ECLI:CZ:US:2019:4.US.1756.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1756/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Uber B.V., sídlem Mr. Treublaan 7, 1097 DP, Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur., Ph.D., sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2019 č. j. 7 Cmo 185/2017-578 do výroku I. a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2017 č. j. 18 Nc 9/2017-377 do výroků I., II., V. a VI., za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a LIDO TAXI RADIO, spol. s r.o., sídlem Cejl 892/32, Zábrdovice, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 1 odst. 1 Ústavy na právní jistotu, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") právo stěžovatelky podnikat, právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále že jimi byl porušen princip rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 7. 2017 č. j. 18 Nc 9/2017-377 k návrhu LIDO TAXI RADIO, spol. s r.o. (dále také jen "žalobkyně"), zcela vyhověl a nařídil podle §102 odst. 1 občanského soudního řádu předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce zdržet se provozování a zprostředkování taxislužby na území Statutárního města Brna. Dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, kterážto měla plynout z toho, že by na její straně mohlo dojít ke vzniku škody velkého rozsahu a v rámci hospodářské soutěže by mohly být definitivně narušeny poměry na trhu taxislužby. Dále pak krajský soud konstatoval, že taxislužba je koncesovanou živností a její výkon podléhá právní regulaci, a nesplňuje-li subjekt, který v tomto oboru podniká (chce podnikat), stanovené podmínky, což bylo osvědčeno, může jít s nejvyšší pravděpodobností o nekalou soutěž.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení krajského soudu (druhé rozhodnutí) potvrdil ve výrocích I., II., V., VI. Žalobkyně v návrhu tvrdila a předloženými listinami osvědčovala, že stěžovatelka, ať již jako provozovatelka nebo zprostředkovatelka, nesplňuje podmínky pro provozování či zprostředkování taxislužby, což je ovšem v rozporu s navrhovaným petitem, v němž se domáhá zdržet se provozování či zprostředkování taxislužby. Podle vrchního soudu lze činnost stěžovatelky označit za (jinou) "službu v oblasti dopravy", zahrnující jak zprostředkování kontaktů mezi řidiči a potenciálními cestujícími, tak i samotnou přepravu, nikoli však "taxislužbu" či její zprostředkování, neboť nesplňuje podmínky provozování taxislužby podle §21, 21c a 21d zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 111/1994 Sb."). Navrhované předběžné opatření je "nevykonatelné", protože spočívá v uložení povinnosti, která je stěžovatelkou nesplnitelná.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve podrobně popsala předchozí soudní řízení, obsah rozhodnutí a rozsah jejich napadení ústavní stížností. Stěžovatelka tvrdila, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že napadená rozhodnutí jsou projevem svévole, když se soudy nevypořádaly s jejími námitkami, nejsou řádně odůvodněna, což zakládá jejich nepřezkoumatelnost a vrchní soud absenci řádného odůvodnění napravil jen částečně. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu zakazuje stěžovatelce odlišné činnosti jak provozovatele, tak i zprostředkovatele taxislužby, to stěžovatelka považuje za rozporné, protože nemůže být zároveň provozovatelem i zprostředkovatelem, odůvodnění považuje za odporující pravidlům logického myšlení v otázce kvalifikace činnosti stěžovatelky.
5. Právo na rovnost účastníků bylo dle přesvědčení stěžovatelky porušeno tím, že v řízení bylo připuštěno vedlejší účastenství Statutárního města Brna na straně žalobkyně a je tak nezákonně podporována veřejným orgánem. Obecné soudy námitky stěžovatelky zcela pominuly (existence unijního práva, směrnice o službách, směrnice o elektronickém obchodu, zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informačních společností, čl. 56 o volném pohybu služeb a čl. 49 svoboda usazování Smlouvy o fungování Evropské unie, právní předpisy Evropské unie, neúplný výklad zákona č. 111/1994 Sb. a neregulované službě zprostředkování atd.). Stěžovatelka vznesla námitku litispendence respektive porušení zásady "ne dvakrát v téže věci", což vedlo k porušení principu právní jistoty a zákazem provozování činnosti bylo po dobu platnosti předběžného opatření zasaženo do práva na podnikání. Následně namítla, že vrchní soud se neřídil právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 4072/17; odůvodnění obsahuje pouze paušální závěry o tom, že činnost stěžovatelky kvalifikuje jako taxislužbu, že zcela naplňuje znaky silniční dopravy pro cizí potřebu a z její strany nejsou dodržovány povinnosti zprostředkovatelů a provozovatelů taxislužby stanovené zákonem, přitom nepřípustně předjímá rozhodnutí ve věci samé. V důsledku rozhodnutí vrchního soudu byl porušen čl. 89 odst. 2 Ústavy a právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, stejně jako právní jistota zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že jsou naplněny důvody pro zrušení napadených rozhodnutí z důvodu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto navrhla, aby nálezem Ústavní soud obě rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy´), který stojí mimo soustavu soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
9. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) a nález ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 375/2000 (N 87/27 SbNU 33); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu o meritu věci, který dosud probíhá u krajského soudu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam.
10. Ústavní soud dále připomíná, že k posuzování ústavních stížností, namířených proti rozhodnutím obecných soudů o předběžných opatřeních, přistupuje krajně zdrženlivě. Ve své judikatuře zdůrazňuje, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, usnesení ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, usnesení ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06, a mnohá další). Ústavní soud tedy zpravidla neshledává dostatečnou ústavněprávní oporu pro zasahování do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
11. Jestliže Ústavní soud přesto přikročí ke zrušení rozhodnutí obecných soudů o předběžném opatření (jak se stalo nálezem ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 4072/17 nebo ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 719/18), činí tak naprosto výjimečně, odůvodňují-li to konkrétní a relevantní okolnosti případu. Žádné takové mimořádné důvody pro vyhovění ústavní stížnosti v nynějším případě Ústavní soud neshledal.
12. Ústavní soud podotýká, že součástí ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí; to ovšem neznamená, že odůvodnění se musí výslovné vypořádat s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti [např. usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu i vrchního soudu a domáhá se dalšího přezkumu Ústavním soudem. Věcí stěžovatelky se opakovaně zabývaly obecné soudy i Ústavní soud (nález ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 4072/17) a dosud nebylo krajským soudem ve věci stěžovatelky meritorně rozhodnuto. Soudy vyslovily právní názor, že z materiálního hlediska činnost stěžovatelky lze podřadit pod §2 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb., který v základní rovině charakterizuje taxislužbu, ale s tou výhradou, že stěžovatelka ani osoby - řidiči, jejichž prostřednictvím dopravní službu zajišťuje, nesplňují podmínky vymezené v §21 a násl. zákona č. 111/1994 Sb. Tato skutečnost však nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Pochybnosti stěžovatelky o vymezení pojmů soudy, že se jedná o různé činnosti provozování a zprostředkování taxislužby na území statutárního města Brna, nemůže mít vliv na důvodnost ústavní stížnosti směřující pouze proti předběžnému opatření.
14. Ústavní soud nepovažuje ani námitky stěžovatelky o existenci překážky věci zahájené - litispendence - či nepřípustností vedlejšího účastenství Statutárního města Brna na straně žalobkyně, opakovaně uplatněné v ústavní stížnosti, za důvodné. Vrchní soud shledal námitku stěžovatelky o existenci překážky věci zahájené zčásti důvodnou a zrušil usnesení krajského soudu ve výrocích III. a IV. a v tomto rozsahu řízení zastavil (usnesení vrchního soudu str. 7 - 8). Vrchní soud přisvědčil rozhodnutí krajského soudu, že přistoupení vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Statutárního města Brna je v souladu s jeho povinností a v zájmu občanů města Brna. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že s ohledem na zásadu minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci nijak nepředjímá výsledek daného řízení ve věci samé a v podrobnostech odkazuje na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky jsou pouhou polemikou s právními závěry krajského soudu a vrchního soudu, které nedosahují ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění předběžných opatření klade Listina a judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud shledává, že do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani do práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustily žádného excesivního a neodůvodněného postupu.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu