ECLI:CZ:US:2019:3.US.559.19.1
sp. zn. III. ÚS 559/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Hradec Králové, sídlem U Soudu 276/3, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 21 Co 274/2018-47, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Václava Lindra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 8. 2018 č. j. 9 C 155/2018-17 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 14 016,50 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 7 031,50 Kč. V posuzované věci se vedlejší účastník domáhal žalovaného plnění s tím, že stěžovatelka jako soudní exekutorka vedla proti němu jako povinné osobě exekuční řízení. Exekuční řízení bylo zastaveno usnesením okresního soudu ze dne 3. 2. 2017 č. j. 27 EXE 3077/2015-55 s tím, že soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Okresní soud dovodil, že právním titulem pro náhradu nákladů exekuce soudní exekutorka nedisponuje, neboť jí právo na náhradu těchto nákladů nebylo exekučním soudem přiznáno. Stěžovatelka tedy částku 14 016,50 Kč zadržuje bez právního důvodu, čímž se na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatila (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"). Okresní soud se v obecné rovině ztotožnil s názorem, že povinným hrazené náklady exekuce na podkladě rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, která nebyla odklizena či nahrazena jinými rozhodnutími, nelze identifikovat s bezdůvodným obohacením (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1683/2014). V posuzované věci příkazy k úhradě nákladů exekuce vydané stěžovatelkou jako soudní exekutorkou byly "odklizeny" a nahrazeny jiným rozhodnutím, a to usnesením okresního soudu ze dne 3. 2. 2017 č. j. 27 EXE 3077/2015-55, podle kterého soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 11. 2018 č. j. 21 Co 274/2018-47 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.), neboť krajský soud shledal rozsudek okresního soudu věcně správným. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 4 840 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že u žalované částky 14 016,50 Kč nemůže jít o bezdůvodné obohacení, neboť právní důvod k jejímu zaplacení v její prospěch byl založen pěti příkazy k úhradě nákladů exekuce podle §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které byly vydány, nabyly právní moci a byly vymoženy ještě v průběhu exekuce (před jejím zastavením) a nebyly nikdy později zrušeny či jakkoliv změněny, ať již v režimu námitkového řízení podle §88 odst. 3 exekučního řádu nebo při rozhodnutí o nákladech zastavené exekuce dle §271 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
5. Stěžovatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1683/2014, v němž byla řešena stejná skutková i právní věc. V uvedeném usnesení Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím dospěly k jednoznačnému závěru, že "povinným hrazené náklady exekuce na podkladě rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, která nebyla odklizena či nahrazena jinými rozhodnutími, nelze identifikovat s bezdůvodným obohacením".
6. Podle stěžovatelky by tedy takto mělo být postupováno i v projednávané věci, která se od ní nijak skutkově či právně neliší, a to v souladu s §13 občanského zákoníku, podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní posuzované věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 14 016,50 Kč.
11. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
12. Stěžovatelka namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. U bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u stěžovatele brojícího proti rozsudku v bagatelní věci.
13. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.
14. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1683/2014, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem, že povinným hrazené náklady exekuce na podkladě rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, jež nebyla "odklizena" či nahrazena jiným rozhodnutím, nelze "identifikovat" s bezdůvodným obohacením.
15. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci však jde o jinou procesní situaci, když krajský soud v napadeném usnesení výstižně poukázal na to, že příkazy k úhradě nákladů exekuce vydané stěžovatelkou jako soudní exekutorkou byly nahrazeny jiným rozhodnutím, a to usnesením okresního soudu ze dne 3. 2. 2017 č. j. 27 EXE 3077/2015-55, podle kterého soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Uvedeným závěrům krajského soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na usnesení ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 1977/14, ve kterém nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů, že stane-li se příkaz k úhradě nákladů exekuce pravomocným, stane se též samostatným exekučním titulem, který nemůže pozbýt právních účinků případným rozhodnutím o zastavení exekuce. Bude-li exekuční řízení zastaveno, dojde tím k jeho skončení, přičemž exekutor zároveň pozbyde svého oprávnění exekuci (a tím i dříve vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce) vykonat [§51 písm. b) exekučního řádu], v důsledku čehož se rozhodnutí stane nevykonatelným; v případě zastavení exekučního řízení předmětná rozhodnutí pozbydou svých účinků a o nákladech exekučního řízení bude rozhodnuto znovu, tentokrát již s přihlédnutím k procesnímu zavinění na zastavení exekuce, nikoli k zákonem presumovanému zavinění povinných stěžovatelů a procesnímu úspěchu oprávněného, z něhož exekutor vycházel v ústavní stížností napadeném rozhodnutí.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu