ECLI:CZ:US:2019:3.US.609.18.1
sp. zn. III. ÚS 609/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky: AIR STATION s. r. o., sídlem Žitavského 496, Praha 5 - Zbraslav, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 6 As 219/2017-245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení jejích ústavně garantovaných práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 10 A 107/2016-102, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podstatou předmětného sporu je rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vydání povolení provozovat letiště Příbram. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítá, že Nejvyšší správní soud zasáhl do jejího vlastnického práva tím, že upřednostnil takový výklad podústavního práva [§27 odst. 3 a §30 odst. 2 písm. c) zákona o civilním letectví], který nerespektuje její vlastnické právo jako osoby, která je vlastníkem většiny výměry všech letištních pozemků letiště Příbram. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v napadeném rozsudku vyjádřený právní názor Nejvyššího správního soudu nelze v této konkrétní věci již v dalším řízení před správními soudy zvrátit a napadené rozhodnutí je proto třeba považovat z hlediska §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, za konečné. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že jde o otázku, která podstatně přesahuje její vlastní zájmy. K tomu uvádí, že v obdobné pozici se nachází celá řada jiných vlastníků letištních pozemků, kterým hrozí, že stávající provozovatelé letišť budou moci blokovat vydání povolení k provozování. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelka žádá o přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
II.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. Tato se jednak odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Jinými slovy, stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2367/14 ze dne 18. 8. 2014 či sp. zn. I. ÚS 406/16 ze dne 29. 2. 2016 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Městského soudu v Praze. Případ se nyní nachází ve stadiu řízení před správním soudem, přičemž stěžovatelka může svá práva bránit v předmětném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které jí zákon poskytuje. Teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, otevírá se jí cesta k zásahu Ústavního soudu. V současné procesní situaci byl však návrh Ústavnímu soudu podán předčasně.
Stěžovatelka si je této skutečnosti vědoma, a proto současně argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jejích vlastních zájmů. Možnost připuštění ústavní stížnosti na základě ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se především týká situace, kdy věc již pravomocně skončila, aniž stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3103/07 ze dne 23. ledna 2008 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. května 2013). O to zdrženlivější musí být Ústavní soud v situaci, kdy se podstata námitek týká merita zatím pravomocně nerozhodnuté věci. K aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné přistoupit, jen pokud jsou bezpodmínečně dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutno věc vyjmout z běžného právního postupu. Stěžovatelka nicméně tvrzený přesah vlastních zájmů nijak nedoložila, přičemž obecné tvrzení, že "celé řadě vlastníků letištních pozemků hrozí, že stávající provozovatelé letišť budou moci blokovat vydání povolení k provozování", není v tomto směru dostatečné.
Vzhledem k výše uvedenému proto soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl jako nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovatelce náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu