ECLI:CZ:US:2019:3.US.3929.18.1
sp. zn. III. ÚS 3929/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2018 sp. zn. 4 Tdo 1018/2018 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2018 sp. zn. 5 To 19/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 7. 2016 sp. zn. 9 T 6/2014 uznal stěžovatele vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to stěžovateli podle §250b odst. 4 tr. zákona za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku stěžovatele pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), poškozenou obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. 5 To 78/2016 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), a odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud stěžovateli při nezměněném výroku o vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku podle §211 odst. 6 tr. zákoníku znovu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku stěžovatele pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku stěžovateli současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let.
4. Stěžovatel rozsudek vrchního sodu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1427/2017 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatelovu ústavní stížnost proti uvedeným soudním rozhodnutím Ústavní soud usnesením ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 766/18 odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
6. Následně stěžovatel v předmětné věci podal návrh na povolení obnovy trestního řízení, který krajský soud usnesením ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. 9 T 6/2014 podle §283 písm. d) tr. řádu zamítl.
7. Proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení podal stěžovatel instanční stížnost, kterou vrchní soud rubrikovaným usnesením podle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu zamítl jako opožděně podanou.
8. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení vrchního soudu podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud nerespektoval ústavněprávně konformní výklad §137 odst. 4 tr. řádu, čímž došlo k porušení jeho práva na doručení opisu usnesení krajského soudu o zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení, k jehož vydání dal podnět, dále k porušení práva na seznámení se s právní argumentací krajského soudu, proti níž mohl směřovat své stížnostní důvody a námitky, se kterými se tak vrchní soud nikterak nevypořádal. Stěžovatel má za to, že mu byla odňata možnost reálně a účinně ve své věci jednat před soudem. Důsledkem uvedeného vrchní soud chybně použil §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stěžovatel se následně blíže vyjadřuje k počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesení krajského soudu a na podporu své argumentace odkazuje na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli nelze vytknout, že nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario (srov. však níže).
IV.
Posouzení včasnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Posouzení včasnosti (coby dalšího procesního předpokladu řízení před Ústavním soudem) a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve se patří přistoupit k hodnocení její opodstatněnosti vůči usnesení Nejvyššího soudu, posléze k posouzení její včasnosti proti usnesení vrchního soudu.
12. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu; konstatoval, že podle §265a odst. 1 tr. řádu lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé pro účely dovolání se tudíž podle §265a odst. 2 tr. řádu rozumí výhradně a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). Není důvod upírat validitu závěru Nejvyššího soudu, že z uvedeného taxativního výčtu je jasně patrné, že nyní posuzovanou ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu, stejně jako jemu předcházející usnesení krajského soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. 9 T 6/2014, která byla vydána v řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, nelze podřadit pod žádné z rozhodnutí ve věci samé, proti kterým zákon připouští podání mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání.
13. Dlužno konstatovat, že i když právo podat opravný prostředek podléhá zákonným podmínkám, podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") se soudy musí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem. Postup soudů České republiky byl přitom v minulosti opakovaně podroben kritice ze strany ESLP z důvodu nadměrného formalismu při aplikaci formálních podmínek pro zahájení řízení před soudem, tedy v otázce přístupu k soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00, a rozsudek ze dne 13. 10. 2011 ve věci Janýr a ostatní v. Česká republika, stížnosti č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10), k tomu i usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/12). Doslovné lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných úkonů nesmí ve svém důsledku vést k nadměrnému formalismu, a tedy i k vytváření neústavních překážek bránících přístupu k soudům [srov. např. nález ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02 (N 60/26 SbNU 135)]. V takových případech jde o porušení základního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 22. 6. 1999 sp. zn. II. ÚS 217/98 (N 95/14 SbNU 283)]. Tuto diskrepanci nicméně Ústavní soud neshledal a usnesení Nejvyššího soudu považuje za zcela předvídatelné.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu.
16. Podle §72 odst. 3 ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
17. Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k výše rekapitulované právní úpravě dovolání jím není kupříkladu právě tehdy, když jím dovolatel napadne usnesení, které není možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
18. V takovém případě je "posledním procesním prostředkem" nutně již instanční stížnost, pročež od doručení rozhodnutí o ní zároveň počíná běh lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání posuzovat jako nepřípustné, pak je následná ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí vrchního soudu; je evidentní, že stěžovatel byl s usnesením vrchního soudu obeznámen již v době podání dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 9. 2018, zatímco ústavní stížnost podal až dne 3. 12. 2018. Jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s nímž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti), a je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva; tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem). Patří se připomenout rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 643/06, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. IV. ÚS 569/06, ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 419/06, ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 437/11 a ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3123/13.
19. Tyto závěry nekolidují ani s judikaturou ESLP, zejména rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 ve věci Janýr a ostatní v. Česká republika, v jehož odst. 51 se konstatuje, že "požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu -, jaké úvahy tento soud přijme, přičemž jim je přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným důvodem uplatnili jeden z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu. Takový požadavek výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost (viz, mutatits mutandis, Adamíček, cit. výše, odst. 57)."
20. Stěžovatel namítá, že v napadeném usnesení vrchního soudu není uvedeno, že dovolání proti němu není přípustné (a proto ústavní stížnost je třeba podat v dvouměsíční lhůtě odvíjející se od doručení usnesení vrchního soudu). Lze však konstatovat, že poučení obsažené v tomto usnesení nikterak nenaznačuje, že dovolání přípustné je, což by jako vadné poučení bylo podstatné z hlediska odlišného posouzení včasnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel měl nadto k dispozici rozsudek vrchního soudu ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. 5 To 78/2016, v jehož poučení se výslovně uvádí, že proti němu lze podat dovolání (resp. za jakých podmínek), tedy jemu samotnému rovněž z této písemnosti musela být zřejmá odlišnost oproti nyní posuzované věci. V řízení o povolení obnovy trestního řízení byl stěžovateli ustanoven obhájce Mgr. Dmitrij Pavlenko, přičemž stěžovatel neuvádí, co mu bránilo dotázat se jej, zda je dovolání proti rubrikovanému usnesení vrchního soudu přípustné; řešení této otázky by přitom advokátovi - i bez znalosti předmětného poučení - nemohlo činit výkladové problémy. Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též kupříkladu v nálezu ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) a usneseních ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 688/05, ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 3785/14 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 977/15, a to i s odkazy na rozsudky ESLP ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88. Stěžovatel dále zmiňuje, že požádal předsedu krajského soudu JUDr. Jiřího Vacka o ustanovení advokáta za účelem podání dovolání, nicméně přípisem ze dne 1. 6. 2018 obdržel negativní odpověď. Ani toto sdělení však nelze považovat za způsobilé vyvolat nesprávnou "představu" stěžovatele o možnostech dalšího procesního postupu.
21. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti (co do usnesení vrchního soudu) jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu