ECLI:CZ:US:2019:4.US.2797.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2797/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené Mgr. Františkem Šaurem, advokátem, sídlem Matoušova 515/12, Praha 5 - Smíchov, proti výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2018 č. j. 101 Co 110/2018-197 a výrokům II, III a IV rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. ledna 2018 č. j. 30 Nc 53/2017-134, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého M. N. v soudním řízení zastoupeného městem Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, sídlem Masarykovo náměstí 1/6, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, a 2. R. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a ústavně zaručených práv vedlejšího účastníka 1. (dále též "nezletilý") podle čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte a podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 1. 2018 č. j. 30 Nc 53/2017-134 rozhodl tak, že se nezletilý svěřuje do péče matky (výrok I), že vedlejší účastník 2. (dále též "otec") je povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 7 000 Kč měsíčně s tím, že otec je povinen částku 5 500 Kč měsíčně platit vždy nejpozději do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky a částku 1 500 Kč měsíčně je otec povinen přispívat na účet vedený u Sberbank CZ a. s., sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, s účinností od 1. 12. 2016 (výrok II), že do doby nabytí zletilosti nezletilého lze s prostředky uloženými na účtu vedeném Sberbank CZ a. s., sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, nakládat pouze po předchozím schválení opatrovnickým soudem nebo s písemným souhlasem obou rodičů nezletilého (výrok III). Dále rozhodl, že dlužné výživné na nezletilého za období od 1. 12. 2016 do 31. 1. 2018 celkem ve výši 28 000 Kč je otec povinen zaplatit v částce 7 000 Kč na výživném v měsíčních splátkách po částkách 1 000 Kč vždy spolu s běžným výživným k rukám matky, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku a dlužné výživné na spoření ve výši 21 000 Kč je otec povinen vložit na účet nezletilého vedený Sberbank CZ a. s., sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, do 31. 7. 2018 (výrok IV). Dále okresní soud rozhodl, že návrh matky na úpravu styku se zamítá (výrok V) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Výroky I a V tohoto rozsudku nabyly samostatně právní moci, jelikož nebyly napadeny odvoláním.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl k odvolání stěžovatelky proti výrokům II, III a IV rozsudku okresního soudu rozsudkem ze dne 6. 6. 2018 č. j. 101 Co 110/2018-197 tak, že rozsudek okresního soudu se v napadeném rozsahu ve výroku II mění tak, že otec je povinen s účinností od 1. 12. 2016 nadále přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou 7 000 Kč, výživné je splatné měsíčně předem k rukám matky vždy do 15. dne v měsíci (výrok I), dále že rozsudek okresního soudu se v napadeném rozsahu ve výroku IV mění tak, že dluh na výživném za dobu od 1. 12. 2016 do 31. 5. 2018 ve výši 30 000 Kč je otec oprávněn zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabyde právní moci, pod ztrátou výhody splátek, do úplného zaplacení dluhu (výrok II), dále, že rozsudek okresního soudu se v napadeném rozsahu ve výroku III zrušuje (výrok III) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před okresním ani krajským soudem (výrok IV).
4. Krajský soud se neztotožnil s námitkou matky, že otec se způsobem, jakým bylo vypořádáno jeho zaniklé společné jmění manželů (s jeho bývalou manželkou - osobou odlišnou od stěžovatelky), bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu. V dlouhodobém manželském svazku, z něhož se narodily dvě děti (nezletilí T. a J. V.), nabyli otec a jeho bývalá manželka, za pomoci širší rodiny, nemovitosti, které rodina, včetně rodiny širší, vždy užívala pro vlastní potřebu. Žádná z nemovitostí nesloužila rodině jako zdroj příjmů. V rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů převzala bývalá manželka otce závazky váznoucí na nemovitostech. V tomto směru je srozumitelné, že otec nežádal vypořádací podíl, stejně tak je srozumitelný postoj otce k zohlednění nedostatku morálky, když byl za trvání manželství (dnes již bývalé) manželce dlouhodobě nevěrný a zplodil nemanželské
dítě - nezletilého M. Bývalá manželka otce podniká s předmětem "činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence", otec, který v průběhu manželství studoval, což prokázal získanými diplomy, se na získání majetku po dobu studia nemohl podílet stejnou měrou jako bývalá manželka - bylo-li i toto stanovisko při vypořádání zaniklého společného jmění manželů zohledňováno, jde o svobodnou vůli smluvních stran a soud není oprávněn tuto vůli zpochybňovat. Námitky matky, že se otec bez vážného důvodu vzdal značného majetku, jestliže nežádal vypořádací podíl a jestliže si pro své bydlení neponechal jednu z bytových jednotek, které s bývalou manželkou vlastnili, čímž způsobil, že musí nést náklady bydlení, není důvodná. I kdyby otec bydlel v nemovitosti v jeho vlastnictví, nesl by náklady na příspěvek do fondu oprav a náklady se službami s bydlením spojenými, a dále náklady související s nákupem energií. Jeho platby za bydlení v Praze ve vlastní nemovitosti by byly srovnatelné se současnými náklady na bydlení, které nejsou nerozumné, když činí 13 000 Kč měsíčně. Jestliže se matka nezletilého domáhala provedení dokazování o tvrzeních otce o financování nákupu jednotlivých nemovitostí, považoval krajský soud její návrh na provedení dokazování za nadbytečný. Krajský soud uzavřel, že částka 7 000 Kč je částkou odpovídající zákonným kritériím pro nastavení výše výživného.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že ve věci jde meritorně o ústavně konformní posouzení otázky, za jakých podmínek lze při stanovení výše výživného na nezletilé nemanželské dítě hovořit o tom, že se povinný otec dítěte bez důležitého důvodu vzdal příjmu v podobě vypořádacího podílu po zúžení společného jmění manželů se svojí bývalou manželkou a jak to při určení výše výživného zohlednit. Stěžovatelka je názoru, že fakt, že se otec nezletilého dítěte vzdá bez důležitého důvodu podílu na zúženém společném jmění manželů, se při určení výše výživného musí zohlednit. Je na obecných soudech, aby při určení výše výživného onen ušlý příjem otce ocenily buď znalecky, nebo aby jej určily postupem podle §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a s takto zjištěnou částkou dále pracovaly. Jestliže takto obecné soudy při vydání napadených rozhodnutí nepostupovaly, pak dle stěžovatelky pochybily natolik intenzivně, že tím porušily základní práva nezletilého (jelikož normy jednoduchého práva nevykládaly prismatem nejlepšího zájmu dítěte) a stěžovatelky, což obsáhle v ústavní stížnosti odůvodňuje skutkovými okolnostmi i svými právními názory, pročež se domáhá zrušení uvedených výroků napadených rozhodnutí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, včetně stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které za součinnosti s orgány sociálně právní ochrany dětí mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel férového procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. Stěžovatelka se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka tak pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Na závěrech obecných soudů, jak jsou shrnuty shora sub 4 a jak jsou podrobně rozvedeny zejména v bodech 20 až 25 napadeného rozsudku krajského soudu, a to včetně odkazů na relevantní judikaturu Ústavního soudu, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
12. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu