ECLI:CZ:US:2019:4.US.2089.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2089/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Pavla Františka Koláře, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2018 č. j. 62 A 7/2017-116, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vydaného v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a to v jeho náhradově nákladovém výroku pod bodem III.
Ze spisu krajského soudu sp. zn. 62 A 7/2017, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel požádal Úřad městské části Brno-střed, odbor matriky, o odstranění rozporu v zápisu jeho křestního jména v druhopisu rodného listu oproti originálnímu zápisu v knize narození. Matriční úřad jeho žádosti nevyhověl, odvolání stěžovatele Magistrát města Brna, odbor vnitřních věcí, zamítl a napadené rozhodnutí matričního úřadu potvrdil. Obě správní rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou u krajského soudu. Krajský soud posoudil žalobu jako důvodnou a výše označeným rozsudkem napadená správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému Magistrátu města Brna k dalšímu řízení (výroky I. a II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaného zavázal povinností zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 21 548 Kč (výrok III.), žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV.).
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu se podává, že přiznané náklady řízení sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů právního zastoupení stěžovatele, tj. odměny právního zástupce, jeho cestovních nákladů a náhrady ztráty času. Stěžovatel však žádal i náhradu (svých) cestovních nákladů souvisejících s jeho účastí na jednání dne 6. 4. 2018 ve výši 1 956,21 Kč, které odůvodnil potřebou cestovat vlastním automobilem s ohledem na svůj věk a zdravotní stav vyžadující nezbytné přestávky během cesty. Náhradu těchto cestovních nákladů krajský soud stěžovateli nepřiznal, neboť je nepovažoval za účelně vynaložený výdaj (§60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů); podle krajského soudu byli právní zástupce i stěžovatel z téhož města, sídlo zástupce i bydliště stěžovatele jsou v téže ulici i domě, a proto jim nic nebránilo cestovat na jednání soudu společně.
II.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel označil nepřiznání náhrady jeho cestovních nákladů za vadné rozhodnutí a závěr krajského soudu, že šlo o neúčelný výdaj, za nesprávný a zavádějící. Podle stěžovatele nelze vycházet z hypotézy, byť soudem nevyslovené, že právní zástupce a jeho klient musí vyjet k jednání soudu z místa svého sídla, resp. bydliště, že mohou jet společně v jednom vozidle a že se po ukončení soudního jednání mohou spolu i vracet. Existují desítky příčin, pro které v různých konkrétních případech advokát vyjíždí k jednání soudu z jiného místa než ze svého sídla, stejně jako desítky příčin, které ho vedou k tomu, aby po ukončení soudního jednání odjel do jiného místa, než do svého sídla, nebo svůj odjezd pozdržel a byl činný v místě jednání soudu. Stěžovatel uvedl, že dne 6. 4. 2018 jeho právní zástupce vyjel k jednání krajského soudu nikoliv ze svého sídla, ale z jiného místa (města), stěžovatel s ním nemohl cestovat v jednom vozidle ze zdravotních důvodů, neboť v inkriminovaný den byl ve stavu nemocných z důvodu přenosného onemocnění (doklad o tom byl založen ve spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 114 C 68/2012, kopii výměnného listu - poukazu o onemocnění připojil i k ústavní stížnosti), a pokud šlo o návrat do Ostravy, právní zástupce stěžovatele byl po skončení předmětného jednání dále činný, studoval u krajského soudu jiný soudní spis a následně uskutečnil řadu dalších pracovních schůzek. Vzhledem k věku stěžovatele a jeho zdravotnímu stavu bylo nemyslitelné, aby ho právní zástupce žádal o posečkání do konce pracovního dne. Stěžovatel též zmínil časové souvislosti spojené s dopravou z Ostravy do Brna na jednání soudu, které bylo nařízeno na 9.00 hod.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval, že krajský soud nemohl žádnou z uvedených hypotéz presumovat a pokud si konkrétní okolnosti neověřil, ač tak učinit mohl, je jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok ad III.) vadné. Z tohoto důvodu navrhl, aby Ústavní soud v souladu s §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zavázal krajský soud povinností zaplatit mu na náhradě nákladů řízení o ústavní stížnosti částku 6 800 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka náhrady nákladů řízení, resp. nesouhlas stěžovatele se závěrem soudu o nepřiznání náhrady jeho cestovních nákladů. Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi opakovaně judikoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i otázka náhrady nákladů řízení může, avšak výjimečně, nabýt ústavněprávní dimenze. Zejména je tomu tak v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole nebo v případě, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, resp. s průběhem a výsledkem řízení. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Z napadeného rozsudku se podává, že stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení, byť nikoliv ve výši, kterou požadoval. Rozhodnutí krajského soudu je však i přes nespokojenost stěžovatele z ústavně právního hlediska akceptovatelné, neboť krajský soud svá skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ohledně výše náhrady nákladů řízení dostatečně odůvodnil. Jeho úvaha o (ne)důvodnosti, resp. (ne)účelnosti nákladů na dopravu stěžovatele k jednání soudu vlastním osobním automobilem má svoje racionální opodstatnění a je i přiměřeným způsobem odůvodněná. Napadené rozhodnutí tak Ústavní soud nemohl považovat za svévolné či extrémně nespravedlivé, zvláště přihlédl-li k tomu, že žádný z argumentů předložených v ústavní stížnosti stěžovatel u krajského soudu k podpoře důvodnosti vynaložení svých cestovních nákladů neuplatnil. Krajský soud je tak nemohl posoudit a nelze mu ani vytýkat, že okolnosti cestování stěžovatele a jeho právního zástupce k jednání dne 6. 4. 2018 sám nezjišťoval; bylo věcí stěžovatele, aby v návrhu na přiznání náhrady (všech) nákladů řízení poskytl soudu všechny relevantní informace a podklady. Ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž platí, že byla-li námitka, která mohla být uplatněna v řízení před obecnými soudy, vznesena až v ústavní stížnosti, jde o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, N 95/8 SbNU 367).
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou nepřiznané částky (1 956 Kč.). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z nálezové judikatury Ústavního soudu vyplývá, že případný přezkum rozhodnutí o bagatelní částce a zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu není zcela vyloučen, děje se tak však jen v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení, je-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů nebo při významné nejednotnosti v rozhodování obecných soudů. O takový případ však v posuzované věci nešlo.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil účastníkovi řízení povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Náklady řízení před Ústavním soudem si ovšem zásadně nese každý z účastníků i vedlejších účastníků sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); pouze v odůvodněných případech lze podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému náklady řízení (§62 odst. 4 téhož zákona). Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu a Ústavní soud se k aplikaci tohoto ustanovení uchyluje jen ve zcela mimořádných a výjimečných případech. V posuzované věci Ústavní soud důvod k takovému postupu neshledal, a proto návrhu stěžovatele nevyhověl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu