeno právo na obhajobu a právo na soukromý a rodinný život, jednoznačně odsoudila Česká advokátní komora, která dala podnět ke kárnému řízení s rozhodujícím soudcem. Na druhé straně v rozporu se zásadami kontradiktornosti a rovnosti "zbraní" pak došlo k odstranění vybraných dokumentů zabavených při domovních prohlídkách spoluobžalovaných ze soudního spisu a tím k jejich znepřístupnění obhajobě.
12. Stěžovatel má také za to, že dochází k diskriminaci jeho osoby oproti jiným spoluobžalovaným a straně obžaloby. Jako příklad uvádí, že zatímco jeho žádost ze dne 29. 4. 2018 o konání vazebního zasedání v rámci hlavního líčení dne 2. 5. 2018 soud ignoroval, o prodloužení vazby spoluobžalovaného V. dne 21. 5. 2018 rozhodl. K jeho diskriminaci mělo docházet i v porovnání se spolupracujícím obžalovaným a dalšími spoluobžalovanými i se svědky obžaloby.
13. Podle přesvědčení stěžovatele bylo možné jeho zbavení osobní svobody nahradit jinými, méně drastickými opatřeními, která byla navrhována.
14. Stěžovatel postrádá řádné odůvodnění napadených rozhodnutí a dostatečné vypořádání se s jeho námitkami. I v této souvislosti odkazuje na řadu nálezů Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
17. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
18. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu.
19. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele rozhodoval městský soud ve stadiu po podání obžaloby podle §72 odst. 3 tr. řádu. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení, v němž významné pravomoci příslušely převážně státnímu zástupci, vede řízení před soudem, které je těžištěm celého trestního procesu a v němž se nejširším způsobem uplatňují základní zásady trestního řízení. V přípravném řízení je rozhodování o dalším trvání vazby svěřeno soudci příslušného soudu, který rozhoduje na návrh státního zástupce, zatímco po podání obžaloby je tato úloha svěřena přímo příslušnému soudu, který nadále garantuje ochranu základních práv obviněného. V tomto smyslu má Ústavní soud za to, že rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě nebyla jeho práva nikterak porušena.
20. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).
21. Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu se podává, že tento soud posuzoval, zda nedošlo ke změně okolností, která by mohla odůvodnit propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Dospěl však k závěru, že od posledního rozhodování o vazbě usnesením ze dne 12. 2. 2018 č. j. 3 T 151/2017-5300 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 15. 3. 2018 č. j. 8 To 78/2018-5415, jimiž byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu a současně byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, k žádné změně, jde-li o důvodnost trestního stíhání, nedošlo. Shledal, že provedeným dokazováním při hlavním líčení a zjištěnými skutečnostmi rozhodně nebyla nijak vyvrácena obvinění vznesená obžalobou vůči stěžovateli, ale naopak důkazy dosud provedené nasvědčují tomu, že jednání podrobně popsaná v obžalobě byla spáchána, obsahují znaky předmětných trestných činů a je zde zároveň stále důvodné podezření, že se posuzované trestné činnosti dopustil i stěžovatel. Rovněž krajský soud z podnětu stížnosti stěžovatele přezkoumal výrok usnesení městského soudu ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Stejně jako městský soud však dospěl k závěru, že doposud provedené dokazování nasvědčuje tomu, že stěžovatel byl před soud postaven důvodně. Jestliže v podrobnostech odkázal nejen na odůvodnění usnesení městského soudu, ale i na předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů o důvodnosti trvání vazby stěžovatele, lze jeho postup z ústavněprávního hlediska akceptovat.
22. Předchozí vazební rozhodnutí se totiž stala na základě opakovaných ústavních stížností stěžovatele předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu (viz řízení vedená pod sp. zn. III. ÚS 1031/17, sp. zn. III. ÚS 2048/17, sp. zn. III. ÚS 2575/17, sp. zn. IV. ÚS 3334/17, sp. zn. II. ÚS 4085/17, sp. zn. III. ÚS 278/18 a sp. zn. I. ÚS 1758/18). Ani v jednom z uvedených řízení Ústavní soud stěžovateli nevyhověl, přičemž ve většině námitek se nyní posuzovaná ústavní stížnost shoduje s ústavními stížnostmi podanými v předešlých věcech. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné, aby znovu prověřoval, zda je dáno důvodné podezření, že se stěžovatel trestné činnosti, která je mu kladena za vinu obžalobou, dopustil, či zda jeho jednání naplňuje všechny znaky skutkových podstat žalovaných trestným činů, když se k této otázce dostatečným způsobem vyjádřil již dříve. V tomto směru učiněné dřívější závěry Ústavního soudu jsou stěžovateli známy, neboť s nimi obsáhle polemizuje. Okolnost, že se s nimi neztotožňuje, však není sama o sobě důvodem k tomu, aby Ústavní soud přehodnocoval své dříve vyslovené závěry. V mezidobí přitom nevyšla najevo žádná okolnost, která by důvodnost trestního stíhání zeslabovala, naopak došlo k podání obžaloby, takže podezření vůči stěžovateli získalo rozměr, který již opravňoval postavit ho před soud, a ani skutečnostmi zjištěnými z provedeného dokazování nebyla obvinění vznesená obžalobou nijak vyvrácena.
23. Totéž platí i o obsáhlé argumentaci stěžovatele směřující proti soudy konstatovaným důvodům předstižné a útěkové vazby. I jimi se totiž již Ústavní soud v předchozích řízeních zabýval, přičemž dospěl k závěru, že soudy se při řešení této otázky nedopustily žádného pochybení ústavněprávního významu. Přetrvávají-li stejné a relevantní důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě po celou dobu jejího trvání, a byla-li zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody ve svých rozhodnutích - s náležitým vysvětlením - opakovaly (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis proti Polsku, stížnost č. 20251/04 a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl proti České republice, stížnost č. 20157/05). Míra rizika útěku stěžovatele a možného opakování trestné činnosti souvisí s povahou a charakterem skutků, pro které je obžalován, když je stíhán pro trestnou činnost, prostřednictvím jejíhož páchání se měl snažit vyvinit z dalšího závažného trestného jednání, v souvislosti s nímž již proti němu je vedeno trestní řízení u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 a v níž byl propuštěn z vazby na svobodu s využitím institutů nahrazujících vazbu, včetně složení peněžité kauce, přičemž ani to ho neodradilo od údajného páchání další trestné činnosti, která je předmětem nyní posuzované věci. Existuje-li důvodné podezření, že měl zorganizovat rozsáhlou trestnou činnost, páchanou po delší dobu na různých místech, do které zapojil i další osoby poté, co byl z vazby propuštěn, nemůže obstát jeho námitka, že neexistuje možnost opakování trestné činnosti. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti zpochybňuje zjištění, o něž je tato obava opřena, i důkazy, které nasvědčují tomu, že trestnou činnost, pro niž byla podána obžaloba, spáchal, lze však uzavřít, že městský soud řádně posoudil podle zásad trestního řízení a zásad rozhodování o vazbě všechny relevantní okolnosti a vyvodil z nich závěry, které náležitě odůvodnil, včetně jednoznačného závěru o tom, že vzhledem k povaze a závažnosti stíhané věci nelze účelu vazby dosáhnout jinými opatřeními. Na tom nic nemění ani nedoporučující návrh Krajského státního zastupitelství v Brně na vydání stěžovatele do Íránské islámské republiky na základě příkazu k jeho dodání do výkonu víceletého trestu odnětí svobody, k němuž tam byl odsouzen, ani obsáhlá polemika stěžovatele směřující k nepřípustnosti jeho vydání.
24. Při existenci tak silných vazebních důvodů ani narození dítěte stěžovateli nemůže být považováno za dostatečný důvod pro propuštění z vazby, na což Ústavní soud případně poukázal již ve shora citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18, v němž přezkoumával předchozí rozhodnutí o vazbě stěžovatele.
25. Z judikatury Ústavního soudu i ESLP, na niž stěžovatel odkazuje, lze dovodit slábnutí důvodů nezbytnosti omezení osobní svobody obviněného pro plynutí času, v daném případě však byly oproti prvotním vazebním rozhodnutím důvody útěkové vazby výrazně zesíleny, když proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin podplacení podle §332 odst. 1 tr. zákona, spočívající v tom, že měl tlumočníkovi nabízet úplatek za to, aby protahoval řízení a u stěžovatele tak uplynula zákonná doba pro jeho držení ve vazbě. Není přitom důležité, že za uvedený zločin zásadně nelze obviněného vzít do vazby, resp. jej tam lze vzít jen výjimečně (srov. §68 odst. 2 a 3 tr. řádu), neboť popsané jednání výrazně posiluje podezření, že stěžovatel vyvíjel snahu nezákonným způsobem dosáhnout propuštění z vazby na svobodu, což by mu umožnilo vyhýbat se trestnímu stíhání (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18). Jak si ověřil krajský soud, soudní řízení pokračuje maximálně efektivně a částečně je brzděno jen širokým využíváním procesních práv stěžovatelem. I když délka trvání vazby stěžovatele (od 2. 12. 2016) u stěžovatele by mohla vzbuzovat pochybnosti o korektnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, a nyní ve věci rozhodujícího soudce, tato mimořádná délka nezakládá důvod k vyvození závěru o protiústavnosti postupu příslušných orgánů. Jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3334/17, délka řízení je ovlivněna rozsahem a komplikovaností stíhané trestné činnosti za účasti většího počtu obviněných a enormní výší způsobené škody. Přihlédnout je rovněž třeba k tomu, že orgány činné v trestním řízení rozhodovaly o četných procesních návrzích a námitkách obviněných, o návrzích na doplnění dokazování a o podaných opravných prostředcích. Stěžovatelem zvolené prostředky obhajoby a jím praktikované procesně taktické postupy nejsou nepřípustné, nelze k nim ovšem nepřihlédnout při posuzování toho, zda na ně orgány činné v trestním řízení adekvátně reagovaly. Tato časově náročná reakce státních orgánů je pak z ústavního hlediska přijatelná.
26. V argumentaci městského soudu ani ve formě, jakou se s podanou stížností stěžovatele vypořádal krajský soud, Ústavní soud nespatřuje protiústavní exces, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Definitivní posouzení otázky viny či neviny stěžovatele však je předmětem řízení před soudy, kde se věc stěžovatele na základě podané obžaloby nyní nachází.
27. K námitce na porušení práva na urychlené rozhodnutí o dalším trvání vazby se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 4. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 4085/17, jímž předchozí ústavní stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl, a v němž s odkazem na judikaturu ESLP konstatoval, že přiměřená délka vazebního řízení závisí na konkrétních okolnostech (složitosti) každého případu (ve vazbě na čl. 5 odst. 4 Úmluvy viz rozsudek ESLP ve věci Rehbock proti Slovinsku, 28. 11. 2000, č. 29462/95, §84), nicméně z hlediska požadavku na délku řízení lze rozlišovat mezi situací, kdy má být soudem poprvé rozhodováno o vazbě zatčené osoby, a situací, kdy je takové rozhodnutí o vazbě předmětem soudního přezkumu (viz rozsudek ESLP ve věci Abdulkhanov proti Rusku, 2. 10. 2012, č. 14743/11, §198), kdy je ze strany ESLP větší tolerance z hlediska požadavku na rychlost rozhodnutí - za situace, kdy původní rozhodnutí o vazbě bylo vydáno ze strany soudu (viz rozsudek ESLP ve věci Shcherbina proti Rusku, 26. 6. 2014, č. 41970/11, §65). Při hodnocení přiměřenosti délky řízení o vazbě musí být přitom váženy různé aspekty případného prodlení (nečinnost na straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou, případně další faktory, viz rozsudky ESLP ve věcech Mooren proti Německu, 9. 7. 2009, č. 11364/03, §106, a ve věci Kolompar proti Belgii ze dne 24. 9. 1992, č. 11613/85, §42. Lze shrnout, že judikatura ESLP k čl. 5 odst. 4 Úmluvy neobsahuje jasně definované hranice, ve kterých se délka trvání přezkumu zákonnosti zbavení svobody musí pohybovat, neboť je třeba rozhodovat na základě konkrétních okolností daného případu.
28. Ani v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele k průtahům při vydávání napadených rozhodnutí důvodnými. Blanketní žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla podána dne 29. 4. 2018 a podrobně byla odůvodněna dne 6. 6. 2018, ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto 8. 6. 2018 a o stížnosti stěžovatele pak krajským soudem dne 12. 7. 2018. Časový úsek od podání žádosti stěžovatele do rozhodnutí stížnostního soudu tedy nelze s ohledem na nezbytnost přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu považovat za nepřiměřeně dlouhý. V této souvislosti lze odkázat např. na rozhodnutí ESLP ve věci Lebeděv proti Rusku (rozsudek, 25. 10. 2007, č. 4493/04, §96) v němž je výslovně uvedeno, že požadavek urychlenosti podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je méně přísný v případě, že soud rozhoduje o opravném prostředku proti předchozímu rozhodnutí soudu o prodloužení vazby. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze délku řízení, v němž bylo podle §72 odst. 3 tr. řádu rozhodováno po podání obžaloby o dalším trvání vazby stěžovatele posoudit jako nepřiměřenou. Argumenty stěžovatele se opírají o mechanické použití některých vybraných judikátů ESLP bez zohlednění konkrétních okolností případu (především skutečnosti, že stěžovatel podal blanketní žádost, kterou odůvodnil až po více než měsíci a dále toho, že v předmětném řízení bylo rozhodováno o prodloužení vazby po podání obžaloby, nikoliv o vzetí stěžovatele do vazby). Stěžovatelem uplatněný poukaz na nález ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 je nepřípadný, neboť v nyní posuzované věci byl na rozdíl od případu řešeného uvedeným nálezem stěžovatel při hlavním líčení konaném u městského soudu kontradiktorním způsobem k dalšímu trvání vazby vyslechnut.
29. Nepřisvědčil-li městský soud argumentaci stěžovatele, že je s ním při rozhodování o vazbě zacházeno jinak než např. s obžalovaným V., nelze jeho závěru, že v případě obžalovaného V. nabylo poslední rozhodnutí o ponechání ve vazbě právní moci dříve než ve věci stěžovatele s ohledem na nevyužití možnosti opravného prostředku, takže vyvstala nutnost dalšího projednání trvání vazby dříve než u stěžovatele, z ústavního hlediska nic vytknout, neboť pro počítání zákonné lhůty podle §72 odst. 1 tr. řádu je rozhodující právní moc předchozího rozhodnutí o vazbě.
30. Ústavní soud zhodnotil jako neopodstatněnou i námitku stěžovatele, že byla překročena maximální zákonná doba vazby, která činí podle §72a odst. 1 písm. c) tr. řádu v jeho případě tři roky. Stěžovatel totiž směšuje dvě trestní řízení, která jsou proti němu vedena. V trestním řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 byla jeho osobní svoboda omezena od 19. 3. 2014 do 2. 2. 2016, tuto dobu však nelze započítat do doby trvání jeho vazby v posuzované věci, kdy je jeho osobní svoboda omezována od 2. 12. 2016. K překročení maximální tříleté doby tedy nedošlo. Stěžovatel sice poukazuje na absorpční zásadu, která ovládá ukládání úhrnného a souhrnného trestu, podstata vazby se však liší od podstaty a účelu trestu a zásady uplatňované pro trestání. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 278/18, přijetí stěžovatelem uplatněného výkladu by navíc mohlo vést k absurdním a nepřijatelným důsledkům, neboť by mohly nastat situace, kdy by v určitém trestním řízení nebylo možno institut vazby vůbec využít, neboť by maximální doba byla již "vyčerpána" v předchozím řízení vedeném o sbíhajícím se trestném činu.
31. Tvrdí-li stěžovatel, že v přípravném řízení docházelo k manipulaci se spisem, když určité části nebyly obhajobě k dispozici a docházelo též k nezákonnému zaznamenávání důvěrné komunikace mezi stěžovatelem a jeho obhájci, tyto námitky nejsou z hlediska předmětu ústavní stížnosti relevantní, přičemž stěžovatel ani neuvádí, jakým způsobem by se tato údajná pochybení měla promítnout do posuzování ústavnosti rozhodování o vazbě. Stejně je třeba posoudit i otázku hodnocení zákonnosti a použitelnosti některých důkazů opatřených v přípravném řízení. Tyto námitky jsou spíše hodnocením (ne)ústavnosti postupů orgánů činných v trestním řízení, avšak vazebního rozhodování se bez dalšího nedotýkají. Ústavnímu soudu nepřísluší v této fázi řízení řešit sporné skutkové a právní otázky týkající se věci samé, neboť jde o otázky náležející výlučně do pravomoci soudů rozhodujících o trestní odpovědnosti stěžovatele a nelze očekávat, že o nich rozhodne s konečnou platností vazební soud či Ústavní soud, který se zabývá ochranou základních práv a svobod zásadně po ukončení meritorního řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu. Tak ostatně učinil i v nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99, na nějž stěžovatel poukazuje, neboť k zákonnosti a použitelnosti důkazů získaných nezákonným způsobem se vyjádřil na základě ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím o vině a trestu.
32. Postrádá-li stěžovatel řádné odůvodnění napadených rozhodnutí a dostatečné vypořádání se s jeho námitkami, část těchto tvrzení již Ústavní soud posoudil výše. Zdůrazňuje přitom stěžovateli již známý závěr, že se soudy nemusejí explicitně vypořádat s každou z uplatněných námitek. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se s námitkami relevantními pro předmět řízení a to způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí zjistitelné, z jakého důvodu nemůže stěžovatelem uplatněná argumentace obstát [srov. nález ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807)]. S přihlédnutím k předmětu řízení a jeho dané fázi lze odůvodnění napadených rozhodnutí označit za dostatečné. Není proto porušením stěžovatelových práv, nereagovaly-li soudy na řadu jeho irelevantních, spekulativních a nekonkrétních námitek.
33. Lze uzavřít, že námitky obsažené v obsáhlé ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takové povahy, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, posuzován ve svém celku, žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.
34. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu