ECLI:CZ:US:2019:4.US.2774.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2774/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Smolíka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Mikulou, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2019 č. j. 10 Co 1276/2018-150, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2019 č. j. 10 Co 1275/2018-147, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 99 D 1364/2018-124 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 99 D 1364/2018-122, spojené s návrhem na zrušení §9 odst. 1 věty třetí a čtvrté zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1. Jiřího Smolíka a 2. Michala Smolíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel svou ústavní stížnost spojil podle §74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení §9 odst. 1 věty třetí a čtvrté zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Ústavní soud na základě odůvodnění ústavní stížnosti, tedy faktu, že se stěžovatel domáhá zrušení části §9 zákona o soudních poplatcích ve znění: "Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží." (srov. bod 3 ústavní stížnosti) konstatuje, že petit ústavní stížnosti obsahuje zřejmou věcnou nesprávnost, jelikož z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel ve skutečnosti domáhá zrušení §9 odst. 1 věty druhé a třetí zákona o soudních poplatcích.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 8. 2018 č. j. 99 D 1364/2018-94 bylo rozhodnuto o dědictví v právní věci řízení o pozůstalosti po Heleně Smolíkové, zemřelé dne 26. 4. 2018.
4. Odvoláním ze dne 31. 8. 2018 se stěžovatel domáhal zrušení výše rubrikovaného usnesení okresního soudu. Usnesením okresního soudu ze dne 17. 9. 2018 č. j. 99 D 1364/2018-104 byl stěžovatel vyzván k úhradě soudního poplatku za podané odvolání ve výši 2 000 Kč, a to ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Výše soudního poplatku byla určena podle položky 22 bodu 11 a položky 4 bodu 1 písm. c) přílohy zákona o soudních poplatcích.
5. Stěžovatel se svým podáním ze dne 16. 10. 2018 domáhal prominutí zmeškání lhůty k zaplacení výše uvedeného soudního poplatku, přičemž uvedl, že soudní poplatek za odvolání zaplatila jeho švagrová paní Dagmar Wyborski, která již 19. 9. 2018 zadala příkaz k úhradě soudního poplatku. Z důvodu uvedení nesprávného čísla účtu však nebyl soudní poplatek zaplacen na účet soudu. Platební příkaz k úhradě soudního poplatku na účet soudu ve správném znění pak zadala paní Dagmar Wyborski až dne 15. 10. 2018, když teprve tento den zjistila, že platební příkaz ze dne 19. 9. 2018 byl zadán na nesprávný účet. Paní Dagmar Wyborski nesprávnost v čísle účtu zjistila až dne 15. 10. 2018 proto, že tento den jí byl výpis z jejího bankovního účtu doručen. Ve shora uvedených skutečnostech spatřuje stěžovatel omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. S podáním návrhu na prominutí zmeškání lhůty stěžovatel spojil i zmeškaný úkon, tedy zaplacení soudního poplatku.
6. Usnesením okresního soudu ze dne 1. 11. 2018 č. j. 99 D 1364/2018-124 byl návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání zamítnut. Okresní soud konstatoval, že zákon nezakazuje účastníku řízení, aby soudní poplatek za něj zaplatila i jiná osoba. Soud je však názoru, že je povinností účastníka řízení zjistit si, zda byl soudní poplatek za odvolání zaplacen řádně a včas, a to zejména proto, že právní následky z řádně zaplaceného, resp. nezaplaceného soudního poplatku, plynou přímo účastníku. Jelikož se podle §6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), v řízení jedná o právech a povinnostech účastníka řízení, je na něm, aby si důsledně hájil svá práva, plnil si své povinnosti a jednal tak v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, bdělým náleží právo. Stěžovatel však v souladu se shora uvedenými závěry nejednal, když nechal třetí osobu, aby za něj zaplatila soudní poplatek za odvolání a poté si neověřil, zda skutečně k včasnému a řádnému zaplacení došlo. Na tom nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že mělo být pracovníkem banky zadáno nesprávné číslo účtu. Bylo povinností stěžovatele zkontrolovat si správné číslo účtu uvedené ve výzvě k zaplacení, příp. si ověřit zaplacení soudního poplatku přímo na účtárně soudu. Dále na tom nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že stěžovatel následně soudní poplatek zaplatil. Stěžovatel byl ve výzvě soudu poučen o tom, že nebude-li soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Dále byl poučen o tom, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
7. Usnesením okresního soudu ze dne 1. 11. 2018 č. j. 99 D 1364/2018-122 bylo výrokem I odvolací řízení zastaveno. Výrokem II bylo rozhodnuto, že se stěžovateli po právní moci tohoto usnesení soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, který byl zaplacen převodním příkazem, vrací. Výrokem III bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud shledal, že soudní poplatek za podání odvolání byl v projednávaném případě podle §4 odst. 1 písm. b) a §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích splatný podáním odvolání. Jelikož stěžovatel při podání odvolání soudní poplatek nezaplatil, vyzval soud stěžovatele podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, aby soudní poplatek zaplatil ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Tato výzva byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 18. 9. 2018 do datové schránky. Poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku tak připadl na 3. 10. 2018. Stěžovatel však zaplatil soudní poplatek převodním příkazem na účet soudu až dne 16. 10. 2018. Jelikož soudní poplatek za odvolání nebyl stěžovatelem zaplacen ve stanovené lhůtě, okresní soud odvolací řízení zastavil podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
8. Proti oběma výše uvedeným usnesením podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 4. 2019 č. j. 10 Co 1275/2018-147 bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 1. 11. 2018 č. j. 99 D 1364/2018-122 a usnesením krajského soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. 10 Co 1276/2018-150 bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 1. 11. 2018 č. j. 99 D 1364/2018-124. Krajský soud se ve vztahu k zastavení řízení zcela ztotožnil se závěry okresního soudu. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku pak krajský soud konstatoval, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku je lhůtou propadnou, a proto nemůže soud přihlížet k zaplacení soudního poplatku po uplynutí stanovené patnáctidenní lhůty. Zaplacení soudního poplatku nelze považovat za procesní úkon, ani nejde o procesní povinnost. Jestliže nebyl soudní poplatek řádně uhrazen ve stanovené lhůtě, pak zákon neumožňuje jej uhradit ve lhůtě pozdější a ukládá soudu příslušné řízení zastavit. Nepřichází tudíž v úvahu použití §58 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Skutečnost, že došlo k nedopatření při zadávání platebního příkazu k úhradě soudního poplatku ze strany Dagmar Wyborski, jak popisuje stěžovatel, je nerozhodná. Bylo na stěžovateli, případně jeho právním zástupci, aby v dodatečně určené patnáctidenní lhůtě byl soudní poplatek uhrazen řádně.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel tvrdí, že napadená usnesení obecných soudů jsou v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces, neboť nezohlednila specifickou situaci stěžovatele, kdy bez vlastního zavinění (stejně jako bez zavinění Dagmar Wyborski) nebyl pro nedorozumění v komunikaci s pracovníkem banky, který zprostředkovával telefonický příkaz k platbě, zaplacen soudní poplatek za odvolání, a to i přesto, že byl příkaz k zaplacení soudního poplatku zadán pracovníku banky dne 19. 9. 2018, tedy ve lhůtě vymezené soudem k zaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 17. 9. 2018 č. j. 99 D 1364/2018-104. Stěžovatel si je vědom toho, že z hlediska ryze formalistického znění zákona o soudních poplatcích je zřejmé, že poplatek nebyl zaplacen, protože nedorazil na účet soudu. Nicméně takový výklad považuje stěžovatel za rozporný s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Formalistický postup totiž nezohledňuje skutečnost, že v případě zaplacení soudního poplatku stěžovatele neměla jeho švagrová Dagmar Wyborski důvod předpokládat, že platba zadaná telefonicky příkazem prostřednictvím pracovníka banky neproběhla. Pracovník banky Dagmar Wyborski při zadávání příkazu k zaplacení soudního poplatku na neexistující číslo účtu neupozornil a jedinou chybou v čísle účtu byla chybějící pomlčka, kterou pracovník banky opomenul zapsat. Z toho důvodu je k ochraně práva na spravedlivý proces zapotřebí považovat telefonický příkaz k zaplacení soudního poplatku prostřednictvím pracovníka banky ze dne 19. 9. 2018 (tedy ve lhůtě pro zaplacení soudního poplatku po výzvě soudu) za včasné zaplacení soudního poplatku. Tento argument podporuje i fakt, že Dagmar Wyborski zaplatila poplatek neprodleně znovu ve chvíli, kdy měla poprvé možnost zjistit, že platba na číslo účtu neproběhla, a to z měsíčního bankovního výpisu. Ústavní soud by měl proto posuzovat především materiální prvek zákonné úpravy a zohlednit význam institutu zastavení řízení při nezaplacení soudního poplatku, který má především eliminovat případy, kdy účastník řízení nemá v úmyslu poplatek vůbec zaplatit a neučiní všechny kroky potřebné k průběhu platby, a postupovat v souladu s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a tyto okolnosti zohlednit ve prospěch zachování práv stěžovatele, a tedy zároveň zrušit předmětné části §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, které jsou tímto dle stěžovatele v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že v současné době, kdy je zohledňována specifika prohlubující se elektronizace justice i v případě lhůt pro učinění úkonu před soudem, měla by být zachována ochrana účastníků řízení i ve chvíli, kdy nezaviněně dojde k nezaplacení soudního poplatku při telefonickém zadání příkazu k platbě prostřednictvím pracovníka banky ve chvíli, kdy účastník řízení nemá zřízený přístup do internetového bankovnictví a učiní všechny potřebné kroky k zaplacení soudního poplatku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé, byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
13. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení otázky, zda okresní soud pochybil, když zastavil řízení o odvolání vyvolané stěžovatelem za situace, kdy stěžovatel uhradil soudní poplatek za odvolání až po marném uplynutí mu k tomu stanovené patnáctidenní lhůty, a zda tím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jak se jich (viz výše) dovolává.
14. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
15. Ústavní soud shledává, že již v usnesení ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 685/12 aproboval právní názor soudu, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu. Ústavní soud neshledal důvod, proč by i v tomto řízení vyslovený právní názor jakkoliv přehodnocoval. Jak vyplývá z mezi stranami nesporných skutečností, tak poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku připadl na den 3. 10. 2018. Stěžovatel však zaplatil soudní poplatek převodním příkazem na účet soudu až dne 15. 10. 2018. Vzhledem k tomu, že poplatek uhrazený stěžovatelem byl na účet soudu připsán až dne 16. 10. 2018, okresní soud postupoval zcela v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, když řízení o odvolání zastavil. Na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Jak zcela správně uvedl krajský soud (sub 8), tak tvrzení stěžovatele, že došlo k nedopatření při zadávání platebního příkazu k úhradě soudního poplatku ze strany Dagmar Wyborski, je zcela nerozhodné. Bylo na stěžovateli, případně jeho právním zástupci, aby zajistil, že v dodatečně určené patnáctidenní lhůtě bude soudní poplatek uhrazen řádně. Nelze než ve shodě s okresním soudem konstatovat, že stěžovatel nepostupoval v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, tedy právo náleží bdělým, a tím, že nechal třetí osobu, aby za něj zaplatila soudní poplatek za odvolání, a poté si neověřil, zda skutečně k včasnému a řádnému zaplacení došlo, si sám způsobil jím naříkané důsledky. Tato skutečnost je to o více zarážející za situace, kdy je zastoupen právním profesionálem.
16. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení právních předpisů (sub 2). Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
17. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu