ECLI:CZ:US:2019:3.US.441.19.1
sp. zn. III. ÚS 441/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Minasjanové, zastoupené Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou, sídlem Sokolská třída 1204/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 26 Cdo 3204/2018-415, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2017 č. j. 11 Co 72/2017-307 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. června 2015 č. j. 62 C 99/2013-175, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostravy, městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, sídlem náměstí Dr. E. Beneše 555/6, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 6. 2015 č. j. 62 C 99/2013-175 ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) povinnost předložit stěžovatelce prvotní doklady, na základě kterých provedl vyúčtování služeb za roky 2009, 2010 a 2011 pro byt blíže specifikovaný v tomto výroku (dále jen "předmětný byt"), jehož je stěžovatelka nájemnicí. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník řízení žalovanou povinnost splnil, když v průběhu řízení stěžovatelkou požadované prvotní doklady týkající se vyúčtování služeb předložil. Požadovala-li stěžovatelka doklad o konečném stavu vodoměrů za rok 2008 a tím i o počátečním stavu pro rok 2009, okresní soud konstatoval, že vyúčtování služeb za rok 2008, k němuž se tento doklad vztahuje, nebylo předmětem řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 č. j. 11 Co 72/2017-307 rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, přičemž zopakoval, že stěžovatelka měla možnost postupně se seznámit s doklady, na základě kterých bylo provedeno vyúčtování služeb vztahujících se k předmětnému bytu za roky 2009, 2010 a 2011.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2018 č. j. 26 Cdo 3204/2018-415 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné, neboť krajský soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku, zda bylo stěžovatelce předloženo řádné vyúčtování za rok 2009, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 16. 7. 1981 sp. zn. Cpj 164/80, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 26 Cdo 4742/2010 nebo ze dne 11. 8. 2011 sp. zn. 26 Cdo 1814/2009). Nejvyšší soud konstatoval, že soudy postupovaly v souladu s uvedenou judikaturou, jestliže dospěly k závěru, že vedlejší účastník řízení předložil stěžovatelce doklady týkající se vyúčtování za rok 2009. Soubor podstatných dokladů týkajících se vyúčtování spotřeby vody za rok 2009 představoval odečtový list a protokol o vyúčtování služeb za období roku 2009. Z těchto dokladů bylo totiž patrné, z jakého stavu měřidel vedlejší účastník řízení ve vyúčtování pro rok 2009 vycházel a kolik jednotek stěžovatelce vyúčtoval. Domáhala-li se stěžovatelka předložení odečtového listu za rok 2008, požadovala doklad, který nepatří do komplexního souboru veškerých listin týkajících se všech vyúčtovaných služeb, které byly stěžovatelce poskytovány za rok 2009, a požadovala tak plnění nad rámec žaloby.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a námitky, které uplatňovala v průběhu řízení před obecnými soudy. Namítá, že okresním soudem zjištěný stav neodpovídá realitě, a to v závěru, že reklamaci vyúčtování za rok 2009 neuplatnila vůči správnému subjektu. S tímto závěrem nesouhlasí, přičemž uvádí, že z tvrzení i provedených důkazů vyplývá, že reklamaci uplatnila i u vedlejšího účastníka řízení. Okresnímu soudu dále vytýká, že nezohlednil skutečnost, že vedlejším účastníkem řízení předložené prvotní podklady byly předloženy v kopii a mnohé byly téměř nečitelné. Za těchto okolností nemohl okresní soud dospět k závěru o splnění povinnosti vedlejším účastníkem řízení. Tato pochybení pak nenapravily ani soudy vyšších stupňů. Stěžovatelka dovozuje, že rozhodnutí okresního soudu je nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrné, z jakých důkazů vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Tím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že právo na soudní ochranu neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že reklamaci vyúčtování za rok 2009 neuplatnila vůči správnému subjektu, což má být v rozporu s jejími tvrzeními i některými důkazy a v čemž spatřuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka ovšem přehlíží, že okresní soud nedospěl k závěru, že by reklamaci vůči vedlejšímu účastníkovi řízení vůbec neuplatnila, nýbrž že ji řádně u něj uplatnila až v roce 2011, a teprve poté na ni vedlejší účastník řízení mohl adekvátně reagovat. K tomuto zjištění také směřovalo poměrně podrobné dokazování prováděné okresním soudem, na jehož základě dospěl okresní soud k závěru, že v průběhu řízení byly stěžovatelce vedlejším účastníkem řízení, resp. správcovskou organizací, předloženy veškeré potřebné doklady k vyúčtování služeb za roky 2009 až 2011. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu se žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nepodává. Naopak okresní soud postupoval při zjišťování skutkového stavu velmi pečlivě a závěry, k nimž na základě skutkových zjištění dospěl, řádně odůvodnil.
11. Domáhala-li se stěžovatelka po vedlejším účastníkovi řízení předložení dokladů i za rok 2008, a to i poté, co jí doklady za roky 2009 - 2011 byly v průběhu řízení předloženy, nemá Ústavní soud žádné výhrady proti závěru okresního soudu, že tím překročila předmět řízení (uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi řízení předložit prvotní doklady za roky 2009 až 2011), jak jej vymezila v žalobním petitu.
12. Závěrem Ústavní soud poukazuje na to, že nelze přehlédnout, že stěžovatelce byly vyúčtovány nedoplatky ve výši 6 370 Kč za rok 2009, 3 775 Kč za rok 2010 a 3 269 Kč za rok 2011. Svou výší jde tedy o částky, které mají v podstatě bagatelní charakter. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu