ECLI:CZ:US:2019:4.US.2245.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2245/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2018 sp. zn. 44 To 180/2018 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. března 2018 č. j. 1 KZV 215/2016-761, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím obecného soudu a městského státního zastupitelství došlo k zásahu do jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti postupně provádí rekapitulaci skutkových okolností případu a následného postupu orgánů činných v trestním řízení.
2. Usnesením ze dne 21. 3. 2017 č. j. KRPA-248023-433/TČ-2015-000097-REZ, Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. města Prahy, SKPV, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, došlo k zajištění peněžních prostředků jako náhradní hodnoty. Dne 20. 2. 2018 podal stěžovatel žádost o zrušení tohoto zajištění. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze žádost zamítl napadeným usnesením ze dne 23. 3. 2018, č. j. 1 KZV 215/2016-761.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 44 To 180/2018, byla zamítnuta stížnost stěžovatele podaná proti usnesení státního zastupitelství.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel upozorňuje, že usnesení o zamítnutí stížnosti mu městský soud řádně (tedy prostřednictvím elektronické datové pošty) nedoručil. Písemnost doručovanou na adresu trvaného pobytu stěžovatele na Slovensku obyčejnou poštou převzala jiná osoba. Je jen věcí náhody, že ji příjemce ze Slovenska stěžovateli předal. Písemnost tedy soud dosud řádně nedoručil. Stížnostní soud tak nepostupoval podle relevantních ustanovení §62, §135 a §137 tr. ř.
5. Stěžovatel dále orgánům činným v trestním řízení vytýká, že projednání jeho žádosti o zrušení zajištění věci trpělo průtahy. O jeho žádosti ze dne 20. 2. 2018 městské státní zastupitelství rozhodlo až dne 23. 3. 2018, přičemž tyto záležitosti mají být projednány s největším urychlením (§3 odst. 4 tr. ř. ), resp. neodkladně (§78 odst. 7 tr. ř. ). Stejně tak stížnostní soud nedodržel přiměřenou lhůtu pro vydání rozhodnutí zpravidla do pěti dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti (§146a odst. 1 tr. ř. ). Podle názoru stěžovatele nebyl důvod tuto lhůtu nedodržet.
6. Stížnostní soud navíc podle názoru stěžovatele své závěry náležitě neodůvodnil, když předně uvedl, že o námitkách stěžovatele rozhoduje obdobným usnesením již popáté. Stěžovatel dále uvádí, že státní zástupce použil ve svém rozhodnutí zcela nepřezkoumatelný pojem "řetězový podvod", který k námitce stěžovatele stížnostní soud doplňoval a upřesňoval. Přitom však stěžovateli nedal možnost se k takovému procesu upřesňování vyjádřit. Stejně tak neumožnil stěžovateli vyjádřit se k odkazu na časové omezení lhůty pro trvání zajištění v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08 (správně se jedná o usnesení Ústavního soudu, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). Dále pak stížnostní soud stěžovateli nepředestřel ani údaj v odůvodnění, že nepředložil, a to ani po propuštění z vazby důkaz o tom, že zajištěné prostředky společnosti GOLDENBURG Germany GmbH skutečně patřily. Orgány činné v trestní řízení stěžovatele nevyzvaly k předložení takového důkazu. Nic podobného by po něm ani nemohly požadovat. Domnívá se, že dostatečným důkazem byla obálka německé banky, v níž byly peníze uloženy.
7. Stěžovatel namítá, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s jeho námitkou, že zajištěním dochází k dotčení vlastnických práv společnosti GOLDENBURG Germany GmbH ani s námitkou, že neexistuje právní předpis, který by přenášel daňovou povinnost v řetězci ze subjektů z území ČR na jiné subjekty na území Spolkové republiky Německo.
8. Doba, po kterou jsou peněžní prostředky zajištěny, je navíc nepřiměřeně dlouhá. K zajištění došlo dne 16. 6. 2015. Stěžovatel znovu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08 (správně se jedná o usnesení, jak bylo uvedeno výše). Dovozuje z něj, že pokud se přiměřenost lhůty pro zajištění podpůrně vztahuje pravidlo o délce vazby, měla by se na tuto problematiku vztahovat i pravidla o rozdělení lhůty na třetiny, kdy jen první připadá na přípravné řízení. Z toho dovozuje, že přiměřená délka řízení by v jeho věci byla jeden rok, a ta už byla překročena.
9. Stěžovatel dále namítá, že Obvodní soud pro Prahu 7 nebyl k rozhodnutí místně příslušný, neboť v jeho obvodu nenastal žádný trestný čin, který by byl popsán v usneseních o zahájení trestního stíhání. To bylo podle názoru stěžovatele navíc zahájeno nezákonně.
III.
Vyjádření účastníka
10. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že příslušný soudce dal písemný pokyn kanceláři k doručení usnesení soudu na adresu trvalého bydliště na Slovensku, kterou stěžovatel uvedl v úvodu své stížnosti, přičemž v textu neuvedl, že si přeje doručovat na jinou adresu. Protože usnesení bylo doručováno do ciziny, kancelář automaticky neověřovala, zda adresát má v ČR zřízenou datovou schránku. Soudce uznává, že přehlédl, že usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, proti kterému stěžovatel stížností brojil, bylo doručeno do datové schránky stěžovatele a prostřednictvím stejné datové schránky stěžovatel podal stížnost. Za větší pochybení soud považuje fakt, že se důsledně neřídil ustanovením §137 odst. 2 tr. ř. a nenechal usnesení doručit pouze obhájci obviněného, kterému bylo usnesení doručeno do jeho datové schránky. Lhůtu uvedenou v §146a odst. 1 tr. ř. nelze považovat za nepřekročitelnou, neboť ustanovení je uvozeno slovem "zpravidla". Stížnosti stěžovatele a jeho obhájce byly Městskému soudu v Praze předloženy dne 12. 4. 2018, tedy až po uplynutí pětidenní lhůty. Běžnou praxí senátu 44 To je, že neveřejná zasedání k projednání stížností jsou nařizována na jednací dny podle plánu práce a probíhají spolu s veřejnými zasedáními v jednací síni, která je senátu 44 To přidělena podle plánu práce pouze dvakrát do týdne. Neveřejné zasedání bylo předsedkyní senátu nařízeno s určitým časovým odstupem, protože ke stížnosti bylo připojeno 12 šanonů policejního spisu (cca 2 500 stran). Při nařizování jednání mají přednost vazební věci, kterých je v senátu 44 To většina. Soud se domnívá, že časová prodleva několika dní při určení termínu neveřejného zasedání nehraje vhledem k okolnostem z hlediska porušení ústavně zaručených práv stěžovatele žádnou podstatnou roli. V odůvodnění soud zmínil, že o stížnosti rozhoduje již popáté, protože námitky formulované obhájcem obviněného byly naprosto totožné a při odůvodnění již soud považoval za nadbytečné se s nimi znovu podrobněji zabývat. Další námitky v ústavní stížnosti soud považuje za nedůvodné, některé až za nepochopitelné. Již v prvním usnesení, kterým bylo rozhodováno o stížnosti stěžovatele týkající se zajištění náhradní hodnoty, byl upozorněn, že jeho tvrzení, že peníze jsou majetkem společnosti GOLDENBURG Germany GmbH považoval soud za nevěrohodné a že pokud chce dosáhnout zrušení zajištění, je třeba, aby vlastnictví společnosti hodnověrným způsobem doložil. V dalším soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
11. Vyjádření účastníka bylo zasláno stěžovateli na vědomí.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. V prvé řadě je nutno konstatovat, že možnosti zásahu Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení musí být vykládány přísně restriktivním způsobem a Ústavní soud takto koriguje pouze nejextrémnější excesy. Kasační intervence Ústavního soudu v přípravném řízení se omezuje jen na případy zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež mají extrémní povahu, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména trestních soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (jak ostatně Ústavní soud stěžovateli již sdělil v usnesení ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2247/18; dále srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 či usnesení ze dne 25. 1. 2006 III. ÚS 674/05). K takto závažným pochybením však v nyní posuzované věci nedošlo.
13. Většina stěžovatelem uplatněných námitek je pouhým opakováním již dříve několikrát uplatněných a řádně vypořádaných námitek, a to jak obecnými soudy, tak Ústavním soudem v řízeních o jiných stěžovatelových ústavních stížnostech (srov. zejména usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 288/17, ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 1876/17, ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 2772/17, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2246/18, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3275/18, a dalších). Vzhledem k tomu, že stěžovatel tyto závěry ani adresně nenapadá, a sám Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchýlit, lze na ně stěžovatele zcela odkázat. Ústavní soud se tak již v minulosti dostatečně vypořádal s námitkami, které se týkaly otázky místní příslušnosti obvodního soudu, celkové důkazní situace v daném řízení, zákonnosti důkazního řízení i splnění podmínek pro zahájení trestního stíhání, užitého pojmu "řetězový obchod" a dalšími. Vzhledem k tomu, že v daném trestním řízení nedošlo k žádné zásadní změně poměrů, je s ohledem na výše uvedené zřejmé, že žádných změn nemůže doznat ani hodnocení ústavní přípustnosti posuzovaného zajištění finančních prostředků.
14. Je pravdou, že podle §78 odst. 7 tr. ř. má být o žádosti rozhodnuto neodkladně a že podle §2 odst. 4 tr. ř. musí orgány činné v trestním řízení projednávat s největším urychlením mj. ty věci, v nichž byl zajištěn majetek, avšak v kontextu vyšetřování velmi rozsáhlé hospodářské trestné činnosti, které se mělo dopustit devět osob a stěžovatel měl zkrátit daň ve výši více než 27 000 000 Kč, v rámci kterého je činěno velké množství (nejen) zajišťovacích úkonů, nelze hovořit o tom, že by časový sled rozhodování orgánů činných v trestním řízení o žádosti stěžovatele představovalo zbytečné průtahy.
15. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že mu usnesení stížnostního soudu mělo být doručeno do datové schránky a nikoli na adresu trvalého pobytu na Slovensku, lze takové námitce přisvědčit (§62 odst. 1 tr. ř.). Takovýto postup však nikterak neporušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Usnesení totiž soud doručil i tehdejšímu obhájci stěžovatele (dne 11. 5. 2018) a podle tvrzení stěžovatele se usnesení dostalo i do jeho dispozice (ústavní stížnost byla podána dne 28. 6. 2018). Ústavní soud v minulosti uvedl (usnesení ze dne 9. 5. 2005 sp. zn. II ÚS 163/05), že pokud stěžovatel byl po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem, kterému předmětné usnesení doručeno bylo, takže možnost podání opravného prostředku byla dána a obhájce ji rovněž jménem stěžovatele využil, postupovaly orgány činné v trestním řízení způsobem, který neznemožňoval stěžovateli realizaci jeho procesních práv. Materiální ochrany práva se tedy stěžovateli dostalo, byť i mu předmětné usnesení zřejmě doručeno nebylo.
16. Ústavní soud dále konstatuje, že část stěžovatelových námitek nesměřuje k ochraně jeho vlastních práv, nýbrž k ochraně práv jiné osoby, a to společnosti GOLDENBURG Germany GmbH. To se týká jak jeho tvrzení, že předmětné věci náleží ve skutečnosti právě této právnické osobě a porušují její ústavně zaručená práva. Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
17. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
18. Legitimita zajištění v průběhu řízení se může oslabit v souvislosti s plynutím času. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) [a podobný nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli," kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (...) nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu."
19. Nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že je institutem zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení sp. zn. II. ÚS 3674/13 ze dne 19. 2. 2014, II. ÚS 776/14 ze dne 7. 5. 2014, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění.
20. To neznamená, že mnohaleté zajištění je "automaticky" bez dalšího nepřípustné. Další možnost jeho trvání je však podmíněna tím, že zajištění vyhoví přísnějšímu testu, než jaký by postačoval v případě zajištění kratšího, totiž testu obohacenému o uvážení přiměřenosti zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé - délku trvání zajištění samotnou a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je na místě i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121)].
21. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o dalším trvání zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem, zda není projevem svévole, a zda lze další zajištění považovat za přiměřené z pohledu časového, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
22. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění probíhá v režimu podle §79g tr. ř., a je o něm rozhodováno orgány touto právní úpravou předpokládanými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. I když stěžovatel nesouhlasí s tím, jak se rozhodující orgány vypořádaly s jeho námitkami, Ústavní soud nemá za to, že by odůvodnění napadených usnesení byla natolik obecná, že by svědčila o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel zde poněkud přeceňuje nároky, jaké lze na odůvodnění rozhodnutí o zajištění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímnímu charakteru, klást. Z obdobného důvodu není přiléhavý ani stěžovatelův názor, že určitá část argumentace stížnostního soudu mu měla být před vydáním napadeného rozhodnutí předestřena. Je přirozené, že v této fázi trestního procesu nemusejí být veškeré skutečnosti postaveny najisto a může docházet k určitému vývoji; stěžovatel přitom může případné námitky uplatňovat i v rámci dalších žádostí o zrušení zajištění.
23. Pokud jde o otázku další odůvodnitelnosti trvání zajištění, i když platí, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má své časové limity, Ústavní soud nemá za to, že by v dané věci již došlo k jejich překročení. Současnou délku trvání zajištění dosud nelze připodobnit k situacím, u kterých Ústavní soud v minulosti shledal důvod ke svému zásahu (u nálezů sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07 šlo o případy, kdy ani po více než šestileté době nebylo skončeno ani přípravné řízení a nebylo ani zřejmé, kdy skončeno bude, když věc byla vrácena policejnímu orgánu; ve věci sp. zn. II. ÚS 3662/14 se věc v přípravném řízení již nenacházela, když byla vrácena "pouze" před soud prvého stupně, ovšem doba trvání zajištění dosáhla téměř devíti let). Uvedení důvodů pro zrušení zajištění s případným důkazním podložením by mělo být zájmem osoby, která o zajištění žádá (§79f odst. 2 tr. ř.). Orgánům činným v trestním řízení zákon neukládá, aby k takovému postupu žadatele vyzývaly.
24. Opakovaně vyslovený závěr, že ačkoli zákon dobu zajištění prostředků blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. §72a tr. ř.), nelze dále rozvíjet o úvahy rozpočítávání této doby na třetiny připadající na jednotlivé fáze trestního řízení, jak je tomu u délky vazby (§72a odst. 2 tr. ř.). Na rozdíl od zajišťovacího institutu spočívajícího v omezení osobní svobody obviněného, kde mají orgány činné v trestním řízení fakticky jenom dvě možnosti rozhodnutí - buď vzít obviněného do vazby, respektive jej tam ponechat, nebo ho pustit na svobodu (byť i s použitím institutů nahrazujících vazbu) - umožňuje trestní řád orgánům činným v trestním řízení při použití institutu zajištění peněžitého majetku jistou flexibilitu co do rozsahu prováděného zajištění, které lze měnit i v průběhu trvání zajištění. Zejména lze s předchozím souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce umožnit se zajištěnými náhradními hodnotami z důležitých důvodů do jisté míry nakládat (srov. §79g odst. 2 tr. ř.), což by mělo v případech déletrvajícího zajištění vést k umožnění odůvodněných dispozic, ovšem pod dohledem rozhodujícího orgánu činného v trestním řízení, které by dostály oprávněným soukromým majetkovým zájmům jednotlivce.
25. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu