ECLI:CZ:US:2019:3.US.996.19.1
sp. zn. III. ÚS 996/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti E. K., zastoupené JUDr. Petrem Jirátem, advokátem, sídlem Školní 3315, Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. prosince 2018 č. j. 96 Co 183/2018-243 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. června 2018 č. j. 19 Nc 104/2016-186, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení a V. K., zletilé E. K. a nezletilého J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
V řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o úpravě poměrů zletilé vedlejší účastnice E. K. a nezletilého vedlejšího účastníka J. K. pro dobu před i po rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka V. K.
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále "okresní soud") bylo rozhodnuto mj. o střídavé péči o vedlejšího účastníka J. K. a o jeho výživném, přičemž otec nezletilého (vedlejší účastník) je povinen přispívat na výživu nezletilého J. částkou 4050 Kč a matka nezletilého (stěžovatelka) částkou 1350 Kč.
Na základě odvolání stěžovatelky potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací (dále "krajský soud") jak výrok o střídavé péči, tak výrok o výši výživného.
Řízení ve vztahu k E. K. bylo zastaveno, neboť v průběhu řízení nabyla zletilosti a vzala návrh zpět.
II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních sovobd a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy v napadených rozsudcích nevzaly v potaz rozhodné skutečnosti, nezhodnotily řádně vztah nezletilého k oběma rodičům a jeho skutečný zájem. Z dokazování i znaleckého zkoumání dle stěžovatelky vyplynulo, že střídavá péče, kterou soud zvolil, není pro nezletilého vhodná a může ohrozit jeho psychický stav. Stejně tak soud nezohlednil výslovné přání nezletilého. Opatrovník nezletilého se před soudem prvého stupně taktéž připojil k návrhu stěžovatelky, aby byl nezletilý svěřen do její výlučné péče.
Stěžovatelka připomíná, že nezletilý má diagnostikovanou lehkou mentální retardaci, od rozpadu společné domácnosti žije výlučně s matkou, na níž je značně citově fixován. Jak plyne ze znaleckého posudku i samotné výpovědi nezletilého, nezletilý nemá k otci důvěru a střídavou péči si nepřeje. S ohledem na věk nezletilého (17 let) mělo být k jeho přání přihlédnuto. Znalecký posudek preferoval pro nezletilého klidné a stabilní prostředí.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že zájem dítěte má být při rozhodování prioritním hlediskem dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, přičemž soudy se musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
Stěžovatelka dále odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 582/15 ze dne 9. 4. 2015 (stěžovatelka nesprávně hovoří o nálezu - pozn. ÚS), podle něhož musí být existence nejlepšího zájmu dítěte při rozhodnutí o střídavé péči jednoznačně prokázána. Dále odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 816/15 ze dne 12. 5. 2015, ve kterém Ústavní soud zdůraznil potřebu dostatečného zohlednění přání dítěte, zejména blíží-li se věku zletilosti, jakož i na nález sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. 6. 2016 (N 120/81 SbNU 873) zdůrazňující roli znaleckých posudků.
Stěžovatelka taktéž zpochybňuje určení výživného. Částka výživného, z níž by měl soud vyjít při určení doplatku výživného, by měla být počítána dle skutečného příjmu stěžovatelky, nikoliv od příjmu hypotetického, jak učinil okresní soud. V řízení nebylo podle stěžovatelky nijak prokázáno, že by své příjmy jakkoliv podhodnocovala, či se příjmů dobrovolně vzdávala na úkor vyživovací povinnosti.
Stěžovatelka si je vědoma, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat provedené dokazování, má však za to, že v jejím případě došlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z něho vyvozenými, a došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil a jeho judikatura se postupně vyvíjela [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)], zároveň je nutno stěžovatelce přisvědčit, že střídavá péče nemá být pravidlem či automatismem, neboť její nařízení je nutno vždy posuzovat podle okolností případu a nejlepšího zájmu dítěte. Jak však připomenul Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro práva dítěte v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).
Nejlepší zájem dítěte je tedy definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria posuzování a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
Z napadeného rozsudku soudu prvého stupně je patrné, že se soud situací nezletilého podrobně zabýval a se všemi relevantními zjištěními týkajícími se zájmů nezletilého se dostatečně vypořádal (s. 19-23 napadeného rozhodnutí okresního soudu). Stejně tak se odvolacími námitkami stěžovatelky, uplatněnými opětovně v ústavní stížnosti, dostatečně zabýval odvolací soud (s. 6-7 napadeného rozhodnutí krajského soudu).
Soud vzal v potaz, že nezletilému je 17 let a jeho přání dostatečně zjišťoval. Pokud stěžovatelka upozorňuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 816/15, ve kterém Ústavní soud zdůraznil potřebu zohlednění přání dítěte, je nutno zdůraznit, že nejde bez dalšího o pochybení soudu, pokud s ohledem na jiné důvody automaticky nerozhoduje v souladu s přáním dítěte, pokud jasně vyloží důvody svého rozhodnutí. Přání dítěte je jedním z kritérií posouzení, nikoli kritériem jediným. Soud prvého stupně se v napadeném rozhodnutí velmi podrobně přáním nezletilého a jeho nejlepším zájmem zabýval, přičemž vzal v potaz mj. lehkou mentální retardaci dítěte, jeho snadnou ovlivnitelnost a možnou proměnlivost názorů. Jak již bylo uvedeno, vyvozování skutkových závěrů plynoucích z hodnocení důkazů musí být primárně věcí obecných soudů, které jsou v přímém kontaktu s účastníky řízení a mají tak nejlepší možnost s ohledem na každý individuální případ zohlednit, jaké uspořádání vztahů je pro dítě nejvhodnější při zohlednění práv obou rodičů o dítě pečovat.
Soudy došly k závěru, že oba rodiče jsou způsobilí nezletilého vychovávat, u obou má odpovídající zázemí, oba rodiče mají o výchovu nezletilého zájem, nezletilý oba rodiče potřebuje a každý z rodičů nezletilému nabízí určitý model výchovy, které se vzájemně doplňují. Soud zvolil model střídavé péče po třech týdnech, který zajistí více stabilní prostředí, než výlučná péče jednoho z rodičů se zajištěním širokého styku s rodičem druhým. Soudy vyšly z toho, že výlučná péče jednoho rodičů s úpravou širokého styku s druhým z rodičů by pro nezletilého znamenala neustálé změny výchovného prostředí, resp. výchovných režimů, přičemž nezletilý potřebuje delší čas na adaptaci.
I opatrovník nezletilého v řízení před odvolacím soudem souhlasil s tím, že řešení zvolené soudem prvého stupně je vhodnější než výlučná péče jednoho z rodičů.
Obecným soudům nelze vytknut, že by se argumenty stěžovatelky dostatečně nezabývaly, ani že by při svém rozhodnutí nevzaly v potaz všechna důležitá kritéria, která ve své rozhodovací praxi vymezil Ústavní soud. Jejich posouzení a vzájemné vyvážení je již primárně věcí rozhodování obecných soudů. Ústavní soud neshledal v úvahách obecných soudů jakýkoli exces, který by ho opravňoval ke kasačnímu zásahu ve vztahu k napadeným rozhodnutím.
Pokud stěžovatelka argumentuje usnesením sp. zn. IV. ÚS 582/15, je nutno připomenout, že i zde je výslovně uvedeno: "je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte".
Upozorňuje-li stěžovatelka na nález II. ÚS 169/16, připomíná Ústavní soud, že tento nález se týkal specifické situace nezletilého dítěte, které začalo navštěvovat dvě základní školy, což nejsou skutkové okolnosti srovnatelné s posuzovaným případem, ať již jde o věk dítěte či docházku do základní školy.
Konečně jde-li o způsob hodnocení důkazů ze strany obecných soudů ve vztahu k určení výše výživného, Ústavní soud konstantně uvádí, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Samotná výše výživného není jakkoli excesivní. Ústavní soud po seznámení se s napadenými rozhodnutími nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by se ze strany obecných soudů jednalo o libovůli, resp. extrémní exces při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Pokud jde o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. ze způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu, jak bylo uvedeno, suplovat činnost další soudní instance.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu