ECLI:CZ:US:2019:3.US.3854.18.1
sp. zn. III. ÚS 3854/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem, sídlem Havelkova 89/4, Olomouc, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 25 INS 12156/2018, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a podstata stěžovatelem dovozovaného zásahu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud rozhodl tak, že zveřejněním usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 9. 2018 č. j. 1 To 204/2018, č. j. 1 To 205/2018-43, č. j. 1 To 206/2018 v insolvenčním rejstříku dlužníka X1, v řízení sp. zn. XY, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele garantované v čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále že krajskému soudu (coby insolvenčnímu soudu) se podle §80 zákona o Ústavním soudu zakazuje pokračovat v porušování jeho práv a svobod.
2. Krajský soud vydal zmiňované usnesení jako stížnostní soud v trestním řízení, v jehož rámci je stěžovatel osobou v procesním postavení podezřelého. Sluší se v podrobnostech konstatovat, že krajský soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2018 stížnosti 1) obchodní společnosti X2, a stěžovatele - podezřelého a zároveň jednatele této společnosti, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality Ostrava (dále jen "policejní orgán") ze dne 24. 4. 2018 č. j. KRPT-90241-8/TČ-2018-070081 (stížnost vedena u krajského soudu pod sp. zn. 1 To 204/2018), 2) obchodních společností X1 a X3 a stěžovatele - podezřelého a zároveň jednatele těchto společností, proti usnesení policejního orgánu ze dne 27. 4. 2018 č. j. KRPT-90241-37/TČ-2018-070081 (stížnost vedena u krajského soudu pod sp. zn. 1 To 205/2018), a 3) stěžovatele a L. L. proti usnesení policejního orgánu ze dne 27. 4. 2018 č. j. KRPT-90241-39/TČ-2018-070081 (stížnost vedena u krajského soudu pod sp. zn. 1 To 206/2018), výše uvedeným usnesením rozhodl, že:
1) Podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se zrušuje usnesení policejního orgánu ze dne 24. 4. 2018 č. j. KRPT-90241-8/TČ-2018-070081 a nově se rozhoduje tak, že podle §79a odst. 1 tr. řádu se zajišťuje věc, a to pohledávka až do výše 3 690 617 Kč, včetně jejího příslušenství, a to na konkretizovaném bankovním účtu, jehož majitelem je společnost X2, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je výnosem z trestné činnosti.
2) Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se zrušuje usnesení policejního orgánu ze dne 27. 4. 2018 č. j. KRPT-90241-37/TČ-2018-070081 a nově se rozhoduje tak, že podle §79a odst. 1 tr. řádu se zajišťuje věc, a to pohledávka až do výše 9 258 367 Kč, včetně jejího příslušenství, a to na konkretizovaném bankovním účtu, jejímž majitelem je společnost X3, neboť věc je výnosem z trestné činnosti.
3) Podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu se stížnost stěžovatele zamítá, když byla podána opožděně. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost L. L. zamítá, když není důvodná.
3. V návaznosti na body 1) a 2) citované výrokové části usnesení krajský soud vydal též zákaz podle §79a odst. 2 tr. řádu a výzvu podle §79a odst. 3 tr. řádu, přičemž vyslovil poučení o možných následcích podle §66 odst. 1 tr. řádu a §36 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
4. Usnesení krajského soudu bylo z moci úřední a formou "interního oběhu" dokumentů postoupeno a dne 25. 10. 2018 ve 14:19 zveřejněné v insolvenčním rejstříku, aniž by došlo k jeho anonymizaci.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení krajského soudu bylo zveřejněním v insolvenčním rejstříku zpřístupněno neurčitému okruhu osob, aniž by bylo jakkoliv anonymizováno, jak podle jeho tvrzení bývá běžnou praxí při zveřejňování dokumentů obsahující citlivé údaje. Stěžovatel má za to, že krajský soud porušil presumpci neviny, když veřejně zpřístupnil dokument, který sám o sobě již presumpci neviny ve svém výroku porušuje. Jde rovněž o prolomení práva na informační sebeurčení, neboť obsah usnesení může poprvé veřejně zaznít jen před soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání. S tím souvisí neveřejnost přípravného řízení jako celku, která je dána nejen zákonem, ale i ustálenou judikaturou. Stěžovatel soustředí pozornost zejména k bodům 5. a 26. usnesení krajského soudu, kde se uvádí bez jakékoliv anonymizace, že při domovní prohlídce na přesně specifikované adrese, byly zajištěny luxusní kabelky značky Louis Vuitton a v ložnici finanční hotovost v částce 98 000 Kč. Zde má podle stěžovatele zásah do zaručeného práva nedotknutelnosti osob a jejich soukromí zveřejněním této informace neurčitému okruhu adresátů ve veřejném insolvenčním rejstříku též aspekt bezpečnostní, když se on a jeho rodina cítí být oprávněně ohroženi faktem, že si kdokoliv může přečíst, jaký majetek a o jaké hodnotě se v jejich domě, specifikovaném přesnou adresou a konkrétní místností, nacházel. Domov a pocit domova jako bezpečného útočiště a místa, kde je chráněno jejich soukromí a rodinné zázemí, je navždy a nenávratně narušeno zásahem orgánu veřejné moci. Následkem jsou jednak obtíže psychického charakteru pro stěžovatele a jeho rodinu, zejména strach a neochota se v domě zdržovat, jednak objektivní bezpečnostní rizika. Nelze odhlédnout od celkového dopadu na život rodiny stěžovatele včetně ohrožení bezpečnosti a narušení práv nezletilých dětí, které mají svůj domov na zveřejněné adrese. Zveřejnění soukromých informací o stěžovateli a jeho rodině je natolik zásadního rozsahu pro život stěžovatelovy rodiny, že výjimky plynoucí ze zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), nemohou jeho porušení omluvit či legitimizovat, a to s ohledem na skutečnost, že krajský soud coby soud insolvenční měl možnost usnesení zveřejnit v anonymizované podobě, čímž by se dopad zásahu veřejné moci eliminoval na přijatelnou míru. Závěrem stěžovatel dovozuje, že proporcionalita omezení práva na soukromí s ohledem na konkrétní situaci není jednoznačně dána.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
8. Ústavní soud je nucen odkázat na možnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jejíž vyčerpání musí Ústavní soud při hodnocení přípustnosti ústavních stížností rovněž posuzovat (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 270/03, ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 421/04, ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 3721/12, dále usnesení ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1776/11, ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2104/15 a ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3233/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dle §82 s. ř. s. každý, "kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný". Dispozice takovéto žaloby však stěžovatel nevyčerpal, resp. opak v ústavní stížnosti ani netvrdí.
9. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019 č. j. 9 As 429/2018 - 35 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018 č. j. 62 A 85/2018-132, vycházející ze žaloby na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve zveřejňování osobních údajů žalobce v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 12. 2016 č. j. 52 A 30/2016 - 115 na webových stránkách žalovaného Nejvyššího správního soudu; rozsudek zveřejněný na jmenovaném webu na straně 6 odůvodnění obsahuje žalobcovo jméno a příjmení v souvislosti s tvrzením, že žalobce je ředitelem společnosti. Na přiměřené přenositelnosti závěrů obsažených v těchto rozhodnutích stran procesních možností daných §82 s. ř. s. i na nyní posuzovanou věc nic nemění, že jsou předmětem ústavněprávního přezkumu v doposud neskončeném řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1181/19.
10. Dlužno konstatovat, že podle komentářové literatury (Hásová, Jiřina - Moravec, Tomáš. §419. In: Hásová, Jiřina a kol.: Insolvenční zákon. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 1724) je insolvenční rejstřík informačním systémem veřejné správy ve smyslu zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Insolvenční rejstřík plní informativní funkci a vyznačuje se významnými odlišnostmi oproti kupř. obchodnímu rejstříku.
11. S těmito závěry nekoliduje ani nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. I. ÚS 2451/10 (N 252/59 SbNU 569), který v bodu 23. výslovně uvedl, že: "Ústavně konformní interpretací §422 odst. 1 insolvenčního zákona je tedy nezbytné dospět k závěru o nutnosti vydat rozhodnutí o žádosti dle §422 odst. 1 insolvenčního zákona v písemné formě a takové rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnit." Existenci rozhodnutí předvídaného tímto nálezem stěžovatel nedoložil a nelze přehlížet ani rozdílný skutkový a právní základ věci, z níž se odvíjí citovaný nález (stěžovatel není podatelem, o jehož návrhu je soud povinen vydat rozhodnutí podle §422 odst. 1 insolvenčního zákona; rozhodnutí, k němuž stěžovatel obrací pozornost, bylo do insolvenčního rejstříku nezávisle na jeho vůli).
12. Stěžovateli lze připomenout i prostředky ochrany pořadem práva podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jelikož má jako každý, jehož osobnost byla (jak tvrdí) dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
13. Sám stěžovatel neodkazuje relevantně ani na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž o situaci, kdy "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", v případě nyní posuzovaného podání zjevně nejde.
14. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti soudů, plynoucí z čl. 2 odst. 3 a z čl. 90 a čl. 92 Ústavy, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
15. Na závěr možno doplnit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18). Ve vztahu k části ústavní stížnosti obsahující námitky ohledně členů stěžovatelovy rodiny je tudíž k dispozici rovněž důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavního soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj