ECLI:CZ:US:2019:3.US.3493.19.1
sp. zn. III. ÚS 3493/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. S., zastoupeného Mgr. Robertem Šupem, advokátem, sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2019 sp. zn. 3 Tdo 950/2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 sp. zn. 4 To 1/2019 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2018 sp. zn. 4 T 14/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání mu uložil podle §210 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále stěžovateli podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným konkretizované peněžní částky. Poškozené podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
3. Proti tomuto rozsudku stěžovatel, jakož i státní zástupce podali odvolání. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem rozhodl tak, že napadený rozsudek krajského soudu zrušil toliko ve výroku o náhradě škody týkajícím se jednoho z poškozených a nově rozhodl o povinnosti stěžovatele podle §228 odst. 1 tr. řádu zaplatit na náhradě škody dotčenému poškozenému vyčíslenou částku. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. řádu vrchní soud zamítl. V ostatních částech zůstal rozsudek krajského soudu nedotčen.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání ve vztahu k dříve uzavřené smlouvě o životním pojištění s obchodní společností IPB Pojišťovna, a. s. (dále jen "IPB Pojišťovna"), ze dne 17. 9. 1997. Uvádí, že jako laik měl plnou důvěru k makléři J. V. z obchodní společnosti Broker Consulting, a. s. (dále jen "Broker Consulting"), který mu vypracoval a předložil k podpisu čtyři vyplněné pojistné smlouvy a ujistil ho, že je vše v pořádku. Jde-li o pojištění u IPB Pojišťovny z roku 1997, považoval je za pojistku dcery, kterou platila jeho matka (jejíž výslech navrhoval, ale soudy jej neoprávněně zamítly), přičemž nevěděl, že v rámci smluvního vztahu je pojištěn i on. Ostatně právě proto později souhlasil s nabídkou J. V. Stěžovatel argumentuje jednáním ve skutkovém či právním omylu, neboť nevěděl, že již je pojištěn, a rovněž mu nemohlo být známo, že jeho činnost je protiprávní.
6. Stěžovatel dále vytýká vrchnímu soudu, že v jeho neprospěch přičítal zamlčení smlouvy uzavřené v roce 2001 s obchodní společností Česká pojišťovna, a. s., ačkoli tato smlouva není uvedena ve výroku žádného rozsudku, obžaloby ani usnesení o zahájení trestního stíhání. Není-li uzavření nebo zamlčení této smlouvy součástí popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí, nelze na této skutečnosti postavit závěr o vině stěžovatele, kterému tímto postupem byla odňata možnost hájit se ohledně uvedené smlouvy, a došlo tím k porušení jeho práva na obhajobu.
7. Stěžovatel má za to, že pojišťovnám nic nezatajil, neboť jejich formuláře vyplňoval J. V., který je sám trestně stíhán, a nemusel tedy uvést úplný obsah všech kolonek ve smlouvě. Stěžovateli nelze klást k tíži, že dokumenty důkladně nezkoumal a důvěřoval v tomto směru makléři. Z vyjádření pojišťoven obsažených ve spisu vyplývá, že pouze některým pojišťovnám vadí existence vícero smluv. Uzavření smlouvy je dlouhodobým procesem, a proto i protiprávní jednání v tomto ohledu musí probíhat v delším časovém úseku, nikoliv jen opomenutím klienta, že podepsal návrh smlouvy s nepravdivým údajem. Nevyplnil-li formulář stěžovatel, nelze dovodit, že byl srozuměn se "zaškrtnutím" kolonky o neexistenci dalších pojistných smluv.
8. Podle stěžovatele u něj zcela chybí subjektivní stránka ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Vůči znakům a povaze trestného činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku stěžovatel zdůrazňuje, že nikoho v omyl neuvedl, neboť jako laik plně spoléhal na makléře V., který měl povinnost sdělit pojišťovnám, že mu navrhl uzavření více smluv. Jestliže tak neučinil, nebyly de facto v omyl uvedeny pojišťovny, ale právě stěžovatel, který očekával řádné uzavření smluv. Ačkoli jsou návrhy pojistných smluv datovány od 23. do 25. 5. 2011, makléř všechny přivezl k podpisu dne 25. 5. 2011. K tomuto dni tedy měly veškeré pojišťovny prostřednictvím J. V. informaci, kterou soudy považovaly za podstatnou a úmyslně zamlčenou. Dokazováním přitom nebylo zjištěno, že by ke sjednání smluv došlo dříve než dne 25. 5. 2011, proto stěžovatel nebyl jmenovaným makléřem předem obeznámen, s jakou pojišťovnou bude pojištění sjednáno, natož aby věděl, zda bude pojišťoven více. S ohledem na uvedené podepsání v jeden den (byť některé smlouvy jsou antedatovány) nelze ani určit, se kterou pojišťovnou došlo ke sjednání první smlouvy a je třeba postupovat podle varianty nejpříznivější pro stěžovatele, tedy označit za první smlouvu s obchodní společností Pojišťovna České spořitelny, a. s., od níž byl stěžovatel odškodněn nejvíce a zohlednit, že při odpovědi na otázku o existenci dalších smluv stěžovatel uváděl pravdu. Dané má vliv na užití mírnější právní kvalifikace, a to podle §210 odst. 5 tr. zákoníku.
9. Stěžovatel dále věnuje pozornost otázce, zda došlo k platnému uzavření pojistných smluv, když existuje důkazní nouze k tomu, kdo je podepsal za zprostředkovatele. V daném směru vytýká neprovedení důkazů smlouvami mezi Broker Consulting a pojišťovnami, resp. Broker Consulting a jednotlivými makléři. I tyto smlouvy mohou přitom přivodit příznivější posouzení skutku. Současně poukazuje na problematiku trestného činu pojistného podvodu z pohledu judikatury Ústavního soudu, zejména uplatnění zásady ultima ratio. Má za to, že soudy mají povinnost vypořádat se s otázkou, kdo porušil právní povinnost při uzavírání smluv, přičemž sám toto klade k tíži nikoli sobě, ale osobě zúčastněné na celém procesu, tedy zprostředkovateli.
10. Za nesprávné pokládá stěžovatel též posouzení otázky výše škody představované částkou, která se rovná rozdílu mezi skutečně vyplaceným pojistným plněním a plněním, které by náleželo pachateli, jestliže by neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Tím se však soudy vůbec nezaobíraly. Jak již bylo uvedeno výše, soudy nesprávně určily, která smlouva byla uzavřena jako první, a proto nemohly adekvátně stanovit, že příslušná pojišťovna neměla na náhradu škody nárok. Dále stěžovatel setrvává na své námitce promlčení uvedených nároků s poukazem na obeznámenost pojišťoven s informací o zneužívání pojistného plnění, kterou měly všechny subjekty nejpozději počátkem roku 2015, ale nárok v rámci trestního řízení uplatnily až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty.
11. Stěžovatel dovozuje pochybení krajského soudu spočívající v neprovedení podstatné části důkazů, zejména v návaznosti na informace požadované od Broker Consulting, jednotlivých poškozených pojišťoven či IPB pojišťovny, jakož i výslechem J. S. Za nevýstižné považuje závěry o tom, že se s obsahem uzavřených smluv mohl seznámit během následujících let trvání smluvního vztahu, jakož i poukaz na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž soudy vycházely.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující zjištění a závěry.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
20. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
21. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že krajský soud v bodech 2 a 3 svého rozsudku vymezil důvody, pro které některým důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl. Stěžovatel se přitom nevymezuje ani proti závěru vrchního soudu, že se v odvolání ani u veřejného zasedání nedomáhal doplnění dokazování. O procesní situaci opomenutého důkazu tudíž nejde.
22. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
23. Této kategorii vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit především argumentací, že soudy své závěry učinily bez adekvátních důkazů o úmyslném zavinění trestného činu, které mu nicméně přičítaly, ačkoli ve skutečnosti spoléhal na osobu makléře.
24. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
25. Ústavní soud nepovažuje za věcně neudržitelnou argumentaci poukazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1/2008, podle něhož z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu musí být nepravdivé údaje, jež jsou pachatelem uváděny, relevantní pro pojistnou smlouvu nebo nárok z ní uplatněný. Za předpokladu zamlčení údajů je nicméně ochrana poskytována pouze v případě (absence) údajů podstatných; šlo-li by o údaje méně významné, ke spáchání trestného činu by nedošlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1500/2018).
26. Soudy přisvědčily stěžovateli, že někteří pojistitelé souběžnou existenci vícero pojistných smluv vztahujících se k témuž pojistnému riziku uznávají, avšak jde výhradně o jejich vůli a projev obchodní strategie, kterou nelze vnucovat jiným pojišťovnám. Současně konstatovaly, že kladly-li poškozené pojišťovny důraz na požadavek, aby je pojistník informoval o existenci dalších pojistných smluv, je třeba takovou skutečnost považovat za stěžejní a jakékoliv nepravdivé, neúplné, zkreslené či zamlčené údaje učiněné v tomto směru za spadající pod znak skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu. Soudy připomenuly, že pojistník je povinen pravdivě uvést všechny skutečnosti obsažené ve smlouvě, jakož i se seznámit s jejím obsahem, přičemž odpovídající povinnost vyplývá z právní úpravy platné v době uzavření konkrétních smluv i v současnosti (srov. §14 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, jakož i §2788 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Skutečnost, že tak učinil, pojistník stvrzuje podpisem pojistných dokumentů, přičemž takový projev vůle a z něj pramenící důsledky nelze jakkoliv omezovat názorem, že samotný návrh smlouvy a další materiály zpracovávala jiná osoba, ať již zaměstnanec pojišťovny či např. externí makléř, a to i za situace, že později byl pro obdobnou trestnou činnost sám stíhán (srov. bod 7. rozsudku vrchního soudu a bod 41. rozsudku krajského soudu). Dlužno poznamenat, že vrchní soud zmínil pojistnou smlouvu sjednanou s obchodní společností Česká pojišťovna, a. s., dne 18. 3. 2001, nicméně učinil tak pouze na podporu zjištění, že pluralita smluv musela být stěžovateli známa.
27. Soudy ústavněprávně přijatelným způsobem dovodily, že vyplývala-li ze zákonné úpravy stěžovateli povinnost pravdivě a úplně odpovědět na všechny písemné dotazy pojistitele týkající se sjednávaného soukromého pojištění, nelze uznat jeho tvrzení, že jednal ve skutkovém či právním omylu vyvolaném postupem makléře.
28. Ústavní soud neshledal pochybení ani v otázce naplnění kvalifikačního znaku v podobě výše škody, když vzhledem k samotné povaze protiprávního jednání, spočívajícího v zamlčení takových podstatných skutečností, které by podle vyjádření poškozených vedly k neuzavření pojistných smluv, bylo na místě za škodu považovat veškerá stěžovateli vyplacená pojistná plnění.
29. Soudy se zabývaly rovněž stěžovatelovou námitkou promlčení. Vyložily §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tak, že i v případě uvažované trestněprávní kvalifikace určitého jednání platí, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu mu vzniklou odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 25 Cdo 2272/2011, dále kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. 23 Cdo 980/2017). Tato obeznámenost se tak typicky spojuje s okamžikem informovanosti poškozeného o osobě škůdce z materiálů pojících se k zahájení trestního stíhání obviněného. Nejinak tomu bylo podle soudů v případě poškozených pojišťoven, u nichž lze za počátek běhu promlčecí lhůty považovat informaci, kterou dostaly o osobě konkrétního škůdce na základě zahájení trestního stíhání stěžovatele dne 20. 6. 2017.
30. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe; k této zásadě lze uvést, že z popsaných okolností je zřejmé, že jednání stěžovatele nijak nevybočuje z běžných případů trestného činu, pro který byl odsouzen, a rozhodně nejde o případ, který by byl výjimečný svou nízkou společenskou škodlivostí a svou povahou natolik atypický, že jej zákonodárce nemohl předpokládat.
31. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
32. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
33. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu