ECLI:CZ:US:2019:3.US.4079.18.1
sp. zn. III. ÚS 4079/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti IV. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 3 Tdo 927/2018-109, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení IV. výroku v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu (tento rozsah specifikuje na str. 2 svého podání), neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2016 sp. zn. 4 T 1/2013 uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu (body 1, 2, 5, 7, 8 a 9) podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do dne 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), spáchaného dílem ve spolupachatelství a dílem samostatně, a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odloženému na zkušební dobu tří a půl roků; poškození byli odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byli všichni obvinění zproštěni obžaloby pro skutky uvedené ve výrokové větě rozsudku, neboť skutky nebyly trestným činem.
3. K odvolání obviněných i státního zástupce zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 9 To 17/2017 rozsudek krajského soudu ve výroku o vině v bodech 5, 7 až 9, v celém výroku o trestu i náhradě škody, a nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zákona, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství. Odsoudil ho za to a za trestný čin, ohledně něhož zůstal rozsudek krajského soudu nedotčen, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti roků a k trestu zákazu specifikované činnosti; poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byli obvinění zproštěni obžaloby pro skutek ve výroku podrobně popsaný. Následně vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. 9 To 17/2017 podle analogie §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z opaku a §259 odst. 2 tr. řádu doplnil rozsudek ze dne 24. 5. 2017 a trest zákazu činnosti uložil stěžovateli na pět let, dalším obviněným na čtyři roky.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 1. 2018 č. j. 3 Tdo 1553/2017-117 k dovolání odsouzených i nejvyššího státního zástupce zrušil rozsudek vrchního soudu ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 9 To 17/2017 ve výrocích o trestu (I. výrok), jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu, včetně rozsudku vrchního soudu ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. 9 To 17/2017 (II. výrok), a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (III. výrok).
5. Vrchní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. 9 To 17/2017 při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti roků, a uložil mu trest zákazu specifikované činnosti na pět roků.
6. Ústavní soud nálezem ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 3 Tdo 1553/2017-117 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny (I. výrok) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 3 Tdo 1553/2017-117 a všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, podkladu, především rozsudek vrchního soudu ze dne 28. 3. 2018 sp. zn. 9 To 17/2017, se zrušují (II. výrok).
7. Nejvyšší soud nadepsaným usnesením rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. řádu se z podnětu nejvyššího státního zástupce rozsudek vrchního soudu ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 9 To 17/2017 zrušuje ve výrocích o trestech (I. výrok), podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to včetně rozsudku vrchního soudu ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. 9 To 17/2017 (II. výrok), podle §265l odst. 1 tr. řádu se vrchnímu soudu přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (III. výrok) a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání podané stěžovatelem a spoluobviněnými odmítá (IV. výrok, který stěžovatel napadl ústavní stížností).
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se IV. výrokem v záhlaví označeného usnesení zpronevěřil nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18. Nejvyšší soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí podle stěžovatele namísto vlastního posouzení (srov. zejména odst. 12 nálezu) pouze obsáhle cituje z rozsudku vrchního soudu, aniž by se skutečně zabýval argumentací vznesenou v dovolání.
9. Stěžovatel ve shodě s výhradami obsaženými ve své ústavní stížnosti zapsané pod sp. zn. IV. ÚS 1272/18 setrvává na svých tvrzeních, že poškození získali, co bylo dohodnuto a co očekávali ("rozsah plnění odpovídal jejich aktuální potřebě" a "vypořádání celé kupní ceny, kterou odsouzení byli povinni uhradit, poškození ve skutečnosti ani neočekávali"), a proto nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Poškození požadovali určenou částku, ne celou kupní cenu, nebyli uvedeni v omyl a nestěžovali si, že by jim jakékoliv prostředky (v řádech statisíců) chyběly - až do doby, kdy byli vyslechnuti jako poškození v trestním řízení. Vrchní soud přitom připustil, že rozsah plnění stěžovatele odpovídal dohodě s údajnými poškozenými.
10. Protože v jednání stěžovatele absentuje uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, byla porušena zásada "není trestu bez zákona" (čl. 39 Listiny). Ani prospěch ze dvou titulů (provize za zprostředkování a zisk z leasingové smlouvy) není trestně stíhaným jednáním, přesto soudy uvedly, že stěžovatel provizi zatajil a zinkasoval. Stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, tedy že soudy hodnotily jen důkazy v jeho neprospěch a opačné ("doklad o provizi XX, vypovědí svědkyň P., D. a P., výslechy svědků B., H. a J., výslechy K., P. a P., notářské zápisy apod.") pominuly. Předmětný "extrémní rozpor" zakládá podle stěžovatele i konstatování soudů, že všichni poškození popírají existenci provize (svědci většinou o provizi "neříkají nic" nebo ji nevylučují). K napadenému usnesení uvádí stěžovatel, že námitkami směřujícími proti hodnocení důkazů se Nejvyšší soud vůbec nezabýval, přestože krajský soud i vrchní soud provedly řadu důkazů v jeho prospěch, ale nepřihlédly k nim. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275) se dovolací řízení nenachází mimo rámec spravedlivého procesu, a proto Nejvyšší soud byl povinen se těmito výtkami zabývat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal (jde-li o napadený výrok IV. rubrikovaného usnesení Nejvyššího soudu) všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud ve věci stěžovatele dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
16. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1272/18 Nejvyššímu soudu vytkl, že v napadeném usnesení chybí rozhodnutí o vině stěžovatele (dovolatelů) a ani není patrné, zrušil-li Nejvyšší soud výrok o trestu k dovolání státního zástupce nebo dovolatelů, a jak se dále vypořádal s dovoláními. Tento nedostatek však Nejvyšší soud odstranil, přičemž ani stěžovatel neargumentuje relevantně ve prospěch závěru opačného.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující skutečnosti.
18. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti tomu, že Nejvyšší soud nevyvodil kasační důsledky z kritiky důkazního řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, která byla obsažena v dovolání. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
19. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového charakteru, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. S ohledem na právo obviněného na soudní ochranu je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním - v intencích těchto kategorií vad - uvažovat i v dovolacím řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Nejvyšší soud se stěžovatelovými výhradami zabýval a konstatoval, že napadený rozsudek vrchního soudu (a potažmo ani rozsudek krajského soudu) těmito nedostatky netrpí. V rámci rozhodování o ústavní stížnosti je tudíž nutné obracet pozornost k otázce, zda tento závěr Nejvyššího soudu z ústavněprávních hledisek obstojí.
20. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
21. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
22. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
23. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že krajský soud a vrchní soud bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud tato jejich rozhodnutí k jeho dovolání nezrušil.
24. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal. Stěžovateli především nelze přisvědčit ve tvrzení, že Nejvyšší soud nedostál požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí a nevypořádal se adekvátním způsobem s jeho námitkami. Nemá-li základní právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny mu předestřené námitky, jsou-li alespoň zčásti smysluplné a relevantní [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 2564/12]. Současně ovšem platí, že není porušením práva na soudní ochranu, když soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Z hlediska výše rekapitulovaných limitů ústavněprávního přezkumu je určující, že se z usnesení Nejvyššího soudu podává, v jakém rozsahu bylo dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumáno, jaké okolnosti vzal tento soud za podstatné, a na základě jakých právních názorů rozhodl. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Nosné důvody tohoto rozsudku lze mutatis mutandis uplatnit též ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Nejvyššímu soudu tudíž nelze důvodně vytýkat, citoval-li - poměrně obsáhle - z odůvodnění rozsudku vrchního soudu, přičemž neshledal přítomnost některé z výše uvedených vad.
25. Jen pro připomenutí stěžovateli se patří konstatovat, že krajský soud ve shodě s vrchním soudem dospěly k závěru, že obžalovaní (včetně stěžovatele) ve smluvním vztahu s poškozenými jednali klamavě, dílčí rozhodné skutečnosti jim zatajili a na základě žádosti poškozených o peněžní půjčku zneužili jejich tíživou finanční situaci a slabou orientaci v právních a finančních otázkách, v důsledku čehož kupní cenu obžalovaní poškozeným zkrátili o tzv. provizi (ve výši 240 000 - 890 000 Kč), která zůstala obžalovaným; tato okolnost je zcela nesporná a obžalovaní jí doznávají, byť s dodatkem, že provize byla určena pro obchodní společnost XX (jejímiž společníky a jednateli byli obžalovaní M. a B.) a této společnosti byla také odevzdána. Obhajobou zdůrazňovanou pasivitu poškozených za situace, kdy obžalovaní od počátku jednali v úmyslu poškozeným nevyplatit celou sjednanou kupní cenu za prodej nemovitosti a neoprávněně si ponechat provizi, což poškozeným zatajili, soudy přesvědčivě odůvodnily právě těmito nedostatečnými znalostmi a zkušenostmi, jakož i svízelnou osobní situací.
26. Krajský soud své hodnotící úvahy předestřel na str. 110 až 120 rozsudku a na tyto úvahy lze - v souladu se závěry vrchního soudu a Nejvyššího soudu - plně odkázat. Na jednání v podvodném úmyslu, byť absentuje doznání obžalovaných včetně stěžovatele, ukazují výpovědi poškozených (J., F., K., H., K., ale i dalších), konkrétní jednání obžalovaných, jakož i zjištěné skutkové okolnosti případu. Smluvní dokumenty poškození podepsali podle pokynů obžalovaných a s jejich obsahem před vlastním jednáním s obžalovanými neměli možnost podrobně se obeznámit. Tato svědectví krajský soud důvodně jako věrohodná přijal a ve svých závěrech z nich vycházel, když odpovídají ostatním důkazům a zjištěným okolnostem případu. Podle soudů je nepochybné, že od prvotní představy poškozených se reálně uzavřené vztahy o kupní smlouvě a leasingu nemovitosti výrazně odlišují, přičemž z výpovědí poškozených vyplývá, že ve vztahu s obžalovanými se nedostatečně orientovali ve finančních a právních otázkách, nadto prokazatelně jednali pod vlivem tíživé finanční situace. Poškození svoji nemovitost, kterou užívali k bydlení, nechtěli prodat "trvale", nýbrž pouze na dobu leasingu odpovídající fakticky poskytnuté "půjčce", tj. uskutečněnému plnění. Obžalovaní - tedy i stěžovatel - zjištěným jednáním poškozené vědomě oklamali a vytvořili si tak podmínky pro své obohacení, k čemuž také došlo.
27. Soudy zcela opodstatněně soustředily pozornost i k samotné inzerci obžalovaných, která zněla na poskytování nebankovních půjček a "ručením" nemovitostí, nikoliv na nákup a leasing nemovitostí, které poškozeným nabídli až při vlastním jednání jako jedinou možnou alternativu řešení jejich problémů. Krajský soud dospěl k závěru, že obžalovaní, zjevně cíleně, nastolili absolutně neprůhledný stav ohledně vypořádání kupní ceny za prodej nemovitosti, což svědčí o jejich nekalém počínání. Záměrně do kupní smlouvy zanesli nepravdivé ujednání o tom, že kupní cena byla uhrazena před a při podpisu kupní smlouvy a že prodávající (poškození) vůči kupujícímu (obžalovaným) nemají žádné finanční nároky, což prokazatelně odporovalo skutečnosti. Z uvedeného vyplývá, že obžalovaní ve smluvním vztahu s poškozenými vystupovali výlučně jako soukromé osoby v dvojjediné roli jako majitelé a poskytovatelé leasingu shodné nemovitosti, jejich zisk a náklady s poskytováním leasingu (tj. včetně jejich zastoupení vlastní společností) byly pokryty leasingovými splátkami, jak bylo smluvně ujednáno. Poškození žádnou zprostředkovatelskou smlouvu s nikým neuzavřeli, o účtování provize z kupní ceny nic nevěděli a její úhradu žádná kupní smlouva, jejíž příprava byla plně v režii obžalovaných, nepředpokládala. Je tedy zřejmé, že obžalovaní si provizi z kupní ceny strhli ve svůj prospěch svévolně, bez vědomí a souhlasu poškozených. Nadto provizi z kupní ceny si ponechali neoprávněně, neboť neměla oporu ve smlouvě, byť šlo o částky v řádu stovek tisíc Kč, a nebyla ani adekvátním plněním za konkrétní uskutečněnou službu, když zisk a náklady leasingu pro obžalované byly dostatečně zahrnuty v leasingových splátkách. Verze obhajoby je nepřijatelná z mnoha důvodů (výše řešených), mj. i s ohledem na okolnost, že obžalovaní jako soukromé osoby pro poškozené zprostředkovali sami sebe.
28. Podle soudů nelze uvěřit ani tvrzené okolnosti, že všichni poškození vědomě souhlasili s tím, že za "půjčku", kterou potřebovali a žádali, ve skutečnosti obžalovaným ochotně zaplatí ihned provizi (v rozmezí 250 000 - 890 000 Kč) a postupně v následujícím dlouhém období (20 - 30 roků), kromě celé sjednané kupní ceny, další odměnu a náklady s úroky (v rozmezí 400 000 - 1 100 000 Kč). Tato obhajoba je v příkrém rozporu s výpověďmi poškozených a je z ní zřejmé, že obžalovaní vykládají povahu a průběh jimi sjednaných smluvních vztahů nevyváženě, účelově ve svůj prospěch. Soudy se soustředily rovněž k okolnosti, že obchodní společnost XX, ukončila svoji činnost, což podporuje závěr o nevěrohodnosti obhajoby.
29. Jestliže za dané situace soudy shodně uzavřely, že obžalovaní od počátku jednali v úmyslu poškozeným nevyplatit celou sjednanou kupní cenu za prodej nemovitosti a neoprávněně si ponechat provizi, což poškozeným zatajili, a to s využitím jejich nepříznivé finanční situace i omezené právní a finanční gramotnosti ve spojení s klamavými předsmluvními sděleními, pak tyto soudy postupovaly ústavněprávně udržitelným způsobem a v souladu s výsledky provedeného dokazování.
30. Není důvod upírat validitu ani závěru, že při stanovení výše způsobené škody soudy postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, přičemž dílčí vady, kterých se dopustil krajský soud, byly vrchním soudem následně odstraněny.
31. Relevantní důvody, proč stěžovatel specifikovaný výrok usnesení Nejvyššího soudu pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že kvalifikace stěžovatelova dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
32. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
33. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu