ECLI:CZ:US:2019:4.US.2098.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2098/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Pavla Skupy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Cdo 5341/2016-200, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2016 č. j. 21 Co 444/2015-88, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. června 2015 č. j. 22 C 13/2014-57, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 18. června 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Pavel Skupa (dále také jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. 22 C 13/2014 soukromoprávní spor, v němž se Pavel Skupa (žalobce) domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti [dále jen "žalovaná"] zaplacení částky 131 669 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla nesprávným úředním postupem, resp. nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 173/2006. Žalovaná již před zahájením soudního sporu před obvodním soudem uznala, že v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla proto žalobci zadostiučinění ve výši 62 250 Kč, když ke dni posouzení nároku žalobce žalovanou uvedené soudní řízení trvalo osm let, bylo do určité míry složité a rozhodovaly v něm všechny tři stupně soudní soustavy. Nadto dle žalované význam řízení pro žalobce byl prý nižší, pročež celkově přiznanou výši zadostiučinění snížila o 40 %.
2) Rozsudkem ze dne 5. června 2015 č. j. 22 C 13/2014-57, obvodní soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 20 875 Kč. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zaplacení 110 794 Kč obvodní soud žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku obvodní soud [s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko")] stanovil výši přiměřeného zadostiučinění na 15 000 Kč za každý rok řízení, přičemž v prvních dvou letech přiznal toliko částku poloviční. Konečně vzhledem k počtu stupňů soudní soustavy, které ve věci žalobce rozhodovaly, jakož i pro celkovou složitost věci, snížil výši přiměřeného zadostiučinění o 20 % a o 10 %, tedy z původních 118 750 Kč na 83 125 Kč. Protože žalovaná již žalobci dobrovolně zaplatila 62 250 Kč, vyhověl obvodní soud žalobě toliko co do 20 875 Kč, ve zbytku ji pak jako nedůvodnou zamítl.
3) Proti rozsudku obvodního soudu podal žalobce odvolání. Rozsudkem ze dne 2. února 2016 č. j. 21 Co 444/2015-88, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v napadeném výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, rozsudek obvodního soudu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej pak změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 16 456 Kč. Zároveň městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Co do odůvodnění svého rozhodnutí se městský soud veskrze ztotožnil se závěry soudu obvodního, nicméně dospěl k závěru, že částku přiměřeného zadostiučinění za každý rok řízení je třeba stanovit ve výši 16 000 Kč, současně však konstatoval, že tuto je třeba snížit o 35 %. V konečném důsledku proto rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil.
4) Proti rozsudku městského soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 28. března 2018 č. j. 30 Cdo 5341/2016-200. Učinil tak s odůvodněním, že samotný nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění, stanovením základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, ani s rozsahem procentní úpravy základní částky zadostiučinění, nebyl s to založit přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Pokud jde o výši přiznaného zadostiučinění, připomenul dovolací soud, že v rámci své přezkumné činnosti posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž výslednou částkou se zabývá jen tehdy, byla-li vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. O takový případ však dle dovolacího soudu ve věci žalobce nešlo. Závěrem dovolací soud dodal, že ani otázka posouzení kritéria dle §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., přípustnost dovolání žalobce založit nemohla, neboť napadený rozsudek městského soudu se v tomto směru nijak neodchyloval od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí o výši přiměřeného zadostiučinění za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (k čemuž odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. března 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11 a ze dne 21. září 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). V návaznosti na uvedené posléze rozporuje samotný způsob stanovení a výši základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení, jakož i důvody jejího snížení.
Konkrétně stěžovatel uvádí, že základní částku zadostiučinění považuje za zcela nahodile stanovenou. Obvodní soud totiž bez dalšího vycházel z částky 15 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, kdežto soud městský, který jeho závěry korigoval, považoval "za spravedlivější" částku 16 000 Kč, přičemž svoji úvahu v tomto směru dále nijak nerozvedl. Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci bylo namístě - ve shodě se závěry plynoucími ze shora označeného stanoviska - stanovit výši základní částky přiměřeného zadostiučinění při horní hranici, tj. ve výši 20 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Tím, že obecné soudy nerespektovaly uvedený závěr dovolacího soudu, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Současně má stěžovatel za to, že v dané části jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť neobsahují řádné a srozumitelné vysvětlení, proč obecné soudy přistoupily ke snížení výsledné částky přiměřeného zadostiučinění o 30 % (obvodní soud), resp. o 35 % (městský soud).
Další zásah do svých ústavně zaručených základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že celkově přiznaná částka zadostiučinění byla snížena z důvodu počtu soudních instancí, před nimiž řízení probíhalo, a dále pro složitost věci samé. Je přesvědčen, že tato kritéria nelze posuzovat odděleně, ale společně a fakticky tak byla základní částka zadostiučinění snížena hned dvakrát z téhož důvodu. V návaznosti na uvedené dále stěžovatel rozporuje samotnou možnost snížení výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění. Má za to, že tato by měla být stanovena v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za rok řízení, kteréžto částky se podávají z rozhodovací praxe, a bez dalšího snižování. Opačný případ, tedy další snížení takto stanoveného přiměřeného zadostiučinění, označuje stěžovatel za porušení článku 36 odst. 3 Listiny.
V neposlední řadě stěžovatel brojí i proti způsobu, jakým dovolací soud odmítl jeho dovolání, neboť je přesvědčen, že bylo "bezesporu důvodné". V uvedeném postupu dovolacího soudu proto opět spatřuje porušení článku 36 odst. 3 Listiny.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje především nesouhlas s právními závěry obecných soudů stran posouzení důvodů nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného před Městským soudem v Brně. Tím stěžovatel v podstatě staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která by měla přezkoumávat skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů.
Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích dle zákona č. 82/1998 Sb. Pravidelně pak konstatuje, že je plně v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12, či ze dne 26. září 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12). Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných dle daného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení základního práva zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. července 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13, či ze dne 24. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1744/12).
Povinnost respektovat výše uvedené ústavní meze a obsahová kritéria a v neposlední řadě i samotný účel (smysl) zákona č. 82/1998 Sb., ústavně vymezený v článku 36 odst. 3 Listiny, tedy neváže pouze zákonodárce, ale rovněž (s ohledem na ústavní příkaz zakotvený v článku 4 odst. 4 Listiny) i obecné soudy, a to při aplikaci a interpretaci jeho jednotlivých ustanovení, neboť základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy, pak zakládá porušení základního práva a svobody (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99, ze dne 29. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10, či ze dne 30. září 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14).
K tomu lze doplnit, že pokud jde o přezkum rozhodování obecných soudů o nárocích z titulu odpovědnosti státu za škodu, platí, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu článku 36 odst. 1 a 3 Listiny. ‚Pouhý' nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10).
K jednotlivým námitkám stěžovatele považuje Ústavní soud za nezbytné uvést následující:
Stěžovatel svoji ústavní stížnost buduje především na tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť není zřejmé, proč obvodní a posléze městský soud, stanovily jako základní částku přiměřeného zadostiučinění 15 000 Kč, resp. 16 000 Kč, jakož ani z jakého důvodu přistoupily k následnému snížení celkově přiznané částky o 30 %, resp. 35 %.
Ústavní soud, poté co se seznámil s odůvodněním napadených rozhodnutí, je toho názoru, že tato stěžovatelem vytýkanou vadou netrpí. Oproti rozhodnutím, jimiž se Ústavní soud zabýval ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 192/11 a sp. zn. I. ÚS 1536/11, totiž napadená rozhodnutí v projednávané věci obsahují jak vymezení základní částky přiměřeného zadostiučinění, tak i její procentní modifikace, včetně náležitého odůvodnění.
Tak obvodní soud, poté co podrobně rekapituloval průběh posuzovaného řízení a připomenul závěry podávající se z relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, uvedl, že vyšel ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení, "přičemž neshledal důvody pro použití částky vyšší, neboť délka řízení ještě není extrémní a je dána především skutečností, že musí být opakovaně rozhodováno o žádostech žalobce o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků. Žalobce se na celkové délce řízení podílí, a to zejména počtem podání adresovaných soudu, ze kterých často není zřejmé, co jimi žalobce sleduje." Ústavní soud konstatuje, že takové odůvodnění (navíc ve spojení s podrobným přehledem průběhu daného soudního řízení, z něhož je patrné, že na délce řízení se skutečně podíleli z významné části jeho účastníci, popřípadě vnější okolnosti - vyškrtnutí hned dvou stěžovateli obvodním soudem ustanovených advokátů ze seznamu advokátů) rozhodně nelze označit za nepřezkoumatelné či snad jinak extrémně vadné, a tedy zakládající porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na náhradu škody způsobené nezákonným úředním postupem. Pokud jde o závěr městského soudu, že spravedlivější by bylo stěžovateli přiznat částku 16.000 Kč, pak lze stěžovateli dát částečně za pravdu v tom směru, že uvedený závěr tento soud nijak blíže nerozvádí. Ve světle hodnocení učiněného shora stran odůvodnění rozhodnutí o výši základní částky učiněného obvodním soudem (které Ústavní soud neshledal nijak závadným), je dané pochybení městského soudu stěžovateli zásadně ku prospěchu.
K obdobnému závěru pak Ústavní soud dospěl i při posouzení dílčí námitky stěžovatele stran procentuálního vyjádření podílů, jakým se kritéria obsažená v §31a odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 82/1998 Sb. podílela na zvýšení, či naopak snížení celkově přiznané částky přiměřeného zadostiučinění. Oproti posouzení odůvodnění výše základní částky přiměřeného zadostiučinění zde však vystupuje do popředí rozsudek městského soudu, neboť ten (srov. jeho stranu 3) věnoval odůvodnění aplikace těchto kritérií větší prostor. I ve vztahu k rozsudku obvodního soudu má Ústavní soud za to, že jeho důvody pro snížení přiznané částky přiměřeného zadostiučinění obstojí, neboť jak naplnění kritéria dle §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., tak i dle písm. b) téhož ustanovení [vedoucí ke snížení přiznaného přiměřeného zadostiučinění] se podává již z rekapitulace dosavadního průběhu řízení. Ve věci totiž dvakrát rozhodoval městský soud a soud dovolací, což celkovou délku řízení zákonitě zvýšilo a po stránce procesní byla věc složitá nejen vzhledem k rozhodování o přiznání a osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, ale i k postupu účastníků řízení, což se podává z rekapitulace řízení před Městským soudem v Brně.
Pouze na okraj Ústavní soud doplňuje, že obecné soudy nesměšovaly skutečnost, že řízení probíhalo před soudy více stupňů a složitost věci samé, což je patrné (mimo jiné) i ze strany 3 odůvodnění rozsudku městského soudu, kde počet řízení tento soud hodnotí v rámci kritéria uvedeného v §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., tj. v rámci posouzení celkové délky řízení, kdežto složitost věci v rámci kritéria uvedeného v §31a odst. 3 písm. b) téhož zákona.
Pokud jde o námitku stran možnosti snížení základní výše přiměřeného zadostiučinění, odkazuje Ústavní soud na bod 20 stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 192/11.
Konečně k poslední námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že stěžovatel směšuje pojmy přípustnosti a důvodnosti dovolání; důvodností dovolání se dovolací soud může zabývat pouze v případě, kdy je dovolání přípustné podle některého z kritérií uvedených v §237 o. s. ř. a není současně nepřípustné podle §238 a §238a o. s. ř. O tom, jak vymezil přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. však již stěžovatel neuvádí ničeho. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že poukaz na judikaturu Ústavního soudu stran odůvodnění rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. není přiléhavý.
Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy svým postupem neporušily žádné ze stěžovateli zaručených základních práv. Za takové situace byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu