ECLI:CZ:US:2019:3.US.951.19.1
sp. zn. III. ÚS 951/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele N. H. V., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2019 sp. zn. 44 To 65/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. ledna 2019 sp. zn. 44 Nt 801/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl usnesením policejního orgánu obviněn ze spáchání zločinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b), odst. 4 písm. c) a odst. 5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se měl dopustit tak, že se aktivně zapojil do činnosti skupiny dalších obviněných, kteří "fungovali" pro občany Vietnamské socialistické republiky jako "zprostředkovatelé" pro získání pobytu v České republice. Toho docílili zejména tím, že dosud přesně nezjištěným způsobem ovlivnili elektronický systém Visapoint tak, že jej ovládli. Registrovány v něm mohly být pouze osoby, které jim uhradily "poplatek". Poté co byla na místo systému Visapoint zřízena telefonní linka, vytvořila skupina jakousi telefonní ústřednu, která tuto linku fakticky blokovala, aby se k podání žádosti mohly dostat jen osoby, které skupině uhradily "poplatek". Na "poplatcích" od žadatelů o pobyt měla skupina od roku 2013 získat více než 750 000 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 20. 9. 2018 č. j. 44 Nt 24/2018-34 rozhodl, že podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr. řádu se stěžovatel bere do vazby.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel instanční stížnost, o které rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 44 To 471/2018 tak, že zrušil usnesení obvodního soudu a nově sám (výrokem I.) rozhodl, že stěžovatel se bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu.
5. Stěžovatelovu ústavní stížnost proti uvedenému usnesení městského soudu Ústavní soud usnesením ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 197/19 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
6. Posléze obvodní soud nadepsaným usnesením (výrok IV.) rozhodl, že podle §72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu trvá i nadále, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib stěžovatele ze dne 18. 1. 2019 nepřijímá, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a contrario nelze účelu vazby u stěžovatele dosáhnout dohledem probačního úředníka, a podle §73 odst. 1 písm. d) a §88c písm. e) tr. řádu a contrario nelze účelu vazby u stěžovatele dosáhnout uložením předběžného opatření spočívajícího v uložení zákazu vycestování do zahraničí.
7. Městský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti usnesení obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy neověřovaly nezbytnost a důvodnost dalšího trvání vazby a nedostatečně a nepřezkoumatelně se vypořádaly se splněním zákonných podmínek vazby stěžovatele a rozhodovaly o ní, ačkoli obvodní soud k tomu nebyl místně příslušný.
9. Stěžovatel připomíná, že státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze v návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 26. 9. 2016 sp. zn. 4 VZN 1587/2016 místní příslušnost obvodního soudu vymezila tak, že byla určena podle §18 odst. 2 tr. řádu, tedy dle místa, kde trestný čin vyšel najevo. V daném případě, uvádí dále návrh, "pojalo podezření z možného páchání Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7".
10. Stěžovatel dovozuje, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 4051/16 (N 21/84 SbNU 257) je třeba podle §18 odst. 1 tr. řádu vycházet z místa, kde byl trestný čin spáchán. Z návrhu státní zástupkyně vyplývá, že trestný čin byl spáchán v Praze 4, v Praze 5 a v Brně; v takové situaci bylo její povinností podat návrh u Obvodního soudu pro Prahu 4, Obvodního soudu pro Prahu 5 nebo Městského soudu v Brně. Stěžovatel má za to, že státní zástupkyně v návrhu rovněž nesprávně označila jako místo, kde vyšel trestný čin najevo, Ministerstvo vnitra. To není orgánem činným v trestním řízení, a proto u něj nemůže trestný čin vyjít najevo tím, že "pojme podezření". Trestný čin vyjde najevo v okamžiku, kdy se o něm dozví orgán činný v trestním řízení. Podle stěžovatele není z návrhu státní zástupkyně zřejmé, jaké informace Ministerstvo vnitra vlastně získalo a zda tyto informace lze považovat za "vyjití činu najevo". Obvodní soud se s předmětnou námitkou vypořádal pouze konstatováním, že kritériu podle §18 tr. řádu odpovídalo místo, kde trestný čin vyšel najevo, tedy v budově Ministerstva vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, kde byl trestný čin oznámen. Městský soud toliko přisvědčil závěrům obvodního soudu, čímž své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti.
11. Stěžovatel polemizuje rovněž s důvody, pro něž soudy rozhodly o prodloužení vazby. Soudy vycházely z toho, že údajná zločinecká skupina dosáhla od roku 2013 výnosů ve výši 750 000 000 Kč. Stěžovatel se podle orgánů činných v trestním řízení ke skupině připojil až v listopadu 2016 a v telefonickém hovoru, který byl předmětem odposlechu, se měl rozčilovat nad vysokou cenou za přihlašování žadatelů. Není však prý logické, aby se jako člen organizované zločinecké skupiny pohoršoval nad tím, že její příjmy jsou příliš vysoké. Stěžovatel nesouhlasí ani s úvahami soudů, že postrádá dostatečně intenzívní vztah k České republice. Uvádí, že má v České republice povolený trvalý pobyt a žije zde od roku 1994, tedy většinu svého života, v České republice s ním žije manželka, která má rovněž povolený trvalý pobyt a pracuje v továrně, dále zde žijí dvě jejich dcery, které jsou státními občankami České republiky. Celá rodina žije ve společné domácnosti v domě, kterého je stěžovatel vlastníkem již více než 10 let. V roce 2018 stěžovatel do Vietnamské socialistické republiky vůbec necestoval. Soudy v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727) neobjasnily ani svůj předpoklad o délce nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu hrozí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
13. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
14. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
15. Vazbě, jako ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
16. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
17. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
18. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Použití obecných východisek na posuzovanou věc
19. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Stěžovatel především napadá skutkové závěry, z nichž obecné soudy vycházely. Snaží se před Ústavním soudem prosadit konkurující hodnocení dosud zjištěných skutečností s cílem přesvědčit jej o tom, že podmínky pro jeho ponechání ve vazbě nebyly splněny. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
21. I proces dokazování ve vazebních věcech se přitom řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
22. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, skutkové závěry městského soudu ani obvodního soudu exces z mezí ústavní konformity nevykazují. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 197/19 přezkoumal usnesení, jímž městský soud zamítl instanční stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu o vzetí stěžovatele do vazby, přičemž shledal jako ústavně přijatelné i samotné odůvodnění tzv. útěkové vazby. Ústavní soud dal najevo, že to vskutku není zcela konkrétní (například jde-li o stěžovatelovy vazby do Vietnamské socialistické republiky), avšak v přiměřené míře odpovídá povinnostem kladeným na vazební rozhodnutí. Je zcela logické, že při prvotním vazebním rozhodování nemůže soud znát všechny relevantní vazební okolnosti do nejmenších podrobností. I zde platí, že vazba je zajišťovací opatření sloužící k odvrácení reálné hrozby, vyplývající obvykle pouze z určitých indicií. Teprve s trestním řízením, probíhajícím po určitý čas, zdůrazňuje Ústavní soud tzv. doktrínu zesílených důvodů. Při prvním rozhodování o vazbě se však tato doktrína [podrobněji zejména nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545), ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247) nebo ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)] zpravidla neuplatní. V duchu této doktríny bude proto úkolem orgánů činných v trestním řízení postupně objasňovat všechny vazebně relevantní skutečnosti. Jde-li o individualizaci závěrů o vazbě pro každého obviněného, nic nebrání tomu, aby se jedna část odůvodnění vztahovala na více obviněných, jde-li o závěry přiléhavé. Ústavní soud v této souvislosti dovodil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí plně obstojí a lze na ně zcela odkázat.
23. Soudy v nyní posuzovanou ústavní stížností napadených usneseních ústavněprávně souladným způsobem určily, že existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které ospravedlňují toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě proto, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
24. Soudy konstatovaly, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že stěžovatel trestnou činnost páchal dlouhodobě (nejméně od 7. 11. 2016 do 18. 9. 2018), předpokládá se jeho výrazný podíl na trestné činnosti představované "nakontaktováváním" zájemců o pobyt v České republice, kdy stěžovatel měl být jedním z prostředníků mezi zájemci o tyto "služby" a spoluobviněným, který již žadatele o pobyt registroval, a s ohledem na podezření, že organizovaná zločinecká skupina včetně stěžovatele získala výnos v předpokládané výši nejméně 750 000 000 Kč, lze rovněž u stěžovatele uvažovat o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře blízké horní hranici zákonné trestní sazby, resp. minimálně ve třech čtvrtinách zákonné trestní sazby stanovené pro §361 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Podle soudů stěžovatel má rodinné vazby ve Vietnamské socialistické republice, opakovaně za rodinou cestoval a jeho další osobní i majetkové vztahy k České republice (včetně podnikatelské činnosti) nepředstavují důvody, jejichž význam nad dalšími okolnostmi, které jsou mu v této souvislosti nepříznivé, převažuje.
26. Soudy se tudíž nezpronevěřily nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727), neboť zdůraznily společenskou nebezpečnost, jakož i rozsah a výnosy trestné činnosti kladené stěžovateli mu za vinu; konstatovaly, že se jí měl dopouštět po delší dobu, přičemž trestná činnost podle stávajících zjištění vykazovala mezinárodní, organizovaný a po technické stránce sofistikovaný charakter.
27. Dlužno zaznamenat, že jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval; srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05.
28. Uvedené představuje zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
29. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které městský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat, odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
30. Obvodní soud a městský soud rovněž vysvětlily, proč mají za to, že ve stěžovatelově věci není možno využít některého z institutů nahrazujících vazbu.
31. Ústavní soud k tomu uzavírá, že všechny tyto závěry jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v konkrétních podmínkách pravomoc zakročit.
32. Za excesivní nepokládá Ústavní soud ani úvahy městského soudu a obvodního soudu k určení místní příslušnosti. Soudy dospěly k závěru, že místem, kde trestný čin vyšel najevo, byla budova Ministerstva vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, kde byl trestný čin oznámen. Jelikož citované zdůvodnění není prvoplánově nerozumné, neposkytuje ani tato část námitek Ústavnímu soudu podklad pro zrušení napadených rozhodnutí. Co do výtky z nepřezkoumatelnosti usnesení městského soudu dlužno konstatovat, že z hlediska výše rekapitulovaných limitů ústavněprávního přezkumu je určující, že se z tohoto usnesení podává, v jakém rozsahu bylo instanční stížností napadené rozhodnutí přezkoumáno, jaké okolnosti vzal jmenovaný soud za podstatné, a na základě jakých právních názorů rozhodl. Podle rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Nosné důvody tohoto rozsudku lze mutatis mutandis uplatnit též na rozhodování soudu druhého stupně v řízení o instanční stížnosti.
33. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K rozsahu, v jakém stěžovatel zpochybňoval věcné důvody napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že se obvodní soud a městský soud nezpronevěřily žádné z ústavněprávních kautel, pročež je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V.
Závěr
34. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu