ECLI:CZ:US:2019:3.US.3291.19.1
sp. zn. III. ÚS 3291/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti M. L., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 5 Tdo 115/2019-64, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2018 č. j. 7 To 286/2018-829 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. června 2018 č. j. 5 T 130/2016-721, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měla být porušena její základní práva a svobody, konkrétně právo nebýt souzen a trestán dvakrát podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), právo na odvolání v trestních věcech podle čl. 2 Protokolu a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 6. 2018 č. j. 5 T 130/2016-721 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť v insolvenčním řízení mařila a hrubě ztěžovala výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozila účel insolvenčního řízení. Podle závěru učiněného okresním soudem byla jako statutární ředitelka obchodní společnosti X., a. s. - na jejíž majetek byl v konkurzním řízení vedeném Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 39 (10) K 18/2002 usnesením ze dne 4. 9. 2006 č. j. 39 (10) K 18/2002-1522 prohlášen konkurz - opakovaně správcem konkurzní podstaty Mgr. Milanem Chytilem poučena, že je povinna poskytnout správci konkurzní podstaty součinnost. Konkrétně byla dne 9. 4. 2015 vyzvána k podání vysvětlení a doložení listinných dokumentů týkajících se akcií společnosti X., a. s., dne 29. 4. 2015 a dne 3. 11. 2015 pak k předložení aktuálního seznamu všech akcionářů společnosti X., a. s., kteréžto výzvy prokazatelně převzala. Dále byla usnesením krajského soudu ze dne 4. 5. 2015 č. j. 39 (10) K 18/2002-27 vyzvána k předložení aktuálního seznamu všech akcionářů společnosti X., a. s., ve lhůtě 5 dnů od doručení usnesení, které převzala dne 18. 5. 2015, a usnesením krajského soudu ze dne 9. 6. 2015 č. j. 39 (10) K 18/2002-6 byla opakovaně vyzvána k předložení aktuálního seznamu všech akcionářů společnosti X., a. s., ve lhůtě 5 dnů od doručení usnesení, které převzala dne 22. 6. 2015. Přesto v období nejméně od 21. 4. 2015 do 14. 7. 2015 uvedených výzev nedbala a požadovaný seznam všech akcionářů správci konkurzní podstaty ani konkurznímu soudu nepředala, v důsledku čehož jí byla usnesením krajského soudu ze dne 14. 7. 2015 č. j. 39 (10) K 18/2002-67 uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč. Stěžovatelka však ani přes uloženou pořádkovou pokutu seznam akcionářů společnosti X., a. s. nepředložila, přičemž požadovaný seznam akcionářů společnosti X., a. s. obsahuje informace důležité pro další průběh konkurzního řízení. Za uvedený přečin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozeného Mgr. Milana Chytila, správce konkurzní podstaty úpadce X., a. s., soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2018 č. j. 7 To 286/2018-829 napadený rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 trestního zákoníku. Krajský soud uznal stěžovatelku vinnou, že ačkoli byla jako statutární ředitelka obchodní společnosti X., a. s. v konkurzním řízení opakovaně správcem konkurzní podstaty poučena, že je povinna poskytnout správci konkurzní podstaty součinnost, kdy konkrétně byla nejméně dne 9. 4. 2015 vyzvána k podání vysvětlení a doložení listinných dokumentů týkajících se akcií společnosti X., a. s., dne 29. 4. 2015 a dne 3. 11. 2015 pak k předložení aktuálního seznamu všech akcionářů společnosti X., a. s., kteréžto výzvy prokazatelně převzala, tak v období nejméně od 21. 4. 2015 do 14. 7. 2015 uvedených výzev nedbala a požadovaný seznam všech akcionářů správci konkurzní podstaty ani přes následné výzvy krajského soudu nepředložila, přičemž požadovaný seznam akcionářů obchodní společnosti X., a. s., obsahuje informace důležité pro další průběh konkurzního řízení. Tedy že v insolvenčním řízení mařila a hrubě ztěžovala výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrozila účel insolvenčního řízení. Krajský soud odsoudil stěžovatelku podle §225 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou roků. Poškozeného Mgr. Milana Chytila, správce konkurzní podstaty úpadce X., a. s., soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Podle názoru stěžovatelky napadený rozsudek spočíval na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces spočívajícího v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Dále se stěžovatelka ohradila proti způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s její námitkou porušení zásady ne bis in idem. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že byla trestním soudem odsouzena za totožné jednání, za které jí již byla krajským soudem uložena pořádková pokuta. Krajskému soudu vytýká, že zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově rozhodl o vině i o trestu a ona tak neměla možnost dát přezkoumat toto rozhodnutí o vině a trestu v řízení o řádném opravném prostředku. Proto rozhodnutí krajského soudu považuje za svévolné a zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením.
6. Rozsudek krajského soudu není podle názoru stěžovatelky nijak odůvodněn, neboť tento soud pouze konstatoval, že se ohledně trestu ztotožnil s úvahou okresního soudu. Okresní soud však stěžovatelku odsoudil za jiné jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán tento rozsudek okresního soudu zrušit podruhé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do jejích základních práv nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
11. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích již ustáleně připomíná, obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (srov. §125 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Hodnocení samotného obsahu důkazů je přitom ve výlučné kompetenci těchto soudů. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc revidovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
12. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila částečně již v řízeních před krajským soudem a před Nejvyšším soudem, proto se zaměřil na to, zda se jimi tyto soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
13. Námitkám vzneseným stěžovatelkou co do tvrzení o dvojím potrestání za totožné jednání, odnětí práva na odvolání v její trestní věci a svévoli při odůvodnění nelze přisvědčit. Krajský soud na základě obsahu odvolání dospěl k závěru, že je nutno upravit popis skutku tak, že byla vypuštěna část týkající se usnesení krajského soudu o uložení pořádkové pokuty, neboť podstatou trestního řízení v dané věci bylo ztěžování, maření či hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce. Jinak popis skutku zůstal nedotčen a nešlo v žádném případě o to, že by byla odsouzena za jiné jednání. Pokud šlo o námitku ne bis in idem, krajský soud konstatoval, že s touto námitkou souhlasit nelze, neboť pořádková pokuta byla stěžovatelce uložena za jednání, jehož se dopustila vůči konkurznímu soudu, jemuž nepředložila seznam akcionářů společnosti X., a. s., na základě výzev tohoto soudu, a byla-li postižena pokutou, tak nikoliv proto, že by mařila výkon funkce insolvenčního správce.
14. Nejvyšší soud se stěžovatelkou podaným dovoláním rovněž podrobně zabýval. K námitce nezákonnosti výzvy insolvenčního správce, aby mu stěžovatelka předložila seznam všech akcionářů společnosti X., a. s., která neměla podle tvrzení stěžovatelky oporu v zákoně, neboť se výzva netýkala majetku náležejícího do konkurzní podstaty, dovolací soud dovodil, že její výhrady neobstojí a právní posouzení skutku týkajícího se zákonného oprávnění správce konkurzní podstaty požadovat po stěžovatelce seznam akcionářů úpadce netrpí vadou, kterou stěžovatelka vytýkala.
15. S námitkou nezákonného požadavku na předložení seznamu akcionářů souvisela i výhrada stěžovatelky, podle níž nastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Ani s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil, když především ve své podstatě směřovala proti způsobu hodnocení důkazů soudem. V předmětné věci bylo správci konkurzní podstaty (na návrh zástupce věřitelů) dokonce soudem uloženo, aby zahrnul veškeré akcie úpadce X., a. s. do konkurzní podstaty a stěžovatelka podle závěru učiněného dovolacím soudem pominula, že konkurzní správce nejprve zahrnul do konkurzní podstaty pouze určitou část akcií, neboť zbylé akcie byly předmětem pochybností, jež mohly být vyjasněny při znalosti jejich majitelů a objasnění způsobu jejich nabytí. Nejvyšší soud se na rozdíl od stěžovatelky přiklonil k názoru soudů nižších stupňů, týkající se obsahu výpovědi svědka Mgr. M. Chytila s tím, že šlo o srozumitelné a především konzistentní vysvětlení bez vnitřních rozporů.
16. V předmětné věci byla stěžovatelce nejprve uložena rozhodnutím konkurzního soudu dne 14. 7. 2015 pořádková pokuta podle §53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 25 000 Kč za neuposlechnutí opakované výzvy krajského soudu za její vystupování vůči tomuto soudu, které bylo posouzeno jako pohrdavé, když stěžovatelka nedbala výzev soudu, čímž hrubě ztížila postup řízení před konkurzním soudem, a k tomu soudu zaslala podání, které svým obsahem se "blížilo pohrdání soudem", a poté byla uznána vinnou a odsouzena rozsudkem krajského soudu, proti němuž směřovalo dovolání. Konkurzní soud tedy stěžovatelce ukládal pořádkovou pokutu za její celkové vystupování vůči němu, tedy jak za nevyhovění opakovaně uložené povinnosti předložit soudu seznam akcionářů úpadce X., a. s., tak za způsob, jakým na usnesení soudu o uložení povinnosti reagovala, neboť neustále nesouhlasila s názorem soudu, že šlo o usnesení týkající se vedení řízení bez možnosti opravného prostředku. Dále stěžovatelka tvrdila, že požadované údajně nemůže poskytnout s ohledem na zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zásadní bylo, podle názoru dovolacího soudu, že stěžovatelka se odmítala podrobit příkazu soudu, který tak vůči ní musel použít pořádkové opatření podle procesního ustanovení, které právě na takové případy dopadá, neboť je určeno k zajištění řádného průběhu řízení a k působení na účastníky, kteří svým chováním a vystupováním před soudem maří naplnění jeho účelu. Předložení seznamu akcionářů bylo až obsahem povinnosti uložené stěžovatelce konkurzním soudem, jejíž nesplnění je podstatou jejího pořádkového deliktu společně s přezíravým až pohrdavým postojem vůči tomuto soudu.
17. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině běžného zákona. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím soudů nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud nepředstavuje další instanci přezkumu rozhodnutí v soustavě soudů, nepřísluší mu zjišťování a hodnocení skutkového stavu a přijatých skutkových závěrů obecných soudů, jež byly podkladem pro jejich rozhodnutí. Ústavní soud se tak skutkovým stavem zabýval výlučně v souvislosti s posouzením existence vad při jeho zjišťování, které by představovaly extrémní vybočení z požadavků kladených na činnost obecných soudů a byly tak v rozporu s principy řádného procesu. Ve věci stěžovatelky ale existence takových vad nebyla shledána.
18. Ústavní soud si ověřil, že ve věci rozhodující soudy se v potřebném rozsahu zabývaly stěžovatelkou předkládanou právní argumentací i jí vznášenými námitkami a své právní závěry řádně odůvodnily. Z usnesení Nejvyššího soudu je rovněž zcela zřejmé, z jakého důvodu neshledal stěžovatelčino dovolání opodstatněným.
19. Namítá-li stěžovatelka porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem těchto základních práv je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
20. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K uplatnění závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně používat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2389/17).
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (ohledně rozsudku okresního soudu, který již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný; ve zbytku - co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu - ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu