ECLI:CZ:US:2019:3.US.4171.18.1
sp. zn. III. ÚS 4171/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Martina Krejzy a Ing. Jany Krejzové, obou zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2018 č. j. 15 Co 21/2018-279 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2017 č. j. 238 EC 137/2012-249, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Richarda Nečase a Zdenky Nečasové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 30. 8. 2017 č. j. 238 EC 137/2012-249 byla vedlejším účastníkům jako žalovaným uložena povinnost zaplatit stěžovatelům jako žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 777,81 Kč s příslušenstvím a byla zamítnuta žaloba ohledně částky 21 188,19 Kč s příslušenstvím; žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci jako vlastníci samostatných věcí, tj. zídek s plotem na pozemku ve vlastnictví stěžovatelů jsou povinni zaplatit stěžovatelům bezdůvodné obohacení za uvedené stavby na pozemcích stěžovatelů a zamítl žalobu ohledně dalšího bezdůvodného obohacení za užívání zbývající parcely ve vlastnictví stěžovatelů, neboť stěžovatelům v přístupu na pozemky bráněno není. Městský soud pro rozhodnutí o nákladech řízení použil §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Proti rozsudku městského soudu podali odvolání stěžovatelé i vedlejší účastníci. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 10. 2018 č. j. 15 Co 21/2018-279 byl rozsudek městského soudu v napadených výrocích I. a II. potvrzen (výrok I.). Ve výroku III. o nákladech řízení byl rozsudek městského soudu změněn tak, že stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 66 412,04 Kč (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelům oprávněným společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 7 798,37 Kč. Krajský soud dovodil, že městský soud při rozhodování o nároku stěžovatelů postupoval v souladu s §451 a §457 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a ztotožnil se se závěrem městského soudu, že stěžovatelům nárok na bezdůvodné obohacení za užívání pozemku vedlejšími účastníky (mimo vybudované stavby) nepřísluší.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že vedlejší účastníci zasáhli do jejich vlastnického práva k předmětnému pozemku, aniž by byl dán na tomto omezení vlastnického práva veřejný zájem. Zásah do práva stěžovatelů spočíval v neoprávněném oplocení části pozemku stěžovatelů a ponechání tohoto oplocení na jejich pozemku, ačkoliv vedlejší účastníci byli obeznámeni s tím, že v důsledku tohoto oplocení nemohou stěžovatelé svůj pozemek využít ke stavebním účelům.
5. Obecné soudy neposkytly stěžovatelům ochranu jejich vlastnického práva, když za omezení jejich vlastnického práva k předmětnému pozemku nepřiznaly stěžovatelům spravedlivou náhradu. Soudy přiznaly stěžovatelům toliko náhradu odpovídající ploše, kterou zabírá jen samotné drátěné oplocení na jejich pozemku, tj. toliko náhradu v částce cca 40 Kč za měsíc trvání omezení vlastnického práva stěžovatelů.
6. Obecné soudy vyložily jednoduché právo způsobem, který významně zvýhodňuje postup vedlejších účastníků řízení, když za omezení vlastnického práva stěžovatelů uložily vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelům částku, která neodpovídá částce, kterou by za obvyklých okolností museli vedlejší účastníci zaplatit, kdyby jednali po právu. Tímto postupem obecné soudy porušily právo stěžovatelů vlastnit majetek a právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
7. Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení, aniž by zohlednil specifické okolnosti případu, o nákladech řízení rozhodl zcela opačně, než rozhodl "tentýž soud v obdobné věci mezi týmiž účastníky pouhé dva týdny dříve", a zároveň opačně, než věc posoudil městský soud, který byl podrobně s okolnostmi případu stěžovatelů obeznámen. Tímto překvapivým postupem krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je i v nyní posuzované věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 21 966 Kč (resp. 21 188,19 Kč, neboť v tomto rozsahu byla žaloba stěžovatelů zamítnuta).
12. Ústavní soud připomíná skutečnost, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí nejen věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání [§202 odst. 2 o. s. ř.], nýbrž i dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
13. Stěžovatelé namítají porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (zde na právo majetkové dle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž je zjevné, že zásah do tohoto hmotného základního práva by v daném případě mohl být intenzity tak nízké, že stěžovatelům proti němu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku v bagatelní věci.
14. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákon; i když zákonná úprava řízení před Ústavním soudem podle čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
15. V posuzované věci se krajský soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že na zaplacení dalšího bezdůvodného obohacení za užívání pozemku vedlejšími účastníky (mimo vybudované stavby) stěžovatelům nevznikl nárok, neboť i přes výstavbu oplocení vedlejšími účastníky je pozemek ve vlastnictví stěžovatelů přístupný, předpoklady pro vznik práva na bezdůvodné obohacení požadované po vedlejších účastnících nejsou splněny. Uvedeným závěrům soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Jde-li o náklady řízení, na rozdíl od městského soudu dospěl krajský soud k závěru, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro použití §150 o. s. ř. a tento svůj závěr v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu