ECLI:CZ:US:2019:4.US.2812.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2812/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Strašiftáka, zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem, sídlem Pekařská 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 33 Cdo 2418/2017-352 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 44 Co 457/2014-334, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Martina Drápala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá i toho, aby Ústavní soud vyslovil, že odvolací senát Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") 44 Co svým postupem a rozhodnutím porušil ustanovení čl. 90 věty první a čl. 95 odst. 1 věty první před středníkem Ústavy, přičemž navrhuje, aby tento senát vyloučil z dalšího projednávání věci.
3. Rozsudkem ze dne 23. 6. 2014 č. j. 41 C 178/2011-293 Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") uložil vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému), aby stěžovateli (jako žalobci) zaplatil částku 32 443 EUR s příslušenstvím oproti (stěžovatelově) povinnosti vydat ve výroku rozhodnutí blíže specifikovaná hliníková okna a dveře systému PONZIO NT 78 a parapetní desky, a dále vedlejšímu účastníkovi uložil, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil stěžovateli částku 221 836,50 Kč a České republice částku 897,86 EUR.
4. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu zamítl, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů, a to vedlejšímu účastníkovi ve výši 196 665,90 Kč a České republice ve výši 897,87 EUR. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že uzavřel smlouvu o dílo (právě) s vedlejším účastníkem a že rozsudek městského soudu není vykonatelný, neboť nárok na vrácení nepředstavuje možné plnění.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že vedlejší účastník své odvolání opřel o důvody uvedené v §205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., avšak neuvedl, ze kterých důkazů městský soud vyvodil nesprávné skutkové závěry a které (důkazy) by se tak měly opakovat v řízení před krajským soudem, přičemž namítá, že toliko z právní argumentace vedlejšího účastníka nemohl očekávat, že krajský soud z provedených důkazů vyvodí opačné skutkové závěry, zvláště když žádný z důkazů nebyl znovu proveden. S poukazem na §213 o. s. ř. tvrdí, že postupem krajského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Tento soud při jednání dne 19. 10. 2016 uvedl, že hodnocení důkazů a závěr městského soudu, mezi kým došlo k uzavření smlouvy a o čem, nemohl akceptovat, a po ujištění od právních zástupců, že výčet a rekapitulace důkazů byly úplné, uzavřel, že důkazy není třeba opakovat formálně předepsaným způsobem, načež jeho právního zástupce vyzval, aby navrhl další důkazy v situaci stávající nedostatečnosti prokázání, mezi kým byla uzavřena smlouva.
7. Nestandardní postup krajského soudu jeho právního zástupce zaskočil, proto požádal o patnáctidenní lhůtu na uvážení dalšího postupu, a to i z důvodu, že teprve v den jednání mu byla doručena druhá část odvolání. Krajský soud jednání odročil na 30. 11. 2016, aby (stěžovatel) mohl navrhnout důkazy, doplnit tvrzení a změnit žalobu. Protože však měl na rozdíl od krajského soudu za to, že dodaná okna a dveře jsou sice součástí domu, ale že je lze demontovat, aniž by došlo k jejich poškození či poškození domu, ke změně žaloby a doplnění tvrzení nepřistoupil. Současně vyšel z toho, že krajský soud nehodlá opakovat důkazy, a tak nemůže dospět k jinému skutkovému zjištění, a tudíž nemůže rozhodnout ani o změně rozsudku soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pouze může tento rozsudek podle §219a odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. zrušit. Krajský soud však pro něj rozhodl neočekávaným až "šokujícím" způsobem.
8. Stěžovatel má za to, že vzhledem ke skutkovému stavu zjištěnému městským soudem a procesní situaci před odvolacím soudem nemohl takové rozhodnutí předpokládat, přičemž poukazuje na blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu týkající se překvapivých rozhodnutí. Dále poukazuje na nález ze dne 29. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183) s tím, že krajský soud změnil skutkový stav věci, aniž zopakoval jakýkoliv důkaz provedený před městským soudem. Krajský soud tak dle stěžovatelova názoru nerespektoval §213 odst. 2 věty druhé za středníkem o. s. ř., navíc doručoval podání vedlejšího účastníka teprve v den jednání.
9. Ve vztahu k napadenému usnesení stěžovatel uvádí, že v dovolání namítl, že postup a rozhodnutí krajského soudu byly v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, Nejvyšší soud mu však neposkytl ochranu. I postup tohoto soudu je tudíž v rozporu s uvedeným ustanovením, jak má plynout např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Směřuje-li pak ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k tomuto soudnímu rozhodnutí žádný k dispozici neměl; ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), jinak je ale tomu v případě napadeného rozsudku krajského soudu (viz sub 15).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel uvádí v té části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, že uplatnil námitku, že krajský soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, a Nejvyššímu soudu vytýká, že se jí nezabýval, ač to bylo jeho povinností, jak má plynout z judikatury Ústavního soudu. Úvodem možno zmínit, že Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) mj. uzavřel, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, a že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Jak patrno z výše uvedeného (viz sub 4), krajský soud zamítl stěžovatelovu žalobu ze dvou samostatných důvodů. Nejvyšší soud pak ve vztahu k prvnímu z nich uvedl, že stěžovatel v dovolání uplatnil nepřípustný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., neboť správnost právního posouzení zpochybnil prostřednictvím své vlastní, od krajského soudu odlišné skutkové verze, a ve vztahu k druhému důvodu uzavřel, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti (v podstatě) tvrdí, že v případě prvního rozhodovacího důvodu uplatnil relevantní, tj. právní námitku, neboť s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183) a ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175) a namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž vytýká Nejvyššímu soudu, že pochybil, když se jí věcně nezabýval. Nelze ovšem pominout, že toto tvrzení by mohlo mít význam pouze za předpokladu, že by byla zpochybněna ústavnost postupu Nejvyššího soudu rovněž u druhého rozhodovacího důvodu, neboť jen za této situace by v případně "znovuotevření" dovolacího řízení mohl Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušit. Stěžovatel však v ústavní stížnosti v tomto směru žádnou konkrétní námitku nevznesl, přičemž ani Ústavní soud, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal příslušný soudní spis, na straně Nejvyššího soudu, jenž uzavřel, že dovolání trpí vadami, protože stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., prima facie žádné pochybení nezjistil.
15. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu musel Ústavní soud za dané situace posoudit jako nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel (řádně) nevyčerpal dovolání, které v dané věci představovalo poslední procesní prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, případně mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. To proto, že odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil" (podrobně v tomto směru již usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a mnoho dalších - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.
16. Proto již nebylo třeba vypořádat návrhy a námitky, které stěžovatel uvedl sub 2. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatel dovolává porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)]. Ústavní soud pak není příslušný k tomu, aby nařizoval změnu rozhodujícího tělesa obecného soudu.
17. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu