ECLI:CZ:US:2019:3.US.3687.17.2
sp. zn. III. ÚS 3687/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TOPAS Písek s. r. o., sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2017 č. j. 19 Co 1077/2017-130, a o ústavní stížnosti téže stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2018 č. j. 20 Cdo 1435/2018-114 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. ledna 2018 č. j. 24 Co 1820/2017-80, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ing. Marka Osvalda, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Řízení o obou stěžovatelčiných ústavních stížnostech bylo usnesením ze dne 4. 12. 2018 č. j. III. ÚS 3687/17-38 spojeno ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. III. ÚS 3687/17.
3. Z ústavních stížností a jejích četných příloh se podávají následující skutečnosti. Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 6. 2017 č. j. 10 C 99/2017-84 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost obnovit původní stav existující přede dnem 22. 5. 2017, tj. odstranit kameny a výstražnou bezpečnostní červenobílou pásku umístěné na pozemku parcelní číslo X v katastrálním území Staré Kestřany v části vymezené územním rozhodnutím Městského úřadu v Písku (dále jen "městský úřad") ze dne 6. 10. 2015, a tím stěžovatelce umožnit nerušený výkon držby práva cesty spočívající v právu jízdy po této části pozemku. Současně okresní soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zdržet se vypuzení stěžovatelky z držby práva cesty spočívající v právu jízdy po tomto pozemku s tím, že vedlejší účastník není oprávněn umísťovat na tuto část pozemku žádné věci a není oprávněn provádět terénní či jiné úpravy, které by znemožňovaly výkon držby práva cesty spočívající v právu jízdy stěžovatelky po této části pozemku.
4. K odvolání vedlejšího účastníka však Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením ze dne 14. 9. 2017 usnesení okresního soudu zrušil, řízení o stěžovatelčině žalobě z rušené držby zastavil a postoupil věc městskému úřadu, neboť dospěl k závěru, že v dané věci není dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení podle §7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), zvláště když stěžovatelka odvíjí svůj žalobní požadavek pouze od existence veřejné účelové komunikace.
5. V mezidobí před vydáním usnesení krajského soudu se stěžovatelka domáhala vymožení povinnosti uložené vedlejšímu účastníkovi usnesením okresního soudu u soudní exekutorky, v důsledku usnesení krajského soudu však byla usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 11. 2017 č. j. 6 EXE 2706/2017-66 předmětná exekuce zastavena a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 3 811 Kč a soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 12 100 Kč. K odvolání stěžovatelky krajský soud rubrikovaným usnesením ze dne 3. 1. 2018 změnil nákladové výroky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a současně že náklady exekuce ve výši 12 100 Kč jsou soudní exekutorce povinni uhradit rovným dílem (tedy ve výši 6 050 Kč) stěžovatelka i vedlejší účastník. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu shledal souladným s ustálenou rozhodovací praxí.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve připomíná, že vedlejší účastník, jenž dne 22. 5. 2017 a taktéž ve dnech následujících na pozemek parcelní číslo X umístil celkem tři kameny o hmotnosti několika desítek kilogramů a ocelové tyče, jí znemožnil dosavadní přístup k jejím pozemkům. Poté, co se stěžovatelka nedomohla svých práv ani u městského úřadu jako příslušného silničního správního úřadu, když městský úřad zamítl rozhodnutím ze dne 14. 6. 2017 stěžovatelčinu žádost o vydání předběžného opatření, ani u orgánů činných v trestním řízení, podala dne 5. 6. 2017 žalobu na ochranu rušené držby, které bylo sice okresním soudem vyhověno, krajský soud však rozhodnutí okresního soudu zrušil a řízení zastavil.
7. Stěžovatelka s odkazem na řadu nálezů Ústavního soudu považuje napadené usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 za překvapivé, přičemž zdůrazňuje, že krajský soud v rozporu s §214 odst. 1 o. s. ř. rozhodl bez jednání; podle mínění stěžovatelky byl totiž krajský soud povinen jednání nařídit - zvláště když dospěl k jinému závěru než okresní soud. Za situace, kdy ze spisového materiálu vyplývalo, že se městský úřad nepovažuje za věcně příslušný správní orgán, neboť "nemá bez dalšího za najisto prokázané, že se veřejná účelová komunikace na uvedeném pozemku skutečně nachází, jak je žadatelem předkládáno, což je podstatné jak z hlediska určení příslušnosti správního orgánu, tak i z hlediska právní kvalifikace a stanovení dalšího postupu ve věci", byl krajský soud podle názoru stěžovatelky povinen nařídit jednání a při tomto jednání provést dokazování tak, aby zjistil, zda předmětná část pozemku je či není veřejnou účelovou komunikací, a současně během tohoto jednání umožnit účastníkům vyjádřit se k jednotlivým důkazům.
8. Přestože v době podání ústavní stížnosti městský úřad znovu ve věci nerozhodl, v předběžném vyjádření dal najevo, že setrvá na svém stanovisku, že předmětný pozemek není veřejnou účelovou komunikací, pročež se stěžovatelka musí domáhat ochrany svých práv před soudem. Stěžovatelka proto vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že se stala obětí kompetenčního sporu mezi městským úřadem a krajským soudem.
9. Napadeným rozhodnutím vydaným v její exekuční věci potom stěžovatelka vytýká, že jsou nespravedlivá (přestože hledání spravedlivého řešení obecným soudům ukládá konstantní judikatura Ústavního soudu), neboť nikterak nezohledňují skutečnost, že protiprávní stav vytvořil svým chováním vedlejší účastník, jenž v důsledku toho rovněž zavinil vznik nákladů exekuce, a proto by jejich náhradu měl v plné výši nést právě on. Jestliže obecné soudy tuto skutečnost řádně nezohlednily, porušily podle stěžovatelky její základní procesní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ve lhůtě podané ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelka před jejich podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 19 Co 1077/2017-130, kterým krajský soud zrušil usnesení okresního soudu ze dne 20. 6. 2017 č. j. 10 C 99/2017-84, jímž bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě z rušené držby.
13. Ústavní soud měl již opakovaně možnost se k soudnímu řízení podle §176 a násl. o. s. ř. vyjádřit, přičemž např. v usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) zdůraznil, že k rozhodnutím vydaným v tomto typu řízení je třeba v rámci ústavněprávního přezkumu přistupovat obdobně jako v případě rozhodnutí o předběžném opatření: "Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01, či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole."
14. Veden uvedeným právním názorem tak musel Ústavní soud v obdobném rozsahu přistoupit k ústavněprávnímu přezkumu napadeného usnesení krajského soudu, kterým v řízení o žalobě z rušené držby krajský soud vyhovující rozhodnutí okresního soudu zrušil a řízení o této žalobě zastavil.
15. Krajský soud k tomuto rozhodnutí přikročil poté, co dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány podmínky řízení, neboť stěžovatelka tvrzenou držbu práva cesty (před jejímž rušením vedlejším účastníkem se žalobou domáhá ochrany) neodvíjí od žádného soukromoprávního titulu (kupř. od vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu), nýbrž od původního obecného užívání veřejné účelové komunikace, tedy od veřejnoprávního titulu, o němž soud v občanském soudním řízení nemůže podle §7 odst. 1 o. s. ř. rozhodovat.
16. Vůči tomuto klíčovému právnímu závěru krajského soudu přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou procesně významnou oponenturu nepředkládá.
17. Namítá-li stěžovatelka, že napadené rozhodnutí krajského soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím a že krajský soud v rozporu s §214 odst. 1 o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání, postačí připomenout, že podle §214 odst. 2 písm. d) ve spojení s §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebylo třeba jednání nařizovat, jestliže soud dospěl k závěru, že "řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení"; za této procesní situace - jakkoli subjektivně mohla stěžovatelka vskutku pociťovat "překvapivost" napadeného rozhodnutí - krajský soud neměl (nejen prizmatem hospodárnosti řízení) důvod nařizovat jednání, neboť v řízení, ve kterém nebyly naplněny podmínky řízení, nebyl dán ani prostor pro stěžovatelkou dovolávané dokazování. Na výše uvedeném bez dalšího nic nemění skutečnost, že městský úřad již předtím vyjádřil pochybnosti o existenci předmětné veřejné účelové komunikace, neboť ani z ústavní stížnosti není zřejmé, na základě jakého právního důvodu stěžovatelka dovolávané právo cesty držela (a zda jinými slovy nešlo toliko o výprosu - viz §2189 občanského zákoníku, srov. též §993 občanského zákoníku).
18. Pro úplnost je vhodné dodat, že ze stěžovatelkou k ústavní stížnosti přiložených listin vyplývá, že ve svých podáních a rovněž v e-mailové komunikaci s vedlejším účastníkem stěžovatelka opakovaně požadovala odstranění překážky z "veřejné účelové komunikace", přičemž - s výjimkou předmětné žaloby - na tvrzenou držbu práva cesty vůbec nepoukazovala.
19. Ústavní soud proto neshledává zjevné ústavněprávní nedostatky na závěru krajského soudu, že v dané věci není dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení.
20. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 je tedy nutno hodnotit jako zjevně neopodstatněnou, a na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelčino tvrzení, že se stala "obětí" negativního kompetenčního sporu.
21. Totožný závěr je pak třeba rovněž učinit v případě ústavní stížnosti proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a usnesení krajského soudu ze dne 3. 1. 2018. Tvrdí-li totiž stěžovatelka, že tato rozhodnutí jsou nespravedlivá, neboť řádně nezohledňují skutečnost, že protiprávní stav vytvořil svým chováním vedlejší účastník, je třeba zdůraznit, že z odůvodnění usnesení krajského soudu naopak jasně vyplývá, že krajský soud specifičnost dané věci řádně zohlednil, pročež se snažil přijmout pro oba účastníky řízení maximálně spravedlivé řešení nastalé procesní situace (srov. třetí a čtvrtý odstavec na str. 4 napadeného usnesení krajského soudu). Jakkoli proto Ústavní soud nepřehlíží, že stěžovatelka napadené usnesení krajského soudu - v kontextu daných soudních řízení jako celku - patrně může subjektivně vnímat jako nespravedlivé, považuje za nutné zdůraznit, že podle jeho mínění krajský soud postupoval ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny způsobem, aby v nejvyšší možné míře byla šetřena základní práva obou procesních stran.
22. Ústavní soud z výše zaznamenaných důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina základní práva, resp. že se jí porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě nepodařilo prokázat; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení obě ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senát