ECLI:CZ:US:2019:3.US.384.19.1
sp. zn. III. ÚS 384/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J. J., zastoupeného JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Křemencova 185/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2018 č. j. 12 Co 226/2018-321 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. června 2018 č. j. 33 Nc 8/2018-278, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a nezletilého D. Š. J. a E. J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 i 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Obvodní soud usnesením ze dne 25. 6. 2018 č. j. 33 Nc 8/2018-278 zamítl návrh, jímž se vedlejší účastnice domáhala, aby soud nařídil výkon usnesení obvodního soudu ze dne 31. 3. 2017 č. j. 33 Nc 9/2016-110, a to formou stanovení plánu navykacího režimu. Tímto usnesením, jehož výkonu se vedlejší účastnice domáhala, jí byl nařízen styk s nezletilým vedlejším účastníkem (jejím synem) prostřednictvím komunikační počítačové aplikace Skype. Obvodní soud vyhodnotil, že se vedlejší účastnice domáhala stanovení navykacího plánu dle §503 odst. 1 písm. b) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."). Shledal, že v situaci, kdy byl styk vedlejší účastnice s nezletilým upraven prostřednictvím aplikace Skype, nelze nařídit výkon styku stanovením plánu navykacího režimu.
3. K odvolání vedlejší účastnice zmíněné usnesení obvodního soudu ze dne 25. 6. 2018 č. j. 33 Nc 8/2018-278 změnil městský soud usnesením ze dne 5. 10. 2018 č. j. 12 Co 226/2018-321, a to tak, že se nařizuje výkon usnesení obvodního soudu ze dne 31. 3. 2017 č. j. 33 Nc 9/2016-110 uložením pokuty stěžovateli ve výši 10 000 Kč za nerealizovaný styk vedlejší účastnice s nezletilým vedlejším účastníkem ode dne 21. 1. 2018 nejméně ve třech případech za sebou. Městský soud uvedl, že zamítnout návrh na výkon rozhodnutí nelze pouze s odůvodněním, že jsou dány podmínky pro změnu rozhodnutí. Obvodní soud ani neuvedl, v čem by měly podmínky pro změnu rozhodnutí spočívat. Městský soud tedy shledal naplnění podmínek stanovených v §502 z. ř. s. k výkonu rozhodnutí uložením pokuty.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítl porušení svého práva na právní pomoc v řízení před soudem. Pro všechny úkony v záležitostech svého syna (nezletilého vedlejšího účastníka) udělil plnou moc v záhlaví uvedené advokátce. Obvodní soud však své usnesení nedoručil zvolené advokátce a nebylo jí doručeno ani odvolání podané vedlejší účastnicí, nelze je tak považovat za řádně doručené. V důsledku porušení práv stěžovatele neměl odvolací soud k dispozici jeho stanovisko k odvolání.
5. Dle stěžovatele je výrok usnesení městského soudu neurčitý. Zmiňuje se o třech případech, v nichž neměl být styk realizován, nekonkretizuje ovšem, o jaké případy šlo. Výrok rozhodnutí musí být konkrétní a musí z něj být patrno, v čem a kdy povinný pochybil.
6. Výkon rozhodnutí uložením pokuty lze dle §502 odst. 2 z. ř. s. nařídit opakovaně, jen je-li to účelné. Městský soud se ovšem účelností uložení pokuty ve svém rozhodnutí nezabýval. Soud by navíc neměl k uložení pokuty přistoupit tehdy, je-li zřejmé, že nemůže ovlivnit postoj povinného k plnění povinnosti. Institut výkonu rozhodnutí navíc dle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny vůle dítěte, nebylo-li jeho rozhodnutí úmyslně ovlivněno třetími osobami.
7. Dále stěžovatel namítl, že nezletilému vedlejšímu účastníkovi nebyl v řízení před soudy ustanoven opatrovník.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Stěžovatel namítl, že v rozporu s §50b odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), obvodní soud nedoručil své usnesení napadené ústavní stížností jeho zástupkyni, ačkoli jí udělil procesní plnou moc pro veškerá řízení týkající se jeho syna (nezletilého vedlejšího účastníka). Rovněž namítl, že jeho zástupkyni nebylo doručeno odvolání podané vedlejší účastnicí.
11. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že obvodnímu soudu byla předložena plná moc ze dne 4. 9. 2017 dokládající, že stěžovatel zmocnil advokátku JUDr. Ing. Ivanu Spoustovou, Ph.D., k zastupování v řízení ve věci nezletilého vedlejšího účastníka (plná moc je založena na č. l. 147 spisu vedeného pod sp. zn. 33 Nc 9/2016). Plná moc byla obvodnímu soudu předložena společně s doplněním odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 11. 7. 2017 č. j. 33 Nc 9/2016-127, jímž byly stěžovateli uloženy pokuty za tři případy porušení soudem uloženého zákazu poskytovat informace o nezletilém vedlejším účastníkovi za účelem jejich publikování.
12. Své usnesení ze dne 25. 6. 2018 č. j. 33 Nc 8/2018-278 napadené ústavní stížností obvodní soud doručil přímo stěžovateli, který si je osobně převzal dne 28. 6. 2018. Odvolání vedlejší účastnice proti tomuto usnesení obvodní soud zaslal přímo stěžovateli, který svým podpisem na doručence potvrdil jeho převzetí dne 18. 7. 2018. Usnesení městského soudu, jímž bylo o podaném odvolání rozhodnuto, obvodní soud doručoval stěžovateli prostřednictvím jeho v záhlaví uvedené zástupkyně.
13. Ústavní soud konstatuje, že procesní plná moc rekapitulovaná v bodě 12. je formulována takovým způsobem, že pokrývá řízení před obvodním soudem, Obvodním soudem pro Prahu 2 a městským soudem, která se týkají nezletilého vedlejšího účastníka. Mezi taková řízení patří i řízení o návrhu vedlejší účastnice na výkon rozhodnutí v posuzované věci. Městský soud ostatně na základě této plné moci uvedl do záhlaví ústavní stížností napadeného usnesení, jímž rozhodl o odvolání, údaj o zastoupení stěžovatele. Takto městský soud postupoval i v řadě dalších rozhodnutí založených ve spise. Zastoupení stěžovatele JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., následně akceptoval i obvodní soud (srov. jeho usnesení ze dne 11. 2. 2019 č. j. 32 P 36/2017-394; v návrhu, o němž v právě uvedeném usnesení obvodní soud rozhodl, se poznamenává, že plná moc je již součástí spisu; jinou plnou moc než plnou moc ze dne 4. 9. 2017 založenou na č. l. 147 spisu vedeného pod sp. zn. 33 Nc 9/2016 Ústavní soud pro JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., v předloženém spisovém materiálu nenalezl).
14. Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud se dopustil procesního pochybení při doručování usnesení ze dne 25. 6. 2018 č. j. 33 Nc 8/2018-278 a odvolání proti němu. Nezaslal je totiž zástupkyni stěžovatele, jak ukládá §50b odst. 1 a 2 o. s. ř., ale zaslal je přímo samotnému stěžovateli. Ústavní soud tedy shledal porušení ustanovení běžného zákona. Nutno však zdůraznit, že ne každé porušení podústavního práva "automaticky" znamená (bez dalšího zkoumání veškerých okolností případu) i porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele [viz nález ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 521/06 (N 35/44 SbNU 443)]. V posuzované věci přitom uvedené procesní pochybení nedosáhlo ústavní úrovně. Stěžovatel tvrdil, že bylo zasaženo do jeho práva na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny). S tím Ústavní soud nesouhlasí, jelikož jak usnesení obvodního soudu, tak odvolání proti němu bylo doručeno samotnému stěžovateli, který si je skutečně převzal (nedošlo k jejich doručení tzv. fikcí). Tímto způsobem stěžovatel dostal možnost se s nimi seznámit a nic mu nebránilo, aby se v dané věci obrátil na svou zástupkyni a společně s ní vyvinul procesní aktivitu. Pochybení obvodního soudu při doručování tedy stěžovateli neznemožnilo využít práva na právní pomoc takovým způsobem, že by to dosáhlo ústavní úrovně. V řízení před městským soudem, o němž stěžovatel věděl, měl stěžovatel reálnou možnost reagovat na podané odvolání vedlejší účastnice, jež bylo doručeno přímo jemu. To, že této možnosti nevyužil, považuje Ústavní soud za důsledek postupu samotného stěžovatele.
15. Stěžovatelovy námitky směřující proti zákonnosti podkladového usnesení obvodního soudu ze dne 31. 3. 2017 č. j. 33 Nc 9/2016-110, jehož výkon vedlejší účastnice navrhovala, se míjí s ústavní stížností napadenými usneseními. Nešlo přitom o námitky, které by měly relevanci pro řízení o návrhu na výkon rozhodnutí, resp. pro odvolací řízení ve věci výkonu rozhodnutí.
16. Nelze přisvědčit stěžovatelově argumentaci, dle níž městský soud ve svém usnesení dostatečně neodůvodnil, v čem spatřuje účelnost uložené pokuty. Ústavní soud zdůrazňuje, že v §502 odst. 2 z. ř. s. se požadavek účelnosti vztahuje až k opakovanému uložení pokuty. Dle daného ustanovení lze výkon rozhodnutí uložením pokuty nařídit opětovně, jen je-li to účelné. Ze spisového materiálu se nepodává, že by šlo o opakovaný výkon podkladového rozhodnutí uložením pokuty, neboť v posuzované věci šlo o první uložení pokuty v rámci výkonu podkladového usnesení ze dne 31. 3. 2017 č. j. 33 Nc 9/2016-110. Protože městský soud nepřikročil k opakovanému uložení pokuty, nemusel odůvodňovat, v čem by spatřoval účelnost jejího opakovaného uložení.
17. Účelem výkonu rozhodnutí uložením pokuty dle §502 z. ř. s. je primárně vynucení splnění povinnosti uložené povinnému soudem ve prospěch oprávněného. Jeho účel proto nespočívá v sankcionování povinného za dobrovolné nesplnění povinnosti a uloženou pokutu tedy nelze vnímat primárně jako sankci za porušení práva, nýbrž jako prostředek donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Vyplývá-li ze zjištěných okolností, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné [nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253), bod 20.; nález ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18, bod 14.]. Městský soud ve svém usnesení (bod 13.) zdůraznil, že dle podkladového usnesení ze dne 31. 3. 2017 č. j. 33 Nc 9/2016-110 byl stěžovatel povinen technicky zabezpečit styk nezletilého vedlejšího účastníka s vedlejší účastnicí prostřednictvím počítačové aplikace Skype každé pondělí, středu, čtvrtek a neděli od 18.00 do 18.30 hodin. Městský soud přistoupil k výkonu tohoto rozhodnutí uložením pokuty, jelikož shledal, že vedlejší účastnice tvrdila a doložila, že od 21. 1. 2018 ve třech případech za sebou k realizaci styku nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížností napadeného usnesení lze dovodit, že městský soud v posuzované věci neshledal, že by šlo o případ, kdy by stěžovatel i přes zjevnou a odpovídající snahu nebyl schopen dostát své soudem uložené povinnosti. Ve spise jsou záznamy z komunikace z aplikace Skype (č. l. 246 až 251), jež doložila vedlejší účastnice. Z nich je patrné, že stěžovatelova stanice na hovor neodpovídala, případně že hovor selhal. Je z nich rovněž patrné, že textová komunikace byla možná a že předmětem této komunikace byly potíže s uskutečněním videohovoru. Ústavní soud zdůrazňuje, že do utváření skutkových zjištění mu přísluší vstupovat jen v případě zjevného excesu obecných soudů [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. O takový případ však v posuzované věci nejde. Za exces nelze označit situaci, kdy městský soud při znalosti záznamů komunikace z aplikace Skype nedospěl k závěru, že by stěžovatel vyvinul odpovídající snahu technicky řádně zabezpečit styk přes tuto aplikaci.
18. Stěžovatel odkazoval rovněž na nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14, bod 13. (N 184/79 SbNU 91), dle nějž výkon rozhodnutí uložením pokuty dle §502 z. ř. s. nemá sloužit jako sankční nástroj k prosazení "násilné" změny projevů vůle (přání) nezletilých dětí ke stykům s jejich rodičem, a to za situace, kdy ke změně jejich postoje nedošlo ani přes adekvátní výchovné působení ze strany druhého rodiče a státních orgánů. Ústavní soud konstatuje, že městský soud k výkonu rozhodnutí uložením pokuty přistoupil, jelikož shledal, že stěžovatel nesplnil svou povinnost technicky zabezpečit, aby hovor mohl vůbec proběhnout. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by důvodem k výkonu rozhodnutí byla neochota nezletilého k hovorům s vedlejší účastnicí nebo že by tato neochota byla v ústavní stížností napadeném usnesení kladena stěžovateli k tíži. V prvé řadě totiž má stěžovatel zabezpečit, aby po technické stránce hovor mohl v určené časy vůbec proběhnout, což se dle městského soudu nestalo.
19. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelovým tvrzením, že výrok usnesení městského soudu odporuje ústavním předpisům. Dle Ústavního soudu nelze z předpisů ústavního pořádku dovodit stěžovatelův požadavek, že ve výroku rozhodnutí, jímž se nařizuje výkon rozhodnutí uložením pokuty, musí být přesně specifikováno, v jakých případech povinný svou povinnost nesplnil a z jakých důkazů soud vyšel. Ústavní předpisy se totiž regulací výroků rozhodnutí, jimiž soudy nařizují výkon rozhodnutí uložením pokuty, nezabývají v takové míře podrobnosti, aby přesně předepisovaly, co mají tyto výroky obsahovat. Z výroku usnesení městského soudu je patrné, jaká pokuta byla stěžovateli uložena a je z něj patrno, jakého rozhodnutí se výkon týká. Nic neústavního na výroku napadeného usnesení Ústavní soud neshledal.
20. V ústavní stížnosti jsou obsaženy i výhrady vůči výši a postupu při stanovení pokuty. Jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu ze dne 10. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 12/03 (N 37/32 SbNU 367; 300/2004 Sb.), pokuta může za určitých okolností představovat zásah zejména do základního práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Pokutu lze považovat za zásah s ústavněprávní dimenzí, a to v případě, pokud zasahuje do majetkových poměrů jedince se značnou intenzitou. Šlo o úvahy týkající se pokuty ve správním trestání. Požadavek na to, aby výše pokuty nebyla likvidační, však bezezbytku platí i na pokutu ukládanou při výkonu rozhodnutí. Ukládá-li soud pokutu v rámci výkonu rozhodnutí, měla by její výše být taková, aby náležitě přiměla povinného ke splnění jeho povinnosti, jíž se výkon rozhodnutí týká. Zároveň je však třeba dbát na to, aby s ohledem na majetkové poměry povinného nešlo o pokutu likvidační. Pokutu (10 000 Kč) městský soud zvolil ve výši 1/5 její horní hranice stanovené v §502 odst. 2 z. ř. s. Šlo tedy o pokutu hluboko ve spodní části jejího zákonného rozpětí. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdil, že by pokuta pro něj měla likvidační efekt.
21. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že městský soud byl při vydání svého usnesení veden snahou zabránit syndromu zavrženého rodiče. V ústavní stížnosti pak předestřel své výhrady ke konceptu tohoto syndromu. Ústavní soud konstatuje, že daná stěžovatelova argumentace nemá v posuzované věci relevanci. Městský soud se sice o syndromu zavrženého rodiče zmínil (v bodu 19. svého usnesení), nešlo však o důvod, na němž by stál výrok jeho rozhodnutí. Městský soud uvedl, že nebude-li stěžovatel ani v budoucnu plnit svou povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, lze dle §503 odst. 1 písm. b) z. ř. s. stanovit plán navykacího režimu, jenž má zabránit syndromu zavrženého rodiče. Ústavní soud konstatuje, že o navykacím režimu městský soud v napadeném usnesení nerozhodl, pouze jej zmínil jako možnou budoucí eventualitu, budou-li pro ni splněny podmínky. Šlo tedy o úvahu, která neměla projev ve výroku rozhodnutí městského soudu, Ústavní soud proto nemá důvod, aby se k této spekulativní úvaze vyjadřoval.
22. Ke stěžovatelově námitce, že nezletilému vedlejšímu účastníku nebyl v řízení před soudy ustanoven kolizní opatrovník, nutno poznamenat, že Ústavní soud na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy posuzuje, zda rozhodnutí napadené ústavní stížností zasáhlo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost tudíž slouží pouze k ochraně práv konkrétního stěžovatele a nelze ji podávat "v zájmu" subjektů odlišných od stěžovatele [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329), či nález ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2332/16, bod 33.]. Nezletilý vedlejší účastník ústavní stížnost nepodal. Stěžovatel se nemůže ve své ústavní stížnosti domáhat ochrany základních práv či svobod někoho jiného. Ze skutečnosti, že vedlejšímu účastníku nebyl ustanoven kolizní opatrovník, stěžovatel žádné porušení svých základních práv či svobod nedovozuje a ani Ústavní soud je v posuzované věci nespatřuje.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu