ECLI:CZ:US:2019:4.US.2743.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2743/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A.C.E. Media Ventures, Inc., sídlem 3500 South DuPont Highway, Dover, Deleware 19901, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Lukášem Matuškou, advokátem, sídlem gen. Sochora 952/21, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2018 č. j. 26 Cdo 548/2018-149, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017 č. j. 17 Co 177/2017-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. března 2017 č. j. 6 C 277/2016-65, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 14, sídlem ulice bratří Venclíků 1073/8, Praha 14 - Černý Most, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ("návazně") i vlastnické právo podle čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") bylo stěžovatelce (jako žalované) uloženo z titulu dlužného nájemného zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 148 668 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 67 493,65 Kč (výrok II). Jak patrno z odůvodnění tohoto rozhodnutí, obvodní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, že vedlejší účastnice porušila své povinnosti z nájemní smlouvy ze dne 27. 1 2005 (dále jen "nájemní smlouva" nebo "smlouva") a že jí proto sjednané nájemné nenáleží.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu (jako věcně správný) ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil (jen) tak, že výše nákladů řízení činí 53 954 Kč, a také rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 19 551 Kč. Jde-li o věc samu, městský soud se se závěry obvodního soudu plně ztotožnil, když dospěl k závěru, že vedlejší účastnice žádnou povinnost ze smlouvy neporušila, a ani neshledal, že by u ní šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že v něm nebyl uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť stěžovatelka primárně zpochybnila správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsob hodnocení důkazů, a za použití jí předestřeného skutkového stavu zpochybnila správnost právních závěrů odvolacího soudu.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se v soudním řízení bránila nároku vedlejší účastnice na úhradu dlužného nájemného za období od 1. 8. 2013 do 27. 1. 2015, uplatněného na základě nájemní smlouvy. Účelem nájmu bylo umístění reklamní konstrukce, přičemž jedním z podstatných ujednání byla povinnost vedlejší účastnice učinit vše pro to, aby nebyla narušena viditelnost reklamního zařízení. Obecným soudům pak stěžovatelka vytýká, že nesprávně posoudily otázky porušení této povinnosti ze strany vedlejší účastnice, s tím, že vedlejší účastnice dostatečně nebránila stavbě konkurenčního reklamního zařízení ve stavebním řízení. Požadavek na úhradu nájemného je proto dle stěžovatelky i v rozporu s dobrými mravy, což má plynout také z toho, že vedlejší účastnice souhlasila s přijetím finančního daru od konkurence a že stavební úřad dodnes ignoruje rozsudek Nejvyššího správního soudu, dle něhož je stavební rozhodnutí ohledně konkurenčního zařízení nicotné.
6. V další části ústavní stížnosti (kde je tvrzeno porušení práva na spravedlivý proces) stěžovatelka předestírá, jak by měla být zmíněná nájemní smlouva interpretována, přičemž soudům nižších stupňů vytýká, že při posouzení výkladu jejího §3 bodu 3.2 písm. c) a §4 bodu 4.4 použily pouze systematický výklad, což má být v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a že Nejvyšší soud posoudil její dovolání "formalisticky", neboť otázka porušení nájemní smlouvy a jednání v rozporu s dobrými mravy je spojena s výkladem dotčených ustanovení, zejména §3 bodu 3.2 písm. c), přičemž rozsudek ze dne 21. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1548/97, na který Nejvyšší soud poukázal, naopak podporuje její závěry. Vzhledem k tomu je stěžovatelka názoru, že jde o otázky právní, a v této souvislosti se dovolává i stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). Současně namítá, že skutková zjištění jsou zásadně vadná, a tudíž existuje extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud dle stěžovatelky tyto důkazy ignoroval, konkrétně důkazy ohledně toho, že vedlejší účastnice iniciativu ve smyslu §7 bodu 7.1 nájemní smlouvy zpočátku vyvinula.
7. V návaznosti na námitku nesprávné interpretace nájemní smlouvy stěžovatelka vytýká obecným soudům (ve stručnosti) to, že ustanovení §3 bodu 3.2 písm. c) nesprávně podmínily §2 bodem 2.2 nájemní smlouvy, přičemž nerespektovaly shodně projevenou vůli stran, postupovaly v rozporu s výkladovou jazykovou metodou, když ignorovaly, že prvně uvedené ustanovení - na rozdíl od §3 bodu 3.2 písm. b) - odkaz na §2 bod 2.2 neobsahuje. Nájemní smlouva přitom obsahuje dle stěžovatelky dva typy ochrany nájemce - výsadní okruh [§2 bod 2.2, §3 bod 3.2 písm. b)] a proti reklamním konstrukcím omezujícím viditelnost [§3 bod 3.2 písm. c)]. I vedlejší účastnice tento výklad zastávala a svých povinností si byla vědoma, jak má plynout z jejího vyjádření a důkazů, na které stěžovatelka nyní poukazuje s tím, že některé z nich jsou z doby samotné aplikace smlouvy a svědčí o vůli vedlejší účastnice. Odmítá závěr městského soudu, že nelze vyvodit, na jaké pozemky se §3 bod 3.2 písm. c) vztahuje, a upozorňuje, že vedlejší účastnice své povinnosti podle něho přestala plnit poté, co dostala finanční dar od konkurenční společnosti.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že se odmítl zabývat otázkou nesprávného právního posouzení porušení zásady dobrých mravů, resp. že jeho úvaha je bez vztahu k danému případu; pominul totiž, že podstatou sporu není pouze placení nájemného, ale otázka ztráty práva na jeho pobírání s ohledem na porušení výslovné smluvní povinnosti. Tím opět Nejvyšší soud rezignoval na svou funkci. Současně stěžovatelka namítá, že se odmítl zabývat skutečnostmi, které uplatnila v dovolání.
9. Soudy všech stupňů dle stěžovatelky tedy nesprávně posoudily otázky nesplnění povinnosti podle §7 bodu 7.1 a §3 bodu 3.2 písm. c) nájemní smlouvy, ačkoliv městský soud potvrdil, že dopisy ze dne 25. 10. 2013 a 13. 11. 2014 byly správně posouzeny jako výtka porušení povinností a výzva ke zjednání nápravy podle ustanovení §4 bodu 4.4 smlouvy. Soudy nižších stupňů neposoudily všechny okolnosti případu, včetně způsobené újmy, a nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, čímž porušily §157 odst. 1 a 2 o. s. ř., odvolací soud řadu otázek pominul a nevypořádal se s několika odvolacími námitkami. Nejvyšší soud námitky a namítané vady neposoudil. Napadená soudní rozhodnutí mají být v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1826/11 (N 47/64 SbNU 581), ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367), ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647), ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85), ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771) a stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že Nejvyšší soud se řádně nezabýval jejím dovoláním a že soudy nižších stupňů nesprávně interpretovaly nájemní smlouvu, když vyvodily, že povinnost vedlejší účastnice, jež jí plyne z jejího §3 bodu 3.2 písm. c), se týká pozemků v jejím vlastnictví v okruhu 100 metrů (§2 bod 2.2). V této souvislosti tvrdí, že použily pouze systematický výklad a že nevzaly v úvahu vůli smluvních stran. Z napadených rozsudků je ale patrno, že obecné soudy se danou otázkou poměrně podrobně zabývaly a zdůvodnily, proč se neztotožnily se stěžovatelčiným názorem, dle něhož prvně uvedené ustanovení představuje samostatný, na §2 bodu 2.2 nezávislý způsob ochrany, a že vedlejší účastnice své povinnosti podle §7 bodu 7.1 ve spojení s §3 bodem 3.2 písm. c) nedostála, a tudíž podle §4 bodu 4.4 ztratila nárok na nájemné.
13. Předně je třeba poznamenat, že nájemní smlouva byla soudy nižších stupňů interpretována nejen na základě systematického výkladu, ale očividně i výkladu jazykového a logického, přičemž tyto soudy své závěry ohledně "nesamostatnosti" §3 bodu 3.2 písm. c) a potažmo o "neporušení" povinnosti, jež vedlejší účastnici z tohoto ustanovení plyne, náležitě odůvodnily. Městský soud se k námitce stěžovatelky zabýval i tím, že vedlejší účastnice proti výstavbě konkurenčního reklamního zařízení činila určité kroky jen zpočátku, dospěl však k závěru, že tato skutečnost žádný význam nemá, neboť v tomto ohledu žádnou povinnost neměla. Požadavkům ústavnosti tak obecné vyhověly, přičemž případná věcná správnost daných úvah předmětem tohoto (tj. ústavněprávního) přezkumu být nemůže.
14. Nutno dodat, že i kdyby Ústavní soud přistoupil na stěžovatelčin argument, že je třeba vycházet ze shodného tvrzení smluvních stran, že ustanovení §3 bodu 3.2 písm. c) nezávisí na §2 bodu 2.2 smlouvy, ani pak by nemohl označit závěry soudů nižších stupňů, že vedlejší účastnice svou povinnost z prvně uvedeného ustanovení neporušila, za vadné. V tomto případě by totiž nebylo možné vyvodit, že by vedlejší účastnice mohla mít v souvislosti s §3 bodem 3.2 písm. c) povinnost podle §7 bodu 7.1, neboť toto ustanovení se vztahuje k §2 bodu 2.2 (viz obdobně městský soud na str. 6 třetí odstavec poslední věta).
15. Bez významu není ani závěr Nejvyššího soudu, dle něhož vedlejší účastnice povinnost plynoucí z §7 bodu 7.1 neporušila, i kdyby jí svědčila, neboť (dostatečnou) iniciativu vyvinula (viz str. 2 druhý odstavec poslední věta). Z toho plyne, že ani v případě, kdy by bylo možné na základě důkazů, které stěžovatelka zmiňuje, vyvodit vůli smluvních stran při uzavírání smlouvy tak, jak se výše uvádí, a na jejím základě dospět k závěru o "samostatnosti" §3 bodu 3.2 písm. c), opět by to nevedlo k závěru, že vedlejší účastnice smlouvu porušila. V této souvislosti nelze ani pominout, jak už zmínil obvodní soud (viz str. 7 první odstavec), že správní rozhodnutí týkající se stavby konkurenčního reklamního zařízení shledal Nejvyšší správní soud nicotnými, neboť z toho plyne, že stěžovatelka si svá práva mohla hájit (a také hájila) sama. Za této situace (a vzhledem i k časovým souvislostem) se závěry městského soudu, že za daným tvrzení stojí snaha stěžovatelky vyhnout se platebnímu závazku ze smlouvy, nejeví Ústavnímu soudu jako nepřiléhavé.
16. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka v prvé řadě namítá, že otázka výkladu smlouvy je otázkou právní. V tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na své úvahy obsažené v nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3127/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kde se vyjádřil k otázce rozlišení skutkových a právních otázek pro účely dovolacího řízení (§241 odst. 1 o. s. ř.), a to právě v souvislosti s interpretací právních úkonů, resp. jednání (viz body 32-34). Zastává-li stěžovatelka tedy (bez dalšího) názor, že uplatnila "náležitý" dovolací důvod, když v dovolání namítla nesprávnou interpretaci nájemní smlouvy, zejména §3 bodu 3.2 písm. c), nelze jí přisvědčit. Nadto i při výkladu uplatňovaném stěžovatelkou Nejvyšší soud ohledně případného porušení §7 bodu 7.1 dospěl k jinému závěru, než z jakého stěžovatelka vychází (viz výše).
17. Stěžovatelka také Nejvyššímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval námitkou dobrých mravů. Předně nutno uvést, že námitka porušení dobrých mravů vychází z předpokladu, že vedlejší účastnice porušila své povinnosti ze smlouvy, ovšem k tomuto závěru obecné soudy nedospěly, a tudíž již jen proto nemůže být považována za důvodnou. Nejvyšší soud se pak touto námitkou zabýval, napadený rozsudek městského soudu přezkoumal, nicméně porušení zásady dobrých mravů neshledal. A když s odkazem na svou judikaturu uvedl, že nepozbyla-li vedlejší účastnice právo na nájemné podle §4 bodu 4.4, samotný požadavek na zaplacení dlužného nájemného nemůže být v rozporu s dobrými mravy, pak z ústavní stížnosti dostatečně neplyne, proč by tato úvaha měla být vadná (naopak koresponduje s výše uvedeným).
18. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu