ECLI:CZ:US:2019:4.US.1825.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1825/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace KOMETA a. s. Brno, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., advokátkou, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018 č. j. 32 Cdo 2431/2017-292, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2017 č. j. 53 Co 36/2017-252 a opravnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. října 2016 č. j. 18 C 150/2012-221, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle stěžovatelky došlo k porušení jejích práv podle čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 4. 2014
č. j. 18 C 150/2012-124 uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 130 605,38 Kč s úrokem ve výši 18,06 % z částky 100 838,30 Kč od 19. 4. 2010 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 25 % z částky 100 838,30 Kč od 19. 4. 2010 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 4. 2. 2015 č. j. 96 Co 440/2014-153 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I, změnil jej ve výroku II co do výše nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Na základě podnětu vedlejší účastnice obvodní soud vydal opravné usnesení ze dne 19. 10. 2016 č. j. 18 C 150/2012-221, kterým opravil podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozsudek obvodního soudu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 18 C 150/2012-124 ve výroku I tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 130 605,38 Kč s úrokem ve výši 18,06 % p. a. z částky 100 838,30 Kč od 19. 4. 2010 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 25 % p. a. z částky 100 838,30 Kč od 19. 4. 2010 do zaplacení.
5. Městský soud k odvolání stěžovatelky usnesením dne 9. 2. 2017
č. j. 53 Co 36/2017-252 potvrdil opravné usnesení obvodního soudu, a to ve znění: výrok I rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 18 C 150/2012-124 se opravuje tak, že za oba procentní údaje "18,06 %" a "25 %" se vkládá "p. a.".
6. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2018 č. j. 32 Cdo 2431/2017-292 tak, že se dovolání zamítá (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud s odkazy na svou předchozí rozhodovací činnost zejména uvedl, že zřejmou nesprávností je pochybení podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklých v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí. Jinou takovou souvislostí může být i obsah spisu, tedy např. podání, tvrzení a důkazy žalobkyně (zde vedlejší účastnice) nebo obsah výzvy k úhradě. Vedlejší účastnice se od počátku řízení domáhala přiznání příslušenství, a to včetně periodicity úročení, jak vyplývá ze žaloby i následných podání vedlejší účastnice, jakož i z oznámení vedlejší účastnice ze dne 4. 8. 2005 připojeného k žalobě. Pro úplnost lze uvést, že pokud by nebyla periodicita úročení smluvně zakotvena, podle §502 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), se má v pochybnostech za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období. Městský soud tak dle Nejvyššího soudu dospěl ke správnému právnímu závěru, když neuvedení periodicity úročení považoval za zjevnou nesprávnost, kterou je možné opravit podle §164 o. s. ř. opravným usnesením. Tato zjevná nesprávnost se bez pochybností podává z obsahu spisu. Z uvedeného vyplývá, že nejde o otázku, která by v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a že stěžovatelkou uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání proto není dán. Neuvedení periodicity úročení ve výroku rozhodnutí tak bylo zjevnou nesprávností, a městský soud se proto neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, shledal-li postup obvodního soudu podle §164 o. s. ř. správným. Nejvyšší soud se také vypořádal s dalšími dovolacími námitkami stěžovatelky a konstatoval, že stěžovatelka považuje neuvedení roční periodicity za nerozhodnutí o části předmětu řízení, přičemž tomuto názoru však nelze přisvědčit, neboť vedlejší účastnice se domáhala uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit předmětnou částku včetně ročních úroků ze smlouvy o úvěru a úroků z prodlení, tomuto žalobnímu návrhu soud plně vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit požadovanou částku včetně příslušenství.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy chybně aplikovaly §164 o. s. ř., jelikož v předmětné věci nešlo o zjevnou nesprávnost, ale přitom zcela evidentně šlo o nesprávnost obsahovou. Doplnění roční periodicity úročení není možno považovat za gramatickou opravu, ale zcela jistě za opravu věcnou. Doplněním roční periodicity u úroků se nepopiratelně mění práva a povinnosti stran. V dané věci přitom ani nebylo možno pomocí záhlaví či odůvodnění rozhodnutí blíže ozřejmit, o jakou úrokovou sazbu ve výroku tohoto rozhodnutí jde. Výklad rozhodné procesní právní normy (§164 o. s. ř.) obecnými soudy je dle stěžovatelky nesprávný, zmatečný, extenzivní, a je výrazem svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Stěžovatelka také zásadně nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, které se týkající namítaného rozporu usnesení městského soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. 9. 1968 sp. zn. 2 Cz 57/68, dále pak námitky rozporu usnesení městského soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda je přípustné, aby soud postupem podle §164 o. s. ř. řešil nedostatky spočívající v tom, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, a konečně nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že podle §502 odst. 2 obchodního zákoníku se má v pochybnostech za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období s tím, že tato argumentace není případná na nyní projednávanou věc. Dále stěžovatelka rozporuje tvrzení Nejvyššího soudu, že městský soud otázku, zda je možné opravit výrok rozsudku podle §164 o. s. ř. formou opravného usnesení v případě, že chyba ve výroku rozsudku není pro každého zcela zřejmá a každým snadno rozpoznatelná, neřešil, a konečně stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud ignoroval její dovolací námitku, zda jinou souvislostí, ze které vychází posouzení zjevné nesprávnosti ve výroku rozsudku soudu, může být toliko a pouze znění žalobního petitu a obsah písemných podání žalovaného. Z výše uvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených soudních rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
13. Ústavní stížnost je založena na tvrzení stěžovatelky, že obvodní soud postupoval v rozporu s §164 o. s. ř., když opravným usnesením doplnil do rozsudku roční periodicitu úročení vysouzené částky.
14. Ústavní soud konstatuje, že při přezkumu opravných usnesení setrvale ve své judikatuře zdůrazňuje mimořádnou zdrženlivost [srov. např. nález ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 796/08 (N 116/49 SbNU 645)]. V nálezu ze dne 12. 3. 2009
sp. zn. IV. ÚS 2956/07 (N 54/52 SbNU 539) nadto Ústavní soud shledal, že "z hlediska ústavněprávního je přípustná náprava vady původního rozhodnutí cestou opravného usnesení i tam, kde se z formálního hlediska nejedná o opravu zjevné nesprávnosti, v případě, že řízení jako celek je možno po vydání takového usnesení hodnotit jako spravedlivé a souladné s hlavou pátou Listiny."
15. Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti se proto Ústavní soud omezil pouze na posouzení (a to toliko z hlediska ústavněprávního), zda obecné soudy v napadených usneseních nepřekročily oprávnění opravit zjevné nesprávnosti písemného vyhotovení rozhodnutí. Z tohoto hlediska napadená rozhodnutí obecných soudů obstála. Zejména Nejvyšší soud totiž v předmětné věci přezkoumatelně, a to s řadou odkazů na svou předchozí judikaturu, odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatelky odmítl a proč má za to, že byl postup obecných soudů při aplikaci §164 o. s. ř. zákonný (srov. bod 6 tohoto usnesení a napadené usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud na tomto výkladu provedeném Nejvyšším soudem neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012
sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
16. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
17. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu