ECLI:CZ:US:2019:3.US.3913.18.1
sp. zn. III. ÚS 3913/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Barcala, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti sdělení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. října 2018 sp. zn. 28 C 350/2014, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. května 2018 č. j. 28 C 350/2014-181a, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a následného vyřízení podnětu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn.28C 350/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením obvodního soudu ze dne 22. 5. 2018 č. j. 28 C 350/2014-181a byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání v částce 33 418 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.
4. Stěžovatel soudní poplatek dne 5. 6. 2018 zaplatil a téhož dne podal k obvodnímu soudu podnět podle §12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), kterým se domáhal zrušení usnesení obvodního soudu ze dne 22. 5. 2018 č. j. 28 C 350/2014-181a. Obvodní soud (po opakovaných urgencích stěžovatele) dopisem ze dne 2. 10. 2018 stěžovateli sdělil, že jeho žádost není důvodná.
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
7. Pro nyní projednávanou věc jsou rozhodující závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), ve kterém plénum Ústavního soudu dovodilo, že ústavní stížnost toliko proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná, neboť případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně působit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu.
8. V citovaném stanovisku Ústavní soud vyjádřil svůj nesouhlas se závěry nálezů [např. nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481), nález sp. zn. II. ÚS 359/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 178/47 SbNU 367) či nález sp. zn. II. ÚS 275/08 ze dne 3. 4. 2008 (N 67/49 SbNU 31)], kterými byla zrušena usnesení, jimiž bylo stěžovatelům uloženo zaplatit soudní poplatek, stěžovatelé jej preventivně zaplatili a podali podnět k postupu podle §12 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2010, jemuž soudy nevyhověly. Ústavní soud ve stanovisku konstatoval, že poplatník mohl po zaplacení soudního poplatku ve výši určené výzvou navrhnout jeho, byť i jen částečné, vrácení z důvodu, že na základě nesprávné výzvy soudu zaplatil víc, než byl povinen, čímž by se mu otevřela možnost uplatnit v soudním řízení svou argumentaci i proti výši poplatku určené ve výzvě.
9. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v citovaném stanovisku Ústavní soud naopak označil podnět ve smyslu §12 zákona o soudních poplatcích za nepodstatný. Ústavní soud uvedl, že dnem účinnosti zákona č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu, došlo ke změně tohoto ustanovení, které nově neumožňuje zrušit nebo změnit "nesprávné rozhodnutí o poplatkové povinnosti", nýbrž "nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek". Pod tento nový pojem tak již nespadá (deklaratorní) výzva k zaplacení soudního poplatku, což jednoznačně plyne z rozlišení obou uvedených pojmů v §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Ústavní soud dále konstatoval, že uvedený podnět neměl povahu právního prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje k ochraně práva. Nezahajovalo se jím žádné řízení, v jehož rámci by bylo možné přezkoumat napadené usnesení, a soud neměl ani povinnost o něm rozhodnout, za této situace nebylo zřejmé, kdy mělo dojít k uplatnění tohoto prostředku nebo zda měl dostat soud na základě podnětu určitou lhůtu k přezkoumání výše poplatku, což se promítlo i do výše uvedené rozdílné praxe Ústavního soudu, pokud jde o aplikaci této podmínky, resp. vedlo pouze k formálnímu, nikoliv efektivnímu, uplatňování tohoto prostředku.
10. Tento závěr se plně uplatní i v nyní projednávaném případě, kdy stěžovatel podal proti usnesení, kterým byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, toliko podnět podle §12 zákona o soudních poplatcích, který není ve světle shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu poslední možností, jak se mohl stěžovatel domoci ochrany svých práv. Stěžovateli totiž zůstávala možnost v rozsahu, v němž dle jeho názoru soudem vyměřený soudní poplatek převyšoval jeho skutečnou poplatkovou povinnost, navrhnout soudu vrácení soudního poplatku ve smyslu §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Teprve zamítl-li by soud tento jeho návrh, měl by ve smyslu shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovatel možnost za podmínek vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měl-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Za této situace pak jeho ústavní stížnost stěžovatele proti vyřízení podnětu podle §12 zákona o soudních poplatcích a proti usnesení, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, nemůže být přípustná (srov. obdobně také usnesení sp. zn. I. ÚS 2576/16 ze dne 29. 11. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 611/18 ze dne 16. 3. 2018 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1663/18 ze dne 5. 6. 2018).
11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj