ECLI:CZ:US:2019:3.US.3452.19.1
sp. zn. III. ÚS 3452/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. D., zastoupeného Mgr. Janem Tejkalem, advokátem, sídlem Helfertova 2040/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2019 č. j. 7 Tdo 676/2019-635, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2019 č. j. 4 To 30/2019-611 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 14 T 260/2017-583, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 20 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Poškození byli dle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Zmíněného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako předseda pobočného spolku České speleologické společnosti, prostřednictvím internetových stránek cestovní kanceláře CK Rajbas - Outdoor Travel, s. r. o., opakovaně nabízel veřejnosti možnost vstupu do jinak veřejně nepřístupné jeskyně Lopač, přičemž dne 26. 11. 2016 takto umožnil vstup a vedl exkurzi deseti osob v rozporu s rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Správa Chráněné krajinné oblasti Moravský kras, ze dne 23. 2. 2012, které povolilo provádění pouze odborných exkurzí v počtu maximálně pěti osob s průvodcem. Během exkurze stěžovatel nechal návštěvníky lézt po kovovém žebříku délky 29 metrů, přičemž umožnil lézt v jednom okamžiku až sedmi nezajištěným osobám, ačkoliv si jako průvodce mající odpovědnost za bezpečnost návštěvníků a osoba znalá bezpečnostních opatření při pohybu v podzemí musel být vědom toho, že pohyb více než jedné osoby na žebříku, navíc bez jištění, byl vzhledem k povaze daného úseku jeskyně životu nebezpečný a v rozporu s obecnou prevenční povinností podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Při výstupu po žebříku pak došlo ve výšce 25 metrů k pádu jednoho z účastníků, který s sebou strhl pod ním lezoucí tři účastnice. Poškození utrpěli zranění, z toho tři kvalifikovaná jako těžká újma na zdraví.
4. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen " krajský soud") tak, že ho dle §256 trestního řádu zamítl.
5. Dovolání stěžovatele k Nejvyššímu soudu bylo dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí v prvé řadě proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily v nalézacím řízení provedené důkazy. Ačkoliv stěžovatel navrhl provedení řady důkazů, soudy je při následném hodnocení bez náležitého odůvodnění nezohlednily. Stěžovatel se jednání, za nějž byl odsouzen, nedopustil a nenaplnil skutkovou podstatu předmětného trestného činu, natož v jeho kvalifikované podobě. Soudy pochybily rovněž ve svém závěru o porušení obecné prevenční povinnosti stěžovatelem. Ten před započetím exkurze účastníky upozornil na veškerá bezpečnostní rizika a nabídl jim možnost jištění, toho však žádný z nich nevyužil. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení, když trestní řízení bylo vedeno toliko proti jeho osobě, a nikoliv proti cestovní kanceláři CK Rajbas - Outdoor Travel, s. r. o., která prostřednictvím svých webových stránek exkurzi nabízela a organizovala. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel namítá též porušení základního práva svobodně se sdružovat. V důsledku napadených rozhodnutí může dojít k faktickému znemožnění provádění některých speleologických exkurzí a tím k podstatnému zásahu do práv zájmových speleologických organizací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
10. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích již ustáleně připomíná, obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (srov. §125 odst. 1 trestního řádu). Hodnocení samotného obsahu důkazů je přitom ve výlučné kompetenci těchto soudů. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález Ústavního soudu ve věci ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41). Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
11. Stěžovatel tvrdí, že soudy řádně nezohlednily důkazy výpověďmi svědků M. a manželů F. a odborným vyjádřením České speleologické společnosti, jež měly prokazovat, že stěžovatel postupoval přiměřeně okolnostem a trestné činnosti se nedopustil. Popsané stěžovatelově námitce však nelze přisvědčit. Rozsah dokazování, jež provedl okresní soud, se Ústavnímu soudu jeví s ohledem na okolnosti posuzované věci dostatečný a rovněž závěry, k nimž po zhodnocení jednotlivých důkazů tento soud (jakož i následně krajský soud a Nejvyšší soud) dospěl, nelze označit za nelogické či v jakémkoliv smyslu excesivní. Ze samotné skutečnosti, že obecné soudy v částech odůvodnění věnovaných hodnocení provedených důkazů některé z nich již znovu výslovně nevyjmenovávají nebo jednotlivé skupiny důkazů označují toliko souhrnně, nelze usuzovat, že by stěžovatelem zmiňované důkazy do svých úvah nezahrnuly či je snad záměrně nezohlednily. Námitky stěžovatele směřující do procesu hodnocení důkazů obecnými soudy se míjejí s již výše nastíněnou rolí Ústavního soudu, a nezbývá proto než připomenout, že není jeho úlohou, aby svým uvážením v tomto směru nahrazoval hodnocení těchto soudů.
12. K dalším námitkám stěžovatele, týkajícím se naplnění skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a porušení prevenční povinnosti ve smyslu §2900 občanského zákoníku, lze souhrnně uvést, že stěžovatel jen znovu opakuje argumentaci, kterou uplatňoval již v řízeních před obecnými soudy a s níž se tyto soudy náležitě vypořádaly. Srozumitelně přitom vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedeného přečinu, když vystupoval v postavení průvodce či vedoucího exkurze, jakož i z jakých důvodů nemohla jeho tvrzení, že účastníky poučil o bezpečném způsobu pohybu na žebříku a o možnosti jištění, s ohledem na svědecké výpovědi prakticky všech účastníků exkurze obstát. Aniž by tak Ústavní soud musel dále podrobně rekapitulovat jednotlivé argumenty, na nichž obecné soudy svá rozhodnutí v tomto ohledu založily, odkazuje pro stručnost na příslušné části jejich odůvodnění.
13. Namítá-li dále stěžovatel, že trestní řízení bylo vedeno pouze proti jeho osobě, ačkoliv mělo být vedeno (též) proti cestovní kanceláři CK Rajbas - Outdoor Travel, s. r. o., nezbývá než konstatovat, že s ohledem na zásadu obžalovací (tzv. akuzační princip), jež vyplývá z §2 odst. 8 trestního řádu, může být trestní řízení před soudem iniciováno pouze na základě obžaloby státního zástupce. Pouze státní zástupce je tím, kdo disponuje obžalobou a jedině on především vymezuje skutek, o kterém by měl soud rozhodnout. Vymezením skutku v žalobním návrhu je následně soud vázán a jen o skutku, který je v tomto návrhu uveden, může rozhodovat (viz §220 odst. 1 trestního řádu). Obecné soudy se proto nedopustily jakéhokoliv pochybení, postupovaly-li v souladu s uvedenou zásadou a rozhodovaly-li pouze o skutku vymezeném v obžalobě. Již pouze v obecné rovině Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že bylo-li trestní řízení včetně následného odsouzení obviněné osoby vedeno v souladu se zásadami vyplývajícími z ústavního pořádku, nepředstavuje skutečnost, že kromě obviněné osoby mohla či měla být obžaloba podána rovněž proti další osobě či osobám, sama o sobě porušení ústavně zaručených práv obviněné osoby.
14. Souhlasit konečně nelze ani s poslední námitkou stěžovatele týkající se porušení práva svobodně se sdružovat. Ačkoliv ji stěžovatel ve své ústavní stížnosti velmi obsáhle rozpracovává, většina jeho úvah zůstává toliko v rovině spekulací, což již samo o sobě Ústavnímu soudu znemožňuje, aby se touto námitkou podrobněji zabýval. Značná část argumentace stěžovatele se navíc vztahuje k tvrzenému porušení sdružovacího práva nikoliv samotného stěžovatele, nýbrž spolku Česká speleologická společnost, příp. jeho pobočných spolků. K tomu Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (v daném případě speleologických spolků) však podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu